Bouře

Nejnovější autorský dialog Hany Vackové a Jiřího Vymětala pracuje s metaforou bouře. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát mimo jiné na téma reflexe pandemií poznamenaného období. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.



Z bouřného času jsme se narodili, krok za krokem bouřným časem jdem… bože, proč mě jako první napadá Neruda? Ale nic výstižnějšího mě o uplynulém školním roce nenapadá, netušila bych, jak moc Neruda může být aktuální.


Příměr s lodí a kapitány je skvělý, loď je určena k plavbě, a ne ke kotvení v přístavu, to se z ní klidně může stát historická památka… Přesto jsme byli násilně ukotveni, někteří v poměrně luxusních kajutách, jiní méně. S úklidem na lodi museli pomáhat všichni, i ti, kteří nikdy neuklízeli.


Nakonec i loď zakotvená v přístavu se naplnila cestujícími, každý byl ale zalezlý v kajutě a moc ven nemohl. A tak se stalo, že někteří si na bezplavbu zvykli, protože byli v bezpečí. A když zazněl pokyn plnou parou vpřed na širé, rozbouřené moře, dostali někteří hned při vyplutí mořskou nemoc.

A protože mořská nemoc není rychle odstranitelná, mají ji někteří doposud, i když loď otočila a vrací se do přístavu. Potíže jednotlivých kajut jsou silně individuální. Někteří si zvykli, že loď stojí. Kam by jezdila? Někteří nestačili nastoupit, jiní jásají, protože tak to má být i s mořskou nemocí, vždyť každý to musí zvládnout.