top of page

Dobré časy učitelky

Je tu další příspěvek Jaroslavy Ševčíkové, zkušené učitelky a didaktičky z Ústavu pedagogiky PdF UP! Staré dobré časy, kdy byl svět ještě v pořádku… Na to vzpomíná hodně lidí v každé době. Ale bylo to tak? Co jsou ale dobré časy pro učitele? Pro Jaroslavu jsou to především chvíle, kdy žáci ve třídě ochotně a dobrovolně spolupracují nejen mezi sebou, ale i s učitelem.



Když se zamyslím, co pro mne byly „staré dobré časy“ v roli učitelky, tak vlastně ani nedokážu jednoznačně odpovědět a rozhodně dobu nedělím na: před sametovou revolucí a po ní, před školskou reformou a po ní atd. „Dobré časy“ – to jsou pro mne okamžiky, kdy mám šanci vyučovat ve třídě, ve které žáci mezi sebou i se mnou ochotně a dobrovolně spolupracují (nebo aspoň většina z nich). Situace, kdy ve třídách vládne pracovní, dělná atmosféra. Kdy se žáci chtějí něco dozvědět a dávají to spontánně najevo; jsou aktivní, když dostanou příležitost projevit vlastní názor k učivu, a nikdy by je nepadlo jen tak plácat nesmyslné bezduché „kecy“; využívají argumentaci. Protože se učí učivu (ne neplodnému řečnění).


Někdy je to hledání (starých) dobrých časů pro mě spíš tragikomické.


Píši si od roku 1985 učitelský deník. Občas zalistuji těmi nejstaršími. Jedna z nejčastějších otázek od žáků v osmdesátých letech, byla v tomto duchu: Chtěl bych (o tom učivu) vědět víc, kde to zjistím, poradíte mi? V té době jsem měla pravidelně většinu své knihovny mezi žáky, rozpůjčovanou.


Ne, není to sen ani fantasy žánr. Takové žáky i třídy jsem opravdu znala, vyučovala jsem v nich.


Nejčastější otázky a komentáře, které slýchám dnes: Proč to máme dělat? K čemu nám to bude? Nemáte právo nás k ničemu nutit. Na internetu psali, že domácí úkoly jsou zakázané, že nám nemáte dávat známky, že

„Osmdesátky“ i „devadesátky“ jsou pryč. Tehdy byla žákům škola (rodiči, veřejností, námi všemi) předkládána jako práce, jako náročná, ale zatraceně potřebná činnost, ve které je žádoucí usilovat o úspěch, každý dle svých schopností a možností.


Neříkám, že s tím všichni žáci souhlasili, ale společenské klima bylo nakloněno tomu, že (žákovo) učení je práce, zodpovědnost, úsilí. I dnes se sem tam objeví jednotlivci i celé třídy se zájmem o učení, ale většinou si je musí učitel vychovat. Pracovitost a touha učit se už téměř nikdy nepřichází spontánně.


Nejčastější otázky a komentáře, které slýchám dnes: Proč to máme dělat? K čemu nám to bude? Nemáte právo nás k ničemu nutit. Na internetu psali, že domácí úkoly jsou zakázané, že nám nemáte dávat známky, že… atd.


Dnes se mnou ve výuce žáci (ale bohužel často i studenti vysoké školy) nediskutují o učivu, ale o tom, jak se učení a vynakládání úsilí vyhnout. A když už diskutují k učivu, berou si vzor z neplodných pseudopolitických diskusí o ničem – hlavně mluvit a zabít čas, ve stylu: Nemusím o tom nic vědět, ale mám na to názor! Žijeme v době „plácání“, aspoň tak to někdy vnímám.


Největší profesní dřinou už pro mne dávno není hledat možnosti jak naplánovat výuku, jak ideálně prezentovat učivo, ale jak žáky vůbec zaujmout, aby byli ochotní se učit.

Bylo by moc smutné, kdyby neexistovala cesta ven. Myslím, že bych musela z profese odejít. Ona ale cesta ven existuje. Jen stojí učitele mnoho úsilí navíc.


Největší profesní dřinou už pro mne dávno není hledat možnosti jak naplánovat výuku, jak ideálně prezentovat učivo, jak ho přiblížit životu, jak ho zpracovat, ale… jak žáky vůbec zaujmout, aby byli ochotní se učit.


Hledání příčin tohoto stavu je těžké a tak multifaktoriální, že to s jistotou, na sto procent, „nepoberu“ ani po tolika letech praxe. Netroufám si navrhnout obecně platné řešení. Přiznávám, že jsem k němu dosud nedošla. Ale opravdu se snažím. Pokládám si otázky:


  • Jak povzbudit žáky, aby se zajímali o poznávání (světa) bez očekávání odměny zvenčí; ať už je tou odměnou známka, dar či trest rodičů za vysvědčení?

  • Jak přesvědčit žáky, že je třeba vynaložit úsilí, aby pak mohli sklízet plody své práce a radovat se z ní, že učení je provázeno jistým odříkáním a sebezapřením, ale vnitřní odměna je pak sladká?

  • Jak žáky vyzvat k tomu, aby přijali odpovědnost za svou práci, za své učení, a pak se dokázali z výsledků své naplněné odpovědnosti radovat?


Myslím, že když to někdo rozlouskne, zasloužil by NOBELOVKU, co vy na to?


A víte co, rozlousknout bych ten problém chtěla, protože je to moje práce, práce učitelky. Chtěla bych, aby žáci do mé výuky přicházeli s touhou se učit a poznávat, a vědomím, že to bude trošku bolet a stát odříkání a úsilí.


Přesně tohle bych chtěla, se vším dalším si poradím.


Takže ano, já opravdu hlasuji za návrat (příchod) těch (starých) dobrých časů, kdy žáci i učitelé přichází do školy PRACOVAT, vynakládat úsilí, aby dosáhli cílů a pak sklízeli sladkou odměnu plodů společné práce.


Věřím, že ty dobré časy nastanou. Dobré časy nemusí být „staré“.


Jak žáky přimět, aby si uvědomili odpovědnost za svou práci? Je to vlastně prosté – říci jim to a vyučovat (vést výuku) tak, aby to poznali a zažili. Nebrat na sebe plnou odpovědnost za hodnocení jejich výkonů, a to jak při činnostech (byl aktivní, nebyl), tak při hodnocení výsledků jejich práce. Ale samozřejmě držet standardy hodnocení a dohlédnout na jejich plnění. Začít můžeme třeba tím, že do každé „písemky“ přidáme část: sebehodnocení žáka, která bude zahrnovat například otázky či pokyny:


  • Zhodnoť, kolik času jsi věnoval/a učení (v minutách).

  • Zhodnoť, které téma / otázku jsi zvládl/a výborně, které dobře a které nedostatečně.

  • Rozhodni, co uděláš s tématem, které jsi zvládl/a podle sebe nedostatečně – navrhni řešení.

  • Zhodnoť svůj výkon v této práci a navrhni si hodnocení (známku) atd.


Není nutné začínat plnou sadou otázek, a také je možné je modifikovat, dle zvyklostí hodnocení a klasifikace ve škole a třídě, dle schopností žáků a možností výuky, jak časových tak jiných.


Jak žáky přimět, aby si uvědomili odpovědnost za svou práci? Je to vlastně prosté – říci jim to a vyučovat (vést výuku) tak, aby to poznali a zažili.

Je ale nejvyšší čas začít už dnes.


Je nejvyšší čas, aby žáci přebírali odpovědnost za své učení. Na bedrech učitelů pak zůstane úkol neméně těžký, připravovat jim rovné podmínky pro to, aby se všichni mohli učit na maximum a s plným nasazením, dle svých možností a schopností.


A mezi námi, diskuse o tom, zda budeme hodnotit vymalováváním sluníček nebo známkami, je podle mě kontraproduktivní a jen zastírá hlavní problém: Odpovědnost za svůj školní výkon musí přebírat žák. Ostatně: pokud „výborně“ (tedy 1) je pět vymalovaných sluníček, pak… jednička je pro mě průkaznější a jasnější. Ale… i ta hodnotící jednička či sluníčka, musí být s komentářem: jaké učivo bylo zvládnuto výborně, které dobře, a co nebylo zvládnuto vůbec. A je lepší, když si to zhodnotí sám žák podle dohodnutých pravidel.


Pojďme do toho, ať nastanou dobré časy pro učení a vzdělávání. Ať se ve školách pracuje a pak ať se všichni radují z vykonané práce, překonaných překážek, dosažených výsledků. Je to na spadnutí, já tomu věřím!


Jaroslava Ševčíková

Comments


bottom of page