Jak na dějepis? | Rozhovor s Radmilou Prchal Pavlíčkovou

Aktualizováno: 3. 4.

Dějepis je veřejností stále často vnímán jako biflovací předmět založený na výčtu letopočtů, událostí a jmen. O tom, o práci s informacemi i o dalších věcech jsme si povídali s Radmilou Prchal Pavlíčkovou, která působí na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Věnuje se ranému novověku, ale také přípravě budoucích učitelů a učitelek dějepisu.



Když se řekne dějepis, většina lidí si představí memorování letopočtů, je to správná cesta?

Tradičně to tak opravdu bylo, dějepis se mnohdy smrsknul na výčet dat, jmen, bitev, příčin a následků, a učitelé vyžadovali jejich pamětní ovládnutí. Řada lidí ještě v dospělosti vyloví z paměti „1212 Zlatá bula sicilská“, aniž by tušila, k čemu by mělo být dobré toto datum a pojem znát. Takové pojetí výuky, a nejen dějepisu, mělo opodstatnění v době, kdy byly informace těžko dostupné, ať už proto, že nebyl internet a knihy byly drahé, nebo proto, že nad informacemi bděl totalitní režim, který si nárokoval jediný pravdivý výklad a učitel měl být jeho garantem. Učitel společně s učebnicí tak mohl fungovat jako výhradní zdroj vědění a pravdy, již má žákům předat a zajistit, aby si ji co nejlépe zapamatovali.


Může takový způsob výuky fungovat i dnes?

Rozhodně už taková podoba výuky dějepisu neodpovídá společnosti, v níž žijeme. Informace se kolem nás doslova válí, co je Zlatá bula sicilská a kdy byla vydána, je informace na dva kliky. Důležitější, než učit se nazpaměť hotovým faktům, bude učit děti s informacemi pracovat, vyhledávat je, třídit, porovnávat, vyhodnocovat, vztahovat se vůči nim kriticky, hodnotit jejich důvěryhodnost atp. Zatímco dnes naprosto nevíme, jaká fakta budou pro jejich život důležitá, až skončí školní docházku a vstoupí do občanského a profesního života, tak s poměrně velkou jistotou můžeme předpokládat, že právě dovednost pracovat s informacemi bude jednou z klíčových kompetencí, které budou potřebovat, ať už budou dělat cokoli. Proto je důležité, aby výuka byla pojímána konstruktivisticky, aby žáci byli aktivní, nepřijímali jen hotové informace, ale pracovali na řešení dobře metodicky formulovaných problémů. Znám řadu škol a skvělých učitelů a učitelek, kteří takto už léta učí.


Důležitější, než učit se nazpaměť hotovým faktům, bude učit děti s informacemi pracovat, vyhledávat je, třídit, porovnávat, vyhodnocovat, vztahovat se vůči nim kriticky, hodnotit jejich důvěryhodnost atp.

A neztratí se z takové výuky dějepis a znalost o minulosti?

Znalosti jsou samozřejmě důležité, ale jde o to, aby si je žáci vytvářeli vlastní prací, ne aby je pasivně přebírali jako hotovou věc. A jejich osvojování je třeba skloubit s rozvojem dovedností. Kompetenční model výuky přitom má zahrnovat také gramotnosti historické.


Co si pod tím máme představit?

Člověk s rozvinutým historickým myšlením si například uvědomuje, že minulost není jeden jediný, neměnný příběh, ale že se vytváří pomocí výkladu a vyhodnocování pramenů. A že tyto prameny jsou různě věrohodné, vznikly za různým účelem a umí při práci s nimi zohlednit například záměry autora a posoudit důvěryhodnost zdroje. Dobré je taky vést žáky k tomu, že některé jevy mají dlouhé trvání, jiné podléhají změnám, mají různé příčiny a následky a ty mohou mít různou váhu. Historická gramotnost ale taky spočívá v tom, že člověk umí porozumět motivacím historických aktérů, že reflektuje jejich odlišné perspektivy a složitost jejich rozhodování v obtížných situacích a nevnáší do hodnocení chování lidí v minulosti současné morální hodnoty a ahistorické soudy. To jsou dovednosti, které bychom měli v dějepise pěstovat.


Můžeš uvést příklad?

Příkladů může být mnoho, třeba když budeme probírat rozdělení světa po druhé světové válce, můžeme zkoumat motivace lidí, kteří chtěli z Východního bloku utéct za železnou oponu, důvody, které vedly totalitní režimy, aby státní hranici přísně střežily, složitou situaci vojáků, kteří byli přiděleni k pohraničníkům a měli povinnost střílet na tak zvané narušitele, osudy falešných převaděčů a prokurátorů, kteří je posílali za mříže. Multiperspektivní porozumění složitým historickým souvislostem přitom nemusí nutně rezignovat na kladení aktuálních etických otázek – koneckonců téma migrace, pokusů o překonání přísně střežené hranice a morálky je dnes tak aktuální.


Znalosti jsou důležité, ale jde o to, aby si je žáci vytvářeli vlastní prací, ne aby je pasivně přebírali jako hotovou věc.

Není takový přístup vhodný jen pro výuku moderních dějin? Tady jsou k dispozici výpovědi pamětníků, různorodé obrazové, audiovizuální prameny…

Je fakt, že právě na výuce moderních dějin byly tyto přístupy v poslední době velmi intenzivně vyzkoušeny. Vznikla digitální aplikace HistoryLab, v tisku je badatelská učebnice dějepisu pro 9. třídu od nakladatelství Fraus a i ambiciózní projekt Dějepis+ se soustředí primárně na dějiny 20. století. Ale to naprosto neznamená, že stejné přístupy nelze pěstovat ve starších dějinách. Naopak, konstruktivistický a badatelský přístup, orientovaný na rozvoj historického myšlení a na badatelské dovednosti, je dobré pěstovat kontinuálně a začít od pravěku. První vlaštovky představují třeba historylabová cvičení ze starších dějin.


