Ejdžink

Autorský dialog Hany Vackové a Jiřího Vymětala – tentokrát v jednom propojeném textu – přináší úvahy o věku a o tom, jakou roli hraje mládí – nebo naopak stáří – v prostředí školy. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.



Jiří:

Hani, tak dnes se ptám já. Vracím se k tématu, které jsme spolu chtěli otevřít už dávno. Existuje diskriminace stáří ve školství? Nebo naopak mládí? Jaké jsou výhody a nevýhody juniorů ve školství, jaké naopak učitelů-seniorů? A hraje vůbec věk a generace pedagogických pracovníků nějakou roli ve výchovně vzdělávacím procesu?

Hanka:

Když si tak přemýšlím o tvých otázkách, otevřu Respekt a zde editorial Erika Taberyho:

„O dělení generací podle podivných názvů se toho napsalo mnoho. Detailní rozbory těch či oněch plní média i knihy a pojí se s tím také slušný byznys. Poslední dobou se však stále silněji rozbíhá debata, jestli nejsou podobné nálepky nesmyslné a v jistém ohledu i nebezpečné. Škatulkování nepřináší ani řešení problémů, protože rozehrává většinou jen stereotypní představy o druhých. Sice je dobré sledovat, co formuje různé věkové skupiny ve společnosti, ale občas je hledání rozdílů tak urputné, že vlastně ty rozdíly vytváří a prohlubuje. Brání to nejen pochopení změn ve společnosti, ale i porozumění mezi generacemi.“


Ono s mnoha věcmi je v dnešní době nějak větší problém – se škatulkováním, s generalizacemi, se stereotypy. Jsou nějak rychlejší, kratší, jasnější, více ryjí rýhy, neřkuli přímo zákopy. My, co jsme pamětníci, i když asi moc jimi být nechceme, prožili jsme velkou část života před rokem 1989, máme mnozí touhu sokratovsky si říct „vím, že nic nevím“ a hledat údiv, žasnout před vším – a zdá se nám, že stále máme co objevovat, zkoumat.


V tom si můžeme být bližší s některými studenty, kteří chtějí totéž. Ale není jich většina. Někteří, kteří se snaží přenést odpovědnost za své prokrastinace na druhé, řeknou: prosím tě, učí nás taková stará... takový starý… Pak se člověk zastaví a říká si, opravdu? Je věk pouhá číslovka, nebo není?

Zároveň všechny tyhle poznámky doprovází vnitřní dialog – mám ještě co říci, mohu vůbec s nimi najít něco společného, když jsou tak odlišní? Mohou si generace podat ruku i třeba přes století? Všechno to záleží na empatii okolí, na schopnosti spolupracovat. Jsou jistě školy, kde si svých oldies but goldies váží a samozřejmě najdete i takové, kde jsou rádi, že mají pracovní sílu, ale i takové, kde chtějí jen mladou krev.

Společnost má být různorodá, pestrá a každá generace má mít své místo.


A co o tom říká můj milovaný Fulghum? Dostal otázku, že ve svých románech píše, že stáří není otázkou roků, že je to otázka rozhodnutí. Fulghum odpovídá: „Mám mnoho přátel svého věku, kteří už jsou starci. Museli se tak rozhodnout, a tak jsou staří.“ A dodává: „Rád bývám v České republice kvůli starým lidem, devadesátníkům, u kterých si říkám, čím vším prošli a pořád jsou silní.“


A jestli se mě, Jirko, ptáš, tak za sebe říkám, že jsem se ještě nerozhodla a že můj táta má devadesát sedm. 😊


Jiří:

Hani, a moje babička Kamila má, jak víš, dvaadevadesát. A vždycky pro mě byla ztělesněním umění stárnout tak, aby se nikdy nezestárlo. Na otázku, jak se dneska cítíš, odpovídá většinou něco jako dneska? Dneska na pětadvacet.


Život žije jako knihu, každá její kapitola se odehrávala jinde, s jinými lidmi, v jiném městě, s novým zázemím. Před pár měsíci mi na otázku, jaká byla ta nejhezčí etapa jejího života, odpověděla: všechny. A když mi vykládala, jak s ní nedávno flirtoval řidič taxíku po cestě do Kauflandu, ale že se udržela a nic mu nedovolila, ptal jsem se a v jakém byl věku, babi, no byl v mém věku, říká babička. A co je v tvém věku? No třicátník. Aha. Často se směje, nic není problém, pořád plno plánů a chuti, pořád žije s pocitem, že má život před sebou. Že má život smysl. A že konec tu někde čeká, jsem na něj absolutně připravena, ale neznamená to, že kvůli tomu, že jsem mu blíž a blíž, budu žít chudší a chudší život.


Věčně mladí do školství patří, ať jim je kolik chce.

A tak to máme i ve školství. Objevují se tam staří učitelé jakéhokoliv věku, ale mám dojem, že většina je těch stále mladých. Vybavuju si svůj první dojem, když jsem jako pedagogické kůzle byl ve své první sborovně, plné učitelů, kteří učili i mě, jak věk přestal existovat, byli jsme všichni stejně staří, na jedné lodi, smáli jsme se stejným věcem, byly pro nás důležité stejné hodnoty, vzájemně jsme si předávali v kabinetu drajf do práce. A ti věčně mladí do školství patří, ať jim je kolik chce. V současném školním roce máme u nás ve škole už jen dva kolegy důchodového věku, na částečný úvazek, na dva dny v týdnu, a hýčkáme si je. Mají nadhled, charisma, baví je to. Baví je být v té mladé energii. Zvládli i distanční vzdělávání, i když to nebyl jejich svět, o to víc pak pro ně bylo důležité se zase sejít naživo. Ví, že ten konec učení je někde blízko, ale že to neznamená, že poleví, že ochudí své žáky, kolegy, tím, že by jen odškrtávali dny.



Je to vlastně celé o fixním a růstovém myšlení, že, Hani? O tom zavřít se do nějaké škatulky s nálepkou a tam si to odsedět… Nebo o cestě, zdolávání překážek, chuti jít dál, růst, hledat energetické zdroje, mít radost, že můžu, že jsem… pracovat naplno, protože to má smysl a protože je toho ještě hodně přede mnou.



Hana Vacková & Jiří Vymětal

127 zobrazení0 komentářů