Karanténa v zemi Velkého bratra

Přinášíme vám druhý text, ve kterém se absolvent naší fakulty Daniel Ecler podělil o své zkušenosti se svojí nedávnou cestou do Číny. Daniel vystudoval učitelství českého jazyka a literatury společně s přírodopisem, po absolvování krátce působil jako učitel, ale v současnosti působí opět na své fakultě a pokračuje studiem doktorátu.



Pokud jste úspěšně prošli veškerými obstrukcemi, jež jsem popisoval v předchozím článku Cesta do země nebeského draka, čeká vás druhá fáze, kterou musíte absolvovat předtím, než se budete moci „volně“ rozběhnout po Číně. Řeč je o karanténě.


Karanténa není novým pojmem, který by se objevil s propuknutím onemocnění covid-19, pravdou ale je, že právě ve spojení s ním se začal objevovat mnohem častěji. Nucenou izolací si už prošly tisíce Čechů a většina z nich se shoduje v tom, že to nebylo vůbec jednoduché období. Absence sociálního kontaktu, nedostatek fyzického pohybu, vypadnutí z pracovního procesu a tím spojeného zdroje příjmů jsou jen některé z faktorů, které nejzásadněji zasahují do běžného života jednotlivce. Z těchto a mnoha dalších důvodů se pochopitelně málokdo chce v karanténě ocitnout. Některé průzkumy ukázaly, že zhruba polovina lidí v ČR alespoň jednou porušila pravidla karantény. Napadlo vás ale někdy, jak vypadá taková karanténa v zemi, kde se koronavirus zrodil?


Napadlo vás ale někdy, jak vypadá taková karanténