I zdánlivě nevinná poznámka může být sexuálním obtěžováním

Aktualizováno: 5. 8.

Vždy budou existovat lidé, kteří dobře vědí, že se dopouštějí něčeho nemístného a zneužívají k tomu svou moc. Častěji ale vznikají nepříjemné situace z nevědomosti či necitlivosti pedagoga, říká odbornice na sexuální obtěžování, vedoucí katedry psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Irena Smetáčková. Studující jsou k nevhodným typům chování vnímavější než dříve a mají právo – a měli by – se ozvat. Dobrý pedagog kritiku přijme a nemstí se, dodává v rozhovoru.



Co to vlastně je sexuální obtěžování? Jak jej definovat? Dle antidiskriminačního zákona jde o vytváření nepřátelského či nepříjemného prostředí tím, že se k jednotlivcům vztahujeme pouze na základě jejich genderové příslušnosti. Odhlížíme od jejich individuality a díváme se na ně skrze skutečnost, že jsou ženy nebo muži. Osoba, která se takového chování dopouští, často využívá své mocenské převahy a svým jednáním tuto vztahovou asymetrii ještě posiluje.


O jaké chování přesně jde? Někdo si pod tím představí explicitní sexuální návrh, pro jiného je přes čáru i nejapný vtip. Ona i ta, jak říkáte, nejapná či sexistická poznámka je nemístná, neboť v pracovním či vzdělávacím prostředí nemá své opodstatnění. Ale řada lidí ji stále považuje za normální, což je velký problém. Všichni se shodneme na tom, že sexuální nátlak podpořený vydíráním – budete-li se chovat tak a tak, dostanete lepší známku či budete povýšena – je naprosto nepřijatelný, a někdy dokonce splňuje charakteristiky trestného činu. Pak je tady ale taková šedá zóna chování, kdy často ani pachatel nemá pocit, že by se dopouštěl něčeho špatného. Mluvíme o takzvané nepříjemné sexuální pozornosti, kdy se člověk stává objektem erotického zájmu v prostředí, kam takové chování absolutně nepatří, narušuje se tím jeho pocit autonomie, je zbavován svobody a kompetencí. Je to nepříjemné – a oběť si s tím často neví rady.


Platí, že sexuální obtěžování musí být nepříjemné? Ne vždy musí mít obtěžovaný člověk jednoznačný pocit, že toto je špatně a takříkajíc přes čáru. To chování má nějaký vývoj, a tudíž se proměňuje i škála reakcí a pocitů na straně oběti. Může si nejprve připadat polichocena, protože se tak k ní často chová člověk, jehož si váží, který je pro ni autoritou. Stejně tak se ale může cítit zastrašena. Anebo obojí. Ocitá se v konfliktu rolí. Není hodnocena podle svých výsledků, ale na základě vzhledu a pohlaví. Sexuální obtěžování se ale také negativně dotýká celé skupiny tím, že narušuje důvěru studujících k vyučujícím, vede k napětí mezi studujícími, narušuje dynamiku mezi nimi a celkově se zhoršuje kvalita výuky.


V metodice pro studenty a pedagogy o sexuálním obtěžování z roku 2009, jejíž jste spoluautorkou, uvádíte, že se s tímto chováním setkalo 78 procent studujících. Změnilo se od té doby něco? Před čtyřmi lety jsme si dělali podobný menší průzkum a čísla nám vyšla podobná, nicméně vnímavost k projevům sexuálního obtěžování se zvýšila. Zatímco před těmi více než deseti lety sice 78 procent dotazovaných uvedlo, že se setkali s chováním, které má charakteristiky sexuálního a genderově motivovaného obtěžování, na explicitní dotaz, zda byli oni sexuálně obtěžováni, odpověděla kladně pouhá tři procenta. Definice sexuálního obtěžování pro ně tehdy byla velice úzká a vztahovala se prakticky jen na ten sexuální nátlak a násilí. Zdá se, že toto se nyní mění; představa o nevhodném chování se rozšiřuje, což je dobře. Za sexuální obtěžování už se dnes považuje i pískání na ulici. Proti němu se ale bránit stále příliš nejde. Ve veřejné sféře má toto chování jiné charakteristiky, poněvadž s člověkem, který na vás takto reaguje, nejste obvykle v jiném než situačním kontaktu. Jeho chování pro vás nemá žádné další důsledky, odpadá ten znak zneužití moci. To samozřejmě nezmírňuje vaše pocity nelibosti, symbolického obnažení, někdy i ohrožení. Nevíte, jak reagovat, většinou to prostě mlčky strpíte a rychle mizíte pryč... Bohužel ale právě proto, že máme v rámci veřejného prostoru tendenci toto chování stále akceptovat, jsme i mírnější při hodnocení těchto projevů v pracovním či akademickém prostředí.


