Hana Švajdová: Hledám jiskřičky v očích žáků, ty jsou nejkrásnějším cílem všeho snažení

Dobrý pedagog jde příkladem, ale ten skvělý se stává pro své žáky tou nejlepší životní inspirací. I v letošním roce proběhlo slavnostní předávání ocenění Učitel roku Olomouckého kraje. Jednou z oceněných je také Hana Švajdová. Jaké je to učit 25 let na základní umělecké škole a jaké metody v rámci tohoto typu vzdělávání fungují?

Hudbu miluje většina z nás. Ne pro každého se ale stane jeho profesí. Hanu Švajdovou elegantní tóny klavíru obklopovaly od jejích pěti let, kdy se na tento nástroj začala učit. Fakt, že také pochází z hudebně-učitelské rodiny, zpečetil její další směřování. Studovala na konzervatoři  P. J. Vejvanovského v Kroměříži, poté na umělecko-pedagogické katedře při Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Později svá studia doplnila ještě rigorózní zkouškou na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého a získáním titulu PhDr.

Sama dodává, že studentská léta na konzervatoři v Kroměříži má zalitá sluncem. Byl to čas, kdy se se spolužáky chtěli ztratit v hudbě, hledali vlastní hlas uprostřed překotných společenských změn. Studium v Ostravě už má spojené s mnoha profesními zkušenostmi, s hledáním přátel na celý život i s pozitivním ovlivňováním výraznými osobnostmi, které jí pomohly formovat její cestu. Hru na klavír začala oficiálně vyučovat už v 19 letech při studiu. Tomuto klasickému nástroji je věrná dodnes. Působí na ZUŠ „Žerotín“ v Olomouci. Ve výuce místo výkonu volí důvěru, a místo drilu nabízí prostor pro svobodné tvoření. Je také toho názoru, že hudební vzdělávání nemusí nutně chrlit virtuózy, ale mělo by spíše formovat citlivé a sebevědomé osobnosti. Její přístup k žákům i k výuce je hluboce lidský, kreativní a zároveň odvážný. 

Na ZUŠ „Žerotín“ Olomouc působíte 25 let. To je úžasné jubileum. Vaším vedením musel projít bezpočet mladých talentů. Vzpomenete si ještě na Váš úplně první den v práci? Jaký byl?

To je tedy velmi dávno! Navíc první den v práci jsem nezažila na ZUŠ Žerotín, ale mnohem dříve, učím od září 1991. Od 19 let, už při studiu 5. a 6. ročníku na konzervatoři, jsem měla částečný úvazek na ZUŠ Uničov. Během studií na Ostravské univerzitě jsem pak učila na ZUŠ Slezská Ostrava, zakládala jsem pobočku v Michálkovicích. To byly pionýrské časy, ale zase si nás tam všichni vážili a celá čtvrť se k nám chovala jako rodina.

S novou, moderní dobou přichází i určité výzvy. Jaké to jsou ve Vaší oblasti pedagogického zaměření?

Od počátku své pedagogické kariéry až do doby covidu jsem se snažila prosadit nový směr klavírní pedagogiky, který preferoval nové metodické postupy předškolní výuky, přístup k nejmodernější literatuře, vzdělávání pedagogů od nejváženějších osobností oboru a možnosti prezentovat svou hudbu na soutěžích, přehlídkách či festivalech v atraktivním prostředí a na špičkových nástrojích pro všechny… Tento směr už se stal všeobecně přijímaný, tak teď jsem znovu průkopníkem; již před dobou covidu jsem cítila potřebu začlenit improvizaci a autorskou tvorbu do běžné výuky ZUŠ, od covidu na tom intenzivně pracuji tak, aby všichni pedagogové a žáci, kteří hledají cestu, k ní měli přístup. Jde to pomalu, ale je nás stále víc. Pořádají se autorské semináře, festivaly, vznikají nové autorské soutěže. Mám z toho obrovskou radost, že se daří pro tuto myšlenku nadchnout stále více kolegů, protože autorská tvorba a improvizace je klíč k budoucnosti, klíč ke svobodnému kreativnímu vyjádření žáků a zpětně nesmírně ovlivňuje i kvalitu tzv. klasické výuky…

Mimochodem, jak se Vám daří Vaše snahy více integrovat prvky improvizace a autorské tvorby do výuky na ZUŠ?