Stále si nedovedu představit, že se třeba o husitství nebo zámořských objevech učí tímto způsobem. Není snad důležité odvyprávět příběh tak, jak jej desetiletí známe, jak je popsán v učebnicích?

Starší dějiny nabízejí velké příležitosti ke konstruktivistickému a badatelskému dějepisu. Kolega nedávno na workshopu o výuce dějepisu prezentoval krásnou lekci o objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Jeho žáci zkoumali pomocí dobových pramenů, map a obrázků dopady Kolumbova doplutí do Ameriky na Evropu i na původní předkolumbovské obyvatele kontinentu. A celý postup rámovala velmi aktuální otázka, a sice zda mají dnešní lidé v USA slavit státní svátek zvaný Kolumbův den, který připadá na 12. říjen, den doplutí. Smyslem přitom nebylo najít jednu velkou pravdu, ale to, aby si každý žák formuloval vlastní názor a opřel ho o argumenty získané při studiu zdrojů. Myslím, že v takto pojatém dějepise mohou žáci mimo jiné zažívat, že má smysl se učit o minulosti – tedy že není mrtvá a že jim nabízí argumenty pro řešení velmi obtížných otázek, které nás obklopují.


Zmínila jsi některé projekty, které se snažily výuku dějepisu proměnit. Běží v současné něco, co by nás mělo zajímat?

Od září se na asi 300 školách rozjel projekt Dějepis+, který osobně považuji za to nejlepší, co se tady od Listopadu v dějepise událo. A to z několika důvodů. Projekt pěstuje badatelskou výuku tím, že vytvořil několik desítek malých skupin, v nichž se spojili učitelé a učitelky dějepisu z blízkých škol. Společně měsíc po měsíci zkoušejí badatelsky vystavěné vyučovací hodiny, sdílejí své zkušenosti, navštěvují se ve výuce, dávají si zpětnou vazbu a sledují, zda se jejich žáci postupně posouvají v badatelských dovednostech. Tyto učící se komunity mají současně značnou metodickou podporu, dostávají zpracované výukové lekce s podrobnými metodikami, jak badatelskou hodinu vést, účastní se školení a workshopů, mají k dispozici některé kapitoly badatelské učebnice.


Historicky gramotný člověk umí porozumět motivacím historických aktérů, že reflektuje jejich odlišné perspektivy a složitost jejich rozhodování v obtížných situacích a nevnáší do hodnocení chování lidí v minulosti současné morální hodnoty a ahistorické soudy.

Co se od projektu očekává?

Za důležité považuji, že je to projekt MŠMT, NPI a ÚSTR. Tedy žádná alternativa, která by musela bojovat o své místo na slunci proti systému, ale prestižní a ambiciózní projekt, který je navázaný na cíle Strategie 2030+, je pilotní a má ověřit, zda se tímto způsobem efektivně promění výuka, aby odpovídala moderním požadavkům.


A co očekáváš Ty? :)

Od projektu nebo od našeho školství? :) Přála bych si, aby naše školství odpovídalo tomu, že žijeme v demokratické společnosti 21. století. Naším cílem by nemělo být pamětní učení. Když budeme po dětech dlouhých deset nebo dvanáct let školní docházky chtít, aby jen opakovaly, co jim odprezentujeme a nadiktujeme, tak – byť by naše výklady byly sebezajímavější nebo sebevtipnější – je naučíme hlavně to, že se od nich očekává, že budou přijímat hotová fakta a reprodukovat je. Ale občanská společnost, má-li fungovat, potřebuje lidi vybavené úplně jinými dovednostmi: potřebujeme, aby ze škol vycházeli lidé, kteří budou umět prozkoumávat pravdivost informací, třídit je, vyhodnocovat jejich důležitost, posuzovat je s ohledem na etický rámec naší společnosti, lidi, kteří si umí vytvořit zdůvodněný názor, opřený o dobré argumenty, umí jej prezentovat, dokáží ale také naslouchat jiným názorům, s respektem je zvažovat a kultivovaně o nich diskutovat... Takoví žáci budou nejen historicky, ale taky občansky gramotní. Myslím ale, že řada našich potíží vyplývá do značné míry z toho, že jsme nedokázali proměnit výuku nejen dějepisu tak, aby rozvíjela všechny tyto kompetence. A dějepis má velký potenciál, posilovat prostřednictvím badatelské výuky dovednosti a kritické myšlení.


Redakčně upravil Vojtěch Češík

Foto: Vojtěch Duda, archiv Radmily Prchal Pavlíčkové



Kdo je Radmila Prchal Pavlíčková?

Radmila Prchal Pavlíčková působí jako docentka na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Věnuje se výzkumu kulturních a náboženských dějin raného novověku a také přípravě budoucích učitelů a učitelek dějepisu. Vede například kurzy Didaktika dějepisu, Trendy historiografie pro učitele, Dějiny ve škole a Didaktika dějepisu v praxi. Zapojila se jako regionální garantka a didaktička do projektu Dějepis+. Má radost, když dochází k propojování zkušeností učitelů dějepisu a studentů učitelství, například v Burzách nápadů, které pravidelně pořádá.

1 888 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše