Autismus a osamělost

Sylva Kočí, naše bloggerka píšící o autismu, se tentokrát zamýšlí nad osamělostí lidí s autismem. Jsou dospělí lidé s poruchami autistického spektra osamělejší než ostatní? Ať již je to jakkoliv, osamělost v souvislosti s autismem je velké téma. Jak se svěřují mnozí klienti, je těžké být jiný, je těžké nezapadat a hledat neustále spojení a nacházet a zažívat jen osamělost. Jak ale Sylva Kočí připomíná, osamělost lze přemoci jen tehdy, když dělají potřebné kroky lidé z obou břehů.



Je to už pár let, co jsem se ptala skupinky dospívajících chlapců s Aspergerovým syndromem (AS), co by na sobě chtěli změnit, kdyby mohli vybrat jen jednu jedinou věc. Všichni se začali během vteřiny překřikovat: „Chtěl bych dát pryč toho Aspergera.“ ... „Já bych ho (rozuměj AS) nejradši úplně zničil.“ ... „Jo, taky ho nesnáším.“ ... „A proč?“ ptám se, „co je na něm nejhorší?“ Mluvili jsme pak dlouho o tom, jak je těžké být jiný, jak je těžké nezapadat, jak je těžké hledat neustále spojení a nacházet a zažívat jen osamělost... Později jsem začala více vnímat také osamělost svých dospělých přátel s AS, která samozřejmě nabírá malinko jiných rozměrů a barev, a snažila se jaksi nesmyslně ji porovnávat s osamělostí svých blízkých neurotypických přátel nebo i s tou, kterou jsem zažívala na vlastní kůži.


Rozlišuji samotu a osamělost. Zatímco samota mi může být přítelem, který dává klid, poznání či sebehodnotu, tak osamělost nedává zhola nic. Pouze tíží a svírá. Samotu někdy vítám, ba vyhlížím, zvláště po celém dni plném lidí a po desítkách různých úvah a otázek mé nejmladší dcery. Ó, se samotou si umím polebedit! Zato osamělost je jako Jezinka, která škrábe prstíčkem a žadoní, abychom ji vpustili dovnitř alespoň na chvilenku, jen co se trochu zahřeje. Jenže pozor, je to baba jedová, jak se necháme obměkčit a otevřeme jí dveře na špehýrku, už se nám roztahuje v obýváku. To se pak už kolikrát nedá dělat nic jiného, než ji řádně vyplavit a dočista celou ji z bytu vyplakat anebo ji třeba řádně zapít a vyhnat hlasitou hudbou… No, dobrá tedy, ale je vlastně pravda, že lidé s autismem trpí osamělostí víc než ostatní? Co třeba vysoce citliví jedinci, výrazní introverti, skrývaní homosexuálové a lesby, lidé psychicky nemocní, kněží, senioři, lidé žijící v nenaplněném manželství???


Před lety jsem se dozvěděla, že existuje přístroj, který dokáže změřit hladinu stresu člověka. Slyšela jsem od lékaře, který s tímto přístrojem pracuje, že u lidí s autismem naměřil podstatně vyšší hodnoty než u běžné populace. Co bychom asi naměřili, kdyby existoval přístroj, který by měřil hladinu osamělosti? Možná bychom byli hodně překvapení. Možná bychom zjistili, že hladina osamělosti souvisí s funkčností naší podkorové oblasti mozku nebo naším charakterem, odvahou, morálními hodnotami, vnímavostí, duchovností…, anebo ne. Možná bychom zjistili, že osamělostí trpíme povětšinou všichni stejně.


Přiznám se, že mě tíží osamělost lidí s autismem. Toužím jim opravdu porozumět a toužím také po tom, abych byla schopná co nejvíce a nejlépe pomáhat propojovat svět autismu s tím neurotypickým. Ale byl by to dost nabubřelý cíl pro jednoho člověka. Je třeba dělat kroky společně a z obou břehů těchto světů…


Během zážitkových programů určených pro spolužáky dětí s PAS někdy vypravuji příběh a chci, aby si každý představil, že ztroskotal na ostrově, který je plný domorodců. Mluví divným a nesrozumitelným jazykem, mají podivná obydlí a dělají divné věci. Žijí v osadě uprostřed lesa a my je se strachem pozorujeme ze svého úkrytu. Plynou dny a měsíce, domorodci jsou pořád spolu, škádlí se, smějí se, pracují, shánějí potravu, hrají si nebo se perou… Trosečníkovi neschází vůbec nic, netrpí hladem ani žízní ani zimou… Jen je úplně sám. Rád by se přidal k domorodcům, ale má strach… A pak se ptám dětí, co všechno se musí stát, aby domorodci přijali trosečníka mezi sebe. No, řekla bych, že je to vážně o držku. Dost možná jej sežerou. ALE!!! Pokud tedy nějaká naděje je, a já prostě věřím, že naděje vždy nakonec zvítězí nad zkušeností, tak odpovědi dětí jsou vždy skoro stejné. Musí se opravdu snažit trosečník, ale i domorodci. Jinak to možné není.


A proto volám: „Trosečníci, sdílejte s námi svoje rány, boje, mluvte o své osamělosti, sdílejte radosti, úspěchy, sdílejte své potřeby… A my, domorodci, naslouchejme, snažme se pochopit, nedělejme rychlé závěry, neposuzujme, neodsuzujme a všichni klaďme slova jako bochánky, aby osamělost zůstávala co nejčastěji venku na dešti. Ať si tam klidně mokne. Bez slitování!“


S láskou k lidem s autismem SK.