Univerzita Karlova zveřejnila na svých webových stránkách manuál k sexuálním obtěžování s kontakty, kam se případně obrátit o pomoc. Je to pro oběti či svědky dostatečně silný impuls k tomu se ozvat? Pokud nejde jen o gesto, ale nastaví se i jasné mechanismy a procedury, z nichž bude zřejmé, jak se s oznámeními dále naloží, pak ano. Jednotlivec díky tomu dopředu ví, co se bude po jeho sdělení dít a že bude při prověřování případu zachována diskrétnost. Díky tomu má k instituci větší důvěru a zvyšuje se jeho ochota se ozvat. Je fajn, že univerzita tyto nástroje má a využívá jich, že má tuto problematiku ošetřenou i etickým kodexem. Dává tím najevo, že toto téma vnímá, bere vážně a říká mu jasné ne. Také je důležité sexuální obtěžování jasně definovat, nejlépe na konkrétních případech. Následkem toho vzroste nejen ochota lidí o své zkušenosti informovat, ale také pocit jistoty, že vědí, co a proč oznamuji a že jsou v právu.


Ve zmíněné příručce radíte obětem nebo svědkům jako jednu z možností vyříkat si to s pachatelem přímo. Není to však příliš riskantní? Myslíte, aby jejich ohrazení se nebylo zneužito proti nim? Záleží samozřejmě na okolnostech. Existují případy, kdy lidé dobře vědí, že se dopouštějí nemístného chování a zneužívají k tomu svoji moc. Pak je asi zbytečné si hrát na hrdiny a jít do osobní konfrontace. Nastoupit musí instituce. Proto je důležitá ta pluralita možností, jak se ozvat. Někdy je opravdu vhodnější upozornit písemně oficiální cestou, zvláště když jde o sexuální nátlak. Takových případů je ale podle mě mnohem méně než těch, k nimž dochází z nevědomosti nebo necitlivosti. Jak to myslíte? Člověk něco řekne či udělá a nedochází mu, že se tím může druhého dotknout. Podobně druhá strana většinou tuší, že je něco špatně, ale raději si to sama pro sebe bagatelizuje: „Nejsem příliš úzkoprsá? Nepřeháním to?“ Všichni jsme v zajetí genderového řádu a myslíme si, že to, co říkáme a slýcháme, všechny ty nevinné poznámky a vtípky, je úplně v pořádku. A je potřeba, aby vzdělávací instituce dala jasně najevo, že to v pořádku není, a také vysvětlit proč. Jaké pocity může mít člověk, na něhož naše sexuálně podbarvené a genderově stereotypizující komentáře míří, jaký vliv to na něj může mít – například se snižuje jeho studijní výkonnost, což dokládají vědecké výzkumy. Učitelství je ostatně pomáhající profese.


Proto na sebe my pedagogové musíme klást v tomto směru vysoké nároky, uvědomovat si, že všechny naše činy ovlivňují druhé, být k sobě kritičtí a stále uvažovat nad tím, zda se to, co říkáme nebo jakým způsobem to říkáme, nemůže někoho dotknout. Studentky a studenti jsou dnes vnímavější k projevům sexuálního obtěžování, což je dobře. Mají právo se proti němu ohradit. Dobrý kantor-profesionál kritiku přijme a nemstí se. Věřím, že takových je na univerzitě naprostá většina.


Text: universitas.cz (článek původně vyšel v magazínu UK Forum)

Foto: universitas.cz

63 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše