Jednou z mých nejoblíbenějších činností kromě spaní, čtení a zpívání si ve sprše je cestování. Dnes se vydávám na delší i kratší cesty, sama, s kamarády nebo přes Erasmus+. Ale jak to všechno začalo? Kdy jsem v sobě našla tu odvahu, a hlavně chuť začít cestovat? Dnes se na to ve svém článku podívám blíže.
Vše začalo jedním videem, které mi, dá se říct, změnilo život. A o čem bylo? O mé vysněné zemi? Ne! O nejhezčích plážích světa? Ne! Video bylo o tom, jak dělat dobrovolníka v zahraničí. A tak jsem se díky jednomu videu, které jsem shlédla na youtube před pěti lety, vydala dobrovolničit do Skotska a později i do Kanady.
A proč vůbec vyjet do zahraničí jako dobrovolník? Má to nespočet výhod. Ušetříte peníze, protože si své ubytování a stravu odpracujete, seznámíte se s novou kulturou blíž než jen pouhým trávením dovolené v určité destinaci a naleznete nové přátele. A v neposlední řadě poznáte sami sebe.
Je několik možností, jak vyjet jako dobrovolník. Já jsem vždy vyjela přes Workaway. Workaway je webová stránka sdružující hostitelské rodiny, které hledají jednoho nebo více dobrovolníků. Smysl dobrovolnictví je denní práce 4 až 5 hodin v týdnu výměnou za ubytování a jídlo. Nejčastější prací, kterou dobrovolníci mohou vykonávat jsou domácí práce, práce okolo domu, zahradničení, hlídání dětí, vaření, ale také učení v rozvojových zemích, práce na farmě, hostelu nebo festivalech.
Spolu se svou kamarádkou Terezou jsme po maturitě vyjely do Skotska. Přesně 1. 9. 2018, necelé tři týdny před vstupem na vysokou školu. Bydlely jsme v zahradním domku na dvou matracích spolu s pavouky a legem, na které jsme šlapaly při našich pravidelných půlnočních výpravách na zahradu za účelem toalety. Protože jak vám jistě už došlo, v zahradním domku nebyla voda a už vůbec ne žádná koupelna. Tu jsme, stejně jako lednici, využívaly v hlavním domě. Naší prací bylo pomáhat s dětmi, vařit, pomáhat na zahradě a odstranit „ivy“ z plotu. (Co to konkrétně „ivy“ je, jsme se dozvěděly skoro až na konci pobytu). I když jsme obě úspěšně odmaturovaly z angličtiny, komunikace někdy vázla a občas jsme se až v daný moment dozvěděly, co se děje. Tak se například stalo, že jsem byla odvezena na křižovatku uprostřed Skotska a tam jsem čekala a ani jsem nevěděla na co. Už jsem měla v hlavě katastrofické scénáře, že se mě rodina chce zbavit, a takhle se chová ke všem nevyhovujícím dobrovolníkům. Nechá je uprostřed prázdných skotských silnic. Naštěstí jsem na silnici nečekala dlouho a nabrala mě jiná rodina, o které jsem doufala, že mě nechce ukrást, ale zaveze mě někam do bezpečí. Stalo se tak, a já lehce otřesená jsem se opět setkala s kamarádkou na dětském hřišti a z únosu se vyklubal mini výlet k vodopádům.
My jsme měli velké štěstí na naši hostitelskou rodinu. Přijaly nás velmi vřele a už první den, kdy nás nechaly samotné se u nich doma rozkoukat, protože jeli do kostela, jsme se cítily jako právoplatné členky rodiny. O víkendech jsme vyrážely objevovat Skotsko. A jelikož nám „naše“ rodina vyšla vstříc, cestovaly jsme i v týdnu. Navštívily jsme tak Glasgow i Edinburgh, ale pro nás bylo i dobrodružstvím vyrazit do vedlejšího města na poštu. Jen se vždycky ujistěte, jaké vzdálenosti daná země využívá, abyste nešli místo 5 km 5 mílí jako my. Kromě nočního přebíhání pavouků přes obličej, skotského tance Morris, považuji za dva významné zážitky následující události. Od rodiny jsme dostaly vlakovou jízdenku pro dva lidi po jižním Lanarkshiru platnou po 24 hodin. Neváhaly jsme a ráno v sedm jsme vyjely a se setměním jsme se vrátily. Dostaly jsme se tak k oceánu nebo k jezeru Lomond. Měly jsme tak možnost navštívit místa, která bychom běžně jen tak nenavštívily.
Druhým nezapomenutelným zážitkem byla návštěva jezera Loch Ness. Šlo o organizovaný výlet velkým výletním autobusem. Naše rodina nás zavezla na místo srazu, rozloučili jsme se, protože to bylo naše poslední setkání a nasedly jsme do autobusu. Po cestě jsme viděly krásné scenérie, protože jsme projížděly Rocky Mountains (jen si předem vezměte Kinedril, a nebuďte jako moje kamarádka, která vyhlídkovou jízdu strávila se zavřenýma očima a hlubokým dýcháním). Po celodenním výletu nás autobus zanechal v Edinburghu. A zde začínala ta pravá zábava. Protože nám letadlo letělo až další den, měly jsme jednu noc přespat u ženy, kterou jsme nikdy neviděly. Jelikož ale zatím nebyla doma, zašly jsme si na pivo, která ani jedna nepijeme a čekaly na signál k ubytování. Ten přišel záhy. Přespaly jsme u ní, snědly jí všechnu čokoládu, kterou nám připravila a brzo ráno jsme se vydaly na let.
Neskutečně ráda na naše dobrodružství vzpomínám. Jet do zahraničí jako dobrovolník bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. A zároveň mě to přesvědčilo a ukázalo mi, že všude na světě jsou milí lidé, kteří vám chtějí pomoci.
Nikola Havránková
Comments