V době covidu jsem začala žákům vytvářet výzvy na témata, první byl krokodýl. Poslala jsem jim obrázek a oni mi poslali video s nahranou improvizací. To jsem sestříhala a dala se souhlasem na youtube. Tak vzniklo několik autorských online koncertů, které dětem v té době přinášely tolik potřebný prostor pro vyjádření, seberealizaci a povzbuzovaly jejich těžce zkoušenou sebedůvěru. Od té doby improvizaci zařazuji aspoň na chvilku do výuky všech svých žáků, jako motivaci, odlehčení hodiny, prostor pro budování důvěry a společné dobrodružství… Někteří žáci k tomu potom tíhnou víc, s těmi zkušenosti prohlubujeme a třeba začneme i něco zapisovat, tedy postupně komponovat. Je to velmi individuální, ale v poslední době do mé třídy tíhnou právě ty svobodné duše, které hledají svůj prostor. Pro ně jsem založila festival improvizace/autorské tvorby „Hudba bez hranic“, který letos proběhl již třetím rokem a který vytváří bezpečný prostor pro podobně naladěné žáky i pedagogy k experimentům a vzájemné inspiraci. Spolupracuji i s dalšími festivaly: ZUŠ Open nám dal příležitost pozvat významné osobnosti oboru, jako byli Emil Viklický (2024) a Jiří Pavlica (2025). Spolu s festivalem Múzy Ilji Hurníka jsme zase založili mezinárodní skladatelskou soutěž, která je motivací pro všechny mladé autory. 

Improvizují všichni mí žáci. V letošním roce mi pak skládalo své kompozice 13 žáků. Podotýkám, že většina z nich má jako hlavní obor klavír a kompozici se věnujeme v nastavených chvilkách. 11 z nich dostalo ocenění na skladatelské soutěži a jejich skladby zazněly na koncertech nejen v Olomouci, ale v Ostravě, Opavě, Brně či Praze. Pro mladého muzikanta s přeplněnou duší je nádherné, když se může o to, co cítí, podělit s těmi, kdo naslouchají…

A prozradíte nám, jak zhruba vypadá Váš pracovní den?

Zhruba od 8:30 jsem v ZUŠ u počítače, plánuji další cestu, připravuji programy koncertů, vybírám repertoár, přepisuji improvizace do not a taky trošku cvičím na klavír, abych se udržela v kondici. Po obědě si dělám přípravy na hodiny toho dne, učím  od 13:00 do 17:30, potom většinou musím na koncert, mám tak 3–4 týdně. Když jsou koncerty ve škole, bývám do 19:30 doma. Když jsou koncerty v sálech mimo ZUŠ, bývá to až 20:30. O víkendech jezdím na metodické semináře zajímavých osobností nebo sama přednáším pro kolegy, dost často také vyjíždíme hrát s žáky na festivaly a přehlídky mimo Olomouc. Je to náročné, ale stojí to za to…

Může se naučit hrát na hudební nástroj(e) každý, nebo je k tomu potřeba skutečně potenciál a talent?

Začátky zvládne s dnešními moderními metodikami opravdu každý. Pak záleží nejen na vrozených motorických schopnostech, vůli překonávat překážky, touze tvořit a motivační inspiraci, kam až dokáže jednotlivý žák dojít. Těch, kteří opravdu hrát nemohou, je mizivé procento. Ve své pedagogické práci se od začátku snažím najít pro každého ten „jeho úspěch“. Účastníme se nejrůznějších akcí tak, aby si každý mohl objevit tu svoji cestu. Mnohdy touha hrát znamená více než talent. Ale samozřejmě mít talent je velká výhoda. Hodně pomáhá také dobré domácí zázemí a vzájemná komunikace, sladění možných cílů a směrů. Ovšem nejdůležitější ze všeho by měla být touha podělit se o krásu, to je přece podstata umění. 

Co jste prožívala, když jste se dozvěděla, že jste získala ocenění? Co pro vás toto ocenění znamená – osobně i profesně?

Upřímně, byla jsem v šoku, ale krásném… Osobně pro mě znamená vzácný dar a potvrzení, že jsem se snad vydala správným směrem. Profesně pro mě znamená upřímně doslova munici. Až budu potřebovat prosadit zase nějaký nový nápad, dodat více váhy našemu rozvíjejícímu se festivalu Hudba bez hranic, přemluvit nějakou významnou osobnost ke spolupráci na projektech nebo sponzory, aby se zamysleli, jestli nás podpoří… tak to se upřímně takové ocenění hodí. Protože se pohybuji v doslova nezmapovaných vodách metodiky a pedagogiky, prosazuji s kolegy zcela nový směr ve výuce ZUŠ, ocenění Učitel roku Olomouckého kraje mi dává ta křídla, která potřebuji, abych mohla některé trvalé překážky přeletět….

Rozhovor bude umístěn na Portále Učitel21 a přečtou si jej studenti či možná už i čerství absolventi naší fakulty. Chtěla byste jim něco poradit/vzkázat do začátku jejich profesního dobrodružství?

Naslouchejte – sami sobě, svým žákům, svým pedagogům, rodičům… pak zklidněte dech a najděte svou cestu. Není to lehký osud, ale formovat nové generace, zalévat, chránit, zároveň pomáhat košatět a růst vzhůru až ke hvězdám, roztahovat křídla a snít, to je poslání, které vyžaduje celé srdce, ale také celé srdce vrací… Přeji všem pedagogům odvahu, trpělivost a schopnost brát věci s úsměvem…

Ptala se Nel Foberová