top of page

Glorifikace sluchového postižení

Je možné srovnávat různé druhy postižení? Lze vůbec postižení obdivovat? Nejen tyto otázky si v dnešním příspěvku klade naše bloggerka Kristýna Mariáková, která na našem portále představuje život se sluchovým postižením z pohledu plně integrovaného neslyšícího člověka.



Lze vůbec postižení obdivovat? Samozřejmě, že lze. Když životní realitu vnímáte takovou, jaká je. Nejlepší a nejčistší fokus na postižení mají většinou ti, kteří se s postižením narodili nebo ho získali ve velmi rané fázi života. Prostě je to postižení s nimi jako svébytná součást jejich osobnosti. Tito lidé nevědí, jaké to je žít bez onoho postižení. Berou věci tak, jak jsou. Neslyším odmala (99,5% oboustranná sluchová ztráta) a beru to jako normu. A během svého života jsem se naučila své sluchové postižení navíc i glorifikovat.


Jsem holka na baterky a žiju si svůj turn on/off život. Slyším pouze pomocí sluchadel, která miluju a nedokážu si bez nich svůj život představit. Bez nich neslyším nic, což mi umožňuje se rozhodovat, kdy chci a nechci slyšet. To je přece magické, ne? Pravděpodobně se shodneme na tom, že takové zvukové turn on/off by se hodilo každému na tomto světě plném akustického smogu. Kdykoliv je někde pro mě nežádoucí zvuk či přemíra hluku, vypínám sluchadla a slyším (sladké) nic. Díky tomu mohu spát na jakémkoliv místě. Vyspím se všude. Mám vyzkoušené komfortní spaní poblíž rušné dálnice v poli, ve vinici, na Václavském náměstí, na letišti v Portu či na Stodolní.


Sluchové postižení je součástí identifikačního rámce. Všude jsem byla a kdekoliv budu „ta neslyšící (Kristýna)“. Skrz sluchové postižení si mě lidi mnohem lépe pamatují, no a taky odlišují, což s sebou nese řadu výhod. Například tu, že sluchové postižení slouží jako filtrační nástroj sociálních vazeb v jakémkoliv prostředí. Ticho je velké a je velké podle toho, s kým se sejdu. Kdo mi to dá najevo, kdo mě pochopí i nepochopí. Kdo mě třeba vtáhne k sobě či od sebe odežene, nebo naopak sníží či poníží. Zažila jsem milionkrát krátké mezilidské interakce. Nestačila jsem člověka poznat, protože utekl, když jsem se představila jako neslyšící osoba.


Kdykoliv je někde pro mě nežádoucí zvuk či přemíra hluku, vypínám sluchadla a slyším (sladké) nic. Díky tomu mohu spát na jakémkoliv místě. Vyspím se všude.

Když se zmíní slovo postižení, málokdo s tím slovem spojí nějaké pozitivní asociace. Konfrontace s postižením ve většině případů v lidech vyvolává pocity zjevné lítosti (on/a je chudák, má náročný život) nebo tendence ke srovnání (žiji lépe než on/a, protože nemám zrovna toto či žádné postižení). Od vzniku prvních společností na této zemi panuje (stále) norma, že zdravý člověk je vzorovým exemplářem lidstva. Zdravým lidem jednoduše patří svět. Nemyslím si, že někdy nastane doba, kdy svět bude do puntíku vyhovovat všem. Totální bezbariérovost je iluze, americký sen, který není možné splnit. Na této planetě je to zařízené tak, že každý nemůže být zdravý. A těžko říct, jak by vypadala společnost a jaký by byl vývoj Země bez všech těch handicapů. Život však hru na „co by bylo, kdyby“ nehraje.


„Nemám zrovna toto postižení“ je důležité zmínit, protože to znamená, že se srovnávají rovněž sami lidé s postižením, nejen ti bez konkrétní diagnózy. Postižení má mnoho forem a je ve své podstatě individuální záležitostí. Dodnes si vybavím první setkání se s citátem od hluchoslepé americké spisovatelky Helen Keller, který zdobí úvod skoro každé závěrečné vysokoškolské práce týkající se tématu sluchového postižení: „V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí.“ Bylo to na vysoké škole při hodině surdopedie a já se přistihla, jak jsem vážně začala srovnávat těžkosti sluchového a zrakového postižení. Absurdní. Copak lze srovnávat něco bez osobní zkušenosti?


Jedna věc je diagnóza. A druhá věc – a ta je mnohem podstatnější – je to všechno kolem. Osobní postoj, přístup a podpora rodinného okolí, blízké a široké sociální okolí, vzdělávací možnosti, osobnostní vrozené a získané dispozice atp.

Jedna věc je diagnóza. A druhá věc – a ta je mnohem podstatnější – je to všechno kolem. Osobní postoj, přístup a podpora rodinného okolí, blízké a široké sociální okolí, vzdělávací možnosti, osobnostní vrozené a získané dispozice atp. Právě tato kombinatorika znemožňuje generalizaci o jakémkoliv postižení. Všichni nejsou stejní. Takže nenajdete neslyšícího, který je stejný jako já. Může mít 99,5% sluchovou ztrátu, ale bude jiný. Může být uzavřený v neslyšící komunitě, odmítat kompenzační pomůcky a mít znakovku jako svůj mateřský jazyk. Já jsem jednou nohou mezi slyšícími a druhou mezi neslyšícími, jsem zcela závislá na využívání kompenzačních pomůcek a mým mateřským jazykem je český jazyk.


Možná jste měli tu čest potkat handicapovaného člověka plného optimismu a inspirace, zatímco zdravý člověk vám toho tolik, co on, nedal. A možná jste dokonce byli svědky toho, jak vnitřní osobnostní síla a rodinná podpora dokázaly člověka s postižením téměř nebo doslova uzdravit. To je teprve fantazie.


Díky mami a tati, že jste mi ukázali, jak krásný je život se všemi jeho odstíny, a umožnili mi být součástí obou světů, které tvoří přece jeden tentýž svět. Mami, nikdy Ti nepřestanu být vděčná za tvou laskavou a přísnou edukaci, každodenní mravenčí práci, logopedická cvičení a tvoje ručně dělané obrázkové slovníky. Díky tobě jsem tam, kde jsem. Ponořena ve slovech a znacích. Ty jsi moje sluchové postižení proměnila v můj osobní benefit.


Kristýna Mariáková

Commentaires


bottom of page