Dnes o přátelství

Autorský dialog Hany Vackové a Jiřího Vymětala – tentokrát v jednom propojeném textu – tematizuje přátelství. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi. A taky je – jak asi tušíte – spojuje přátelství.

Hanka:

Milý Jirko,

dnes o přátelství. Začala jsem přemýšlet nad tím, jakou hodnotu v dnešní době má přátelství. Asi tě zasypu velkým množstvím otázek, které mě napadají.

Co pro tebe znamená přátelství?

Považuješ přátelství za důležité?

Kam bys na hodnotovém žebříčku zařadil opravdové přátelství?

Nemění se přátelství v dnešní hektické době spíše na účetnictví má dáti/dal?

Jak o něm přemýšlí naši žáci a studenti? Jak našim žákům a studentům mohou pomáhat příběhy, které čtou?

Jak v nich posilovat empatii a hodnoty?

Nepletou si kvalitu a kvantitou?

Jak se pozná dnes opravdové přátelství?

Jiří

Pro nás na základní škole to o přátelství vlastně celé je. Tady vznikají vztahy, které s námi pak jdou po celý další život. V dobrém i zlém.

Přátelství... Kromě toho, že mi teď v uších hrají střídavě dvě české písničky o přátelství, tak se mi vybavují ti mí skuteční přátelé, kteří se mnou opravdu jdou po celý život, i když jen už jako stále živé vzpomínky a tužby znovuprožití. Ale nejsem teď ve věku velkých přátelství, jsem teď ve věku, kdy se moje vztahy točí kolem školy a pro školu jsou nějakým způsobem přínosné.

Být více než rok omezovaní v kontaktech, být zavření doma, je přinejmenším frustrující. Proto jsme se teď během září ve škole zaměřili především na socializaci, znovuvytvoření dobrých vztahů, vrátili jsme děti k základním životním dovednostem: soužití, sdílení, spolupráci.

Jsem ve funkci pátý rok a ta prvotní zamilovanost ještě nepominula, takže pro mě je jen škola a škola a lidé, co k ní mají nějak blízko. Ale ředitelská funkce chtě nechtě vyžaduje určité osamění. O skutečném přátelství to nějak teď není. Jiné je to ve třídách.

Tam je ještě živá potřeba zapouštět kořeny v bezpečí a jistotách, daných bytím ve společenství. Vždyť ani křesťanský bůh není sám, je v trojici, jako by ukazoval, že božská dokonalost žití je jen v kolegiu já – rodina – přátelé. A mnohem více než o rozumu je v to ve školním věku o emocích, o energii. Atributech přátelství. A to přes displeje nepřeneseme. Být více než rok omezovaní v kontaktech, být zavření doma, je přinejmenším frustrující. Proto jsme se teď během září ve škole zaměřili především na socializaci, znovuvytvoření dobrých vztahů, vrátili jsme děti k základním životním dovednostem: soužití, sdílení, spolupráci. Nechceme vést žáky k tomu, aby život prokoukali u monitorů, ale aby život vytvářeli a prožívali.

U nás ve škole se snažíme pracovat na čtenářské gramotnosti. Čtenářství mít jako součást plnohodnotného života. Vytvořili jsme skupinu angažovaných učitelů a sepsaná dobrodružství a práci s textem vkládáme do hodin. Jako každé dítě jsem rád poslouchal a četl příběhy přátelství a odvahy. Máme jich ve školní knihovně spousty. Patří k dětství. Dědečka jsem jako malý nutil vyprávět mi o svém dětství nebo číst mi knihu, kterou napsal o svém dospívání na vesnici jeho otec. Dětství má být prožívané v hájemství přátel, kdy největší hodnotou je být někomu oporou. Foglar, Verne, Lindgrenová, Školák Kája Mařík, Život před sebou – knihy plné laskavosti přátelství, ochoty být nablízku, být součástí něčího osudu.

Příběhy o neobyčejnosti – protože pokud někomu dávám zájem – tvořím z něj důležitou bytost. Tvořím z něj možná i někoho, kdo tu důležitost vrátí pak někomu zpět.

A o hledání důležitosti je ten život hlavně. A možná především v tom raném dětství, kdy se rodí nová osobnost. Čím jsme starší, hledáme důležitost v jiných věcech a rolích… Abychom nakonec zjistili, že to, co hledáme, je v tom, co opouštíme.

Ve svém životě si vážím řady přátelství. A vážím si chvil, kdy mě tak někdo nazve. Vybavuji si situaci, kdy mě tak představovala Hana Maciuchová. Její stopu přátelství si ponesu s sebou snad celý život. A těším se, až přijde další takové. Nesu si dluh. Rád bych ho splatil.

Těším se na nové příběhy, které vstoupí do toho mého. A dají mu smysl. A zázemí.

A těší mě, že pocit smyslu a zázemí zprostředkováváme stovkám dětí denně my.

Hanka

Co k tomu dodat? Jen to, že se se spoustou věcí ztotožňuji.

Ano, pokud o tom přemýšlíme a podporujeme děti, tvoříme z nich důležité bytosti.

Ano, pokud je podporujeme, tvoříme jejich sebeúctu.

Ano, hodnoty, které v životě hledáme, si uvědomujeme, až je ztrácíme.

Ano, čtenářská gramotnost a příběhy jsou to, co je pro život velmi důležité.

Ne, Jirko, neneseš dluh, je to jen otázka předávání.

A nejvíc mám radost z toho, že se mezi bývalým studentem a jeho učitelkou vytvořil vztah, který nese vše, co jsi popsal.

A nezapomeň, i když to tak může vypadat, že ředitel není sám, protože má přátele.

Hana Vacková & Jiří Vymětal