Josef Urban: Důležité jsou pro mě vrozené předpoklady, znalost předmětu, pravdivost i láska

Na našem webovém portále Učitel21 Vás v příštích týdnech a měsících budeme seznamovat s držiteli ceny Učitel roku Olomouckého kraje 2022. Jednu z cen si 28. března letošního roku při slavnostním odpoledni z rukou hejtmana Olomouckého kraje a radního pro oblast školství Olomouckého kraje převzal Josef Urban, dnes již důchodce, který jednatřicet let učil na Střední průmyslové škole Hranice budoucí maturanty v oboru Nábytkářství a dřevařství.



Plných 17 let pak na stejné střední škole působil také jako vedoucí praxe. „Za ta krásná léta jsem maličko poznal, co je dobré při výchově mladých,“ prozradil Josef Urban v pedagogické reflexi, kterou zpracovával před udělením ocenění.


To se odráží také na nominační listině, kterou vyplnili jeho bývalí kolegové, ale také studenti. „Nominujeme za pedagogy a absolventy dřevařského oboru pana Josefa Urbana na Učitele roku Olomouckého kraje 2022, protože se celoživotně aktivně a zodpovědně věnoval výchovně vzdělávacímu procesu studentů naší školy a svým odborným profesionálním i lidským přístupem předával znalosti a životní zkušenosti svému okolnímu prostředí,“ píše se v odpovědi k otázce, proč pana Josefa Urbana nominují.


Práce pedagoga se špatně hodnotí. Důležité výsledky se projeví až po škole


Z životního příběhu Josefa Urbana lze vidět, že má plno zkušeností. Chtěl by se se svými poznatky podělit, přestože je podle něj zkušenost nepřenosná. „Práce pedagoga se špatně hodnotí. Důležité výsledky se projeví až po škole. Zaseté semínko vyklíčí, ale musí dorůst v reálném životě. Je naplňující vidět, jak jsou bývalí žáci samostatní, zařídili si život, a kam došli,“ uvedl Josef Urban ve své reflexi.


Zároveň si myslí, že pokud by své žáky jen učil naplňovat pokyny, případně vyplňovat tabulky, vyrostli by z nich možná loajální úředníci, ale nešlo by o samostatné bytosti. „Pro mě bylo vždy důležité, aby moje práce měla smysl,“ prozrazuje na sebe Urban.


Zároveň si ale uvědomuje, že každý jsme jiný a pro žáky to platí také, proto se vždy snažil zjišťovat, jaké mají jeho žáci předpoklady. Ať už byli snaživí, leniví, chytří, hloupí, chytří a nezruční, zruční a chytří. „Obětoval jsem jednu hodinu a nechal žáky, aby si sami navrhli a vyrobili něco pro sebe. Cokoliv. Pro většinu to bylo nezvyklé, reagovali různě, ale všichni ukázali svoji podstatu. Někteří imitovali, hráli si s telefonem, jiní byli nesví, ale něco zkusili, pár se jich přišlo zeptat a bystří to vzali jako příležitost. To byly osobnosti, které chtěly jít kupředu. Ty bylo třeba jen směrovat a pomáhat vhodnými radami. Ostatním jsem musel ukázat, že cesta, kterou nabízím, je i pro ně ta nejlepší,“ uvádí příklady, jak se snažil se svými žáky pracovat.


Ve škole byl a stále zůstává synonymem nejstaršího dřevařského oboru na škole v Hranicích


Jeden z jeho žáků o něm také velmi pozitivně píše v nominační listině, když dojde na otázku učitel a žáci. „Jako učitel odborných předmětů dlouhodobě aktivně předával vědomosti a praktické dovednosti studentům dřevařského oboru. Snažil se odborně připravovat absolventy oboru k širokému uplatnění ve výrobní praxi u budoucích zaměstnavatelů, se kterými spolupracoval i formou materiálového zabezpečení provozu školních dílen. Svým přirozeným lidským vystupováním vybudovával příjemné partnerské prostředí v třídním kolektivu mezi žáky i ve školním prostředí svých kolegů,“ píše se v nominační listině, která dorazila na hejtmanství Olomouckého kraje. Ale to není vše, dále, pod stejnou otázkou, se píše i o tom, jak se snažil připravit své žáky na praxi.


„Zapojoval aktivně žáky do výchovně vzdělávacího procesu praktickými radami a zkušenostmi se zpracováním a obráběním dřeva. Ve škole byl a stále zůstává synonymem nejstaršího dřevařského oboru na škole v Hranicích a svým životním stylem a logem se stal Řezbářem celým srdcem pro známé v jeho okolí i celou veřejnost,“ píše se v listině.


A na své žáky působil opravdu hodně. Snažil se jim pomáhat, ať už jim práce šla od ruky, nebo potřebovali více pomoci. „Tehdy bylo možné začít s jejich provázením na cestě poznání, kdy nabírají informace a zkušenosti, zdánlivě bez učení, které nezapomínají. Z pohodlnosti a setrvačnosti se někteří zase vraceli ke starým zvykům. Proto jsem je nechal na chvíli bez společného postupu, samotné,“ prozrazuje Josef Urban. Někomu by se mohlo zdát, že jde pro žáky o ztracený čas, ale učitel v důchodu to takto nevnímá.


Sami zjistí, že je to zábavnější, než mobil nebo koukání nikam


„Není to vůbec ztracený čas, jak by se mohlo zdát. Ani pro ně ani pro mě. Oni sami se o sobě hodně dozvědí a začnou zase chtít společně poznávat. Sami zjistí, že je to zábavnější, než mobil nebo koukání nikam. V tu chvíli jsem zadal zvláště zajímavé téma tak, aby ho zvládli, a za jeho plnění byli pochváleni,“ uvedl Urban.


Až nakonec, po letech výuky zjistil, že to je tím správným hnacím motorem. Někoho pochválit. Z lidské podstaty totiž všichni chtějí být za svou snahu pochváleni. Nechtějí slyšet, že něco neví, nebo něco neumí.


„To znají, proti tomu se postaví s odporem a udělají jen to, co se po nich chce. To je nucení, ne učení! Zjistil jsem, že pokud je nemám za co pochválit, je to jen a jen moje vina. Špatně jsem nastavil laťku. Chyby ale dělají při učení všichni, proto jsem musel najít vždy něco dobrého. Povzbudit a poradit, aby chyba nevznikala. Jakmile to zkusili a rada fungovala, bylo vyhráno. Věděli, jak si pro pochvalu, pro ten pocit, že jsou dobří, dojít. Pokud při tom cítí a oni to vycítí, že to dělám pro ně a s láskou k nim, jde to samo. Rád jsem jim dopřál radost, že to udělali lépe, než já. Někdy i plánovitě jsem udělal chybu a čekal. Samozřejmě se ozvali ti lepší a moje poděkování pro ně bylo mnohem více než dvě ředitelské pochvaly nebo známka,“ poodhalil, jak se svými žáky pracoval.


Důležitá věc je, nepokazit atmosféru. Vše by se mělo odehrávat v pohodě. I nutná kritika. Ukázat, že vše jde vyřešit v klidu. Učitel v důchodu Josef Urban si myslí, že pokud budeme naštvaní, nic se neulehčí. Musíme tu být a zvládnout to, což jde mnohem lépe v pohodě. Pokud se žáci naučí, že i oni jsou ti, kteří vytvářejí klima, podvědomě to později používají při vedení pracovního i rodinného kolektivu.


Je třeba být hrdý na svoji práci a tím dávat jistotu


Když by se měl za něco sám ocenit, řekne Vám, že se říká, že samochvála smrdí, hned na to ale cituje Cimrmana, který tvrdí, že nepochválíš-li se sám, nikdo to za tebe neudělá. A tak ze svých let praxe vyzdvihne něco, co se mu povedlo.


„Asi před dvaceti roky jsme s kolegyní zjistili, že žáci na ZŠ nemají dílny. Proto jsme zvali 8. a 9. ročníky k nám do dílen a nechali je pracovat se dřevem. Hodně jich k nám na školu přišlo studovat. Těší mne, že se tak děje stále, dnes už navíc pod hlavičkou krajského projektu IKAP a IKAPOK, se zapojením dalších škol a oborů. Proto je třeba být hrdý na svoji práci a tím dávat jistotu. Že jsme dobří, silní a oni nás mohou s důvěrou následovat. Že je dovedeme tam, kam slibujeme. K samostatnosti a vlastní jistotě, při řešení všeho, co život přinese,“ prozradil, na co je za svou kariéru hrdý.


K tomu ale dodává, že je přesvědčený, že k dobré pedagogické práci musí mít člověk vrozené předpoklady. Učitel musí být srdcem herec. Musí vytvořit představení, ze kterého si žáci bez námahy sami vezmou poučení.


Co je učení? Improvizace v připraveném rámci, kde každou vteřinu se může vše změnit a učitel musí udržet tah na branku


„Musí reagovat v přesně danou chvíli vhodnou replikou, aby vše udržel v napětí a chodu, a na konci hodiny mít pocit, že je dnes dostal. Zaujal, uchvátil a bez násilí dostal tam, kam jsem zamýšlel. Že došlo k souznění, ke společné cestě,“ uvádí Josef Urban, jak přemýšlet nad vedením svých hodin.


Pokud by učitel takový pocit neměl, mohli by se dle Urbana žáci vzdělávat sami. Ať už z knih, nebo třeba internetu. „Tam informace jsou, ale pouze informace. Návod k životu s praktickým cvičením ne! To jsme se přesvědčili při distanční výuce,“ uvádí příklad.

Uvědomuje si ale, že ne všechny jde zaujmout na sto procent. Každý je totiž jiný a má na to právo. Žáci by to dle něj měli vědět, zároveň by měli vědět i to, že mají stejnou hodnotu, že nikdo z nich není horší ani lepší. Tak se na to dívá vyučující v důchodu Josef Urban. „Jen jsou jiní a mají plné právo vybrat si svoji cestu a způsob, jak po ní jít. Respektovat tuto jejich svobodu a dopřát jim i odpovědnost,“ dodává.


A co je podle něj učení? „Improvizace v připraveném rámci, kde každou vteřinu se může vše změnit a učitel musí udržet tah na branku. Okamžitou a správnou reakcí, pedagogicky i lidsky, kterou si nemůže jít někam nastudovat, nebo o ní dlouze přemýšlet. Musí být pravdivá, výstižná a účinná! Nejde kopírovat někoho, musí to dělat tak, jak mu je to vlastní, aby to bylo pravdivé a uvěřitelné,“ myslí si Josef Urban.


A co je pro něj tedy naprosto zásadní? „Vrozené předpoklady, znalost předmětu, individuální přístup, pravdivost, lehkost, radost a láska,“ zakončuje.


Text: Lukáš Blokša

Foto: Archiv Olomouckého kraje

8 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše