top of page

Jitka Kaprálová Šeluďková: Jako malá jsem posadila panenky do lavic a vyučovala, chválila i kárala

Cestu k povolání pedagoga měla dle svých slov jasnou už odmala. Své panenky v lavicích učila, kárala, chválila i známkovala. Během své cesty poznala, že každý žák je jiný, má jiné reakce a dle toho je nutné k nim přistupovat. Využívá metodu Colourstring, která podporuje volnost pohybu těla a procvičuje jemné svaly prstů pomocí brnkání jednotlivými prsty levé ruky. S dětmi si primárně hraje, tak, že někdy ani sami neví, že se zrovna učí. To vše vedlo k tomu, že byla Jitka Kaprálová Šeluďková, pedagožka ze ZUŠ Konice, oceněna jako jedna z učitelek roku Olomouckého kraje 2023.



Kdy jste se rozhodla pro povolání pedagoga?

Již jako malá jsem si posadila panenky a medvídky do lavic a prováděla jsem frontální výuku. Když jsem chodila do LŠU, tak jsem je dokonce učila zpívat a hrát na klavír. Také jsem je známkovala, chválila i kárala. Tím chci říci, že jsem se již narodila se záměrem z vyšších sfér býti učitelkou.


Ve své pedagogické reflexi zmiňujete, že po revoluci jste učila soukromě a mohla jste tak věnovat svým žákům čas individuálně a dle potřeb, kdy hlavní motivací bylo ovládat hru na nástroj. Zmiňujete, že jste měla své metody, jaké to byly?


Vycházela jsem ze svých vlastních prožitků, kdy jsem sama byla učena písňovou formou, měla jsem velké štěstí na starší zkušené citlivé a moudré učitele, a dokázala si pak představit, jak se žák cítí. Používám především intuici, empatii a celostní přístup, vypozorovala jsem, že každý žák je jiný, má jiné reakce, svalové napětí apod., a že je třeba především pozitivní přístup, povzbuzení a hlavně netlačit, naléhat jen citlivě, učit bez stresu a napětí a že vše má svůj čas. Nezatěžovala jsem zbytečnou teorií, tu jsem vysvětlovala, až to bylo třeba, až kam žák došel, že tu či onu notaci potřebuje vysvětlit a mohl si ji prakticky spojit s hudebním a tvůrčím prožitkem. Hudba je to, co slyšíme (ne to, co vidíme) proto jsem k vizualizaci hudby používala barevné značky a pro rytmus různé ostinátní texty namísto otrockého počítání. Pochopila jsem, že rytmus je nejpřirozenějším hudebním projevem člověka, potom podvědomá harmonie, až nakonec melodie. Nejdůležitější je, aby žák měl radost, těšil se, byl otevřený a přijal, že i zdánlivý nezdar je pozitivní součástí procesu, aby pochopil, že hudba není výkon, že hudební projev vychází z duše, ze srdce člověka, jedině tak lze předat příjemné, leckdy i léčivé prožitky. Žák by měl být v klidném naladění, protože hudba je umění v čase a ten nelze vrátit, jen klidný hudebník tvoří v souladu. Každé učení je tvorba s čistým záměrem, proto jsem vyřadila jakékoliv hodnocení, dospěla jsem totiž k poznání, že je ponižující a nepodstatné. Velmi důležitá je souhra s jinými nástroji, žák musí poslouchat okolí i tvořit svůj projev současně, a ještě korigovat dynamiku, krotit své bujaré ego. Vyžaduje to jistou dávku pokory.


Používám především intuici, empatii a celostní přístup. Každý žák je jiný a je třeba především pozitivní přístup, povzbuzení a hlavně netlačit, naléhat jen citlivě, bez stresu a napětí a vše má svůj čas. Nezatěžovala jsem zbytečnou teorií, tu jsem vysvětlovala, až to bylo třeba, až kam žák došel.

V reflexi také jmenujete metodu Colourstrings. Mohla byste ji čtenářům našeho portálu přiblížit?

Zřejmě to nebyla náhoda, mělo to tak být, dostala jsem se na přednášku o metodě Colourstrings, která mě okouzlila a naprosto souzněla s mým pojetím výuky. Metodu studuji přímo u zakladatele a tvůrce této metody, pana profesora Gézy Szilvaye, shodou okolností v listopadu 2023 budu opět na kurzech v Londýně. Metoda spočívá ve velmi pozvolném sžívání žáka s nástrojem, přičemž upřednostňuje zapojování pravé hemisféry pomocí barev. Velmi dbá na muzikálnost a spontánní projev dítěte.


Podporuje volnost pohybu těla a procvičuje jemné svaly prstů pomocí brnkání jednotlivými prsty levé ruky. Při tvorbě tónu a intonace spoléhá na inteligenci buněk a pro hudební představu používá solmizaci, která je u nás nedoceněna. Barevná notace pozvolna přechází v černobílou v závislosti na věku dítěte. Při hlubším zkoumání frekvence barev jednotlivých tónů použitých v metodě jsem vypozorovala úzkou souvislost s čakrovým systémem člověka. Metoda je nadčasová, avšak ne každý učitel je ji schopen akceptovat. Zcela eliminuje urputnost a využívá hravosti dětí předškolního věku. Do výuky se těší i učitel i žák. Metoda vychází také z myšlenek J. A. Komenského, na což nás pan prof. Szilvay upozorňoval.


Jak přistupujete k výuce hry na hudební nástroj? Jaké máte metody dnes?

Platí vše, co jsem popsala výše. Čím více se metodě věnuji, tím více objevuji její výhody. Problém mám s hodnocením, názor na hodnocení jsem nezměnila, ale jsem i přísná i chválím. Hlavně si s dětmi hraji, když s nimi hraji na nástroj. Někdy ani neví, že se právě učí a to mě baví nejvíc.


Když se odkloníme od výuky žáků. Jak se vzděláváte Vy sama?

Navštěvuji již zmíněné kurzy Colourstrings v Londýně. Mimo jiné se zabývám celostní muzikoterapií a zkoumám její vliv na pohodu člověka. Praktikuji pasivní i aktivní muzikoterapii s následnou reflexí od klientů.


Nejdůležitější je, aby žák měl radost, těšil se, byl otevřený a přijal, že i zdánlivý nezdar je pozitivní součástí procesu, aby pochopil, že hudba není výkon, že hudební projev vychází z duše, ze srdce člověka, jedině tak lze předat příjemné, leckdy i léčivé prožitky.

Řadu let jste působila jako soukromý učitel, teď již nějakou dobu působíte na ZUŠ v Konici. Je tam nějaký rozdíl?

Pozitivum: ve škole se scházíme s kolegy ve sborovně a můžeme pohovořit o podobných tématech, pořádáme koncerty, účastníme se přehlídek, máme orchestr a soubory. Negativum: ve škole je třeba vykazovat a vyplňovat mnoho dokumentů, což při soukromé výuce není :).


Co se Vám za dobu působení v ZUŠ Konice podařilo?

Podařilo se mi vytvořit smyčcové oddělení, máme zastoupení všech smyčcových nástrojů (i cello a kontrabas), já sama violistka letos učím 4 violistky, v minulosti 2 violisti absolvovali, na což jsem náležitě pyšná. V Konici máme orchestřík, máme každoročně koncert, založila jsem krojovaný folklórní soubor Slonečko – děti již dvakrát úspěšně vystoupily na prostějovských hodech a mají spoustu dalších vystoupení na Konicku a hrdě udržují horácké tradice.Děti hrají i ve smyčcovém kvartetu.


Máme i rytmicko-intuitivní muzikoterapeutický orchestr, používáme bubny, vlastnoručně vyrobené kalimby, tibetské mísy a další podobné nástroje. Zkoumáme jejich zvuky a cvičíme různé rytmy. Účastnili jsme se i nového improvizačního projektu na ZUŠ Žerotín v Olomouci.


Pokud byste měla něco poradit Vašim budoucím i třeba kolegům a kolegyním, co by to bylo?

A) Malé děti jsou čisté duše a můžeme se od nich učit. B) Učitel, který hoří, zapálí. C) Práce – hra – s dětmi má smysl.


Letos v březnu jste byla oceněna jako učitelka roku Olomouckého kraje, spolu s dalšími čtrnácti kolegyněmi a kolegy z různých typů i stupňů škol. Co pro Vás toto ocenění znamená?

Mám radost. A mám taky radost, že je to ocenění nejen pro mě, ale i pro naši školu a paní ředitelku.



Text: Oddělení komunikace PdF UP Foto: Lukáš Blokša

Comments


bottom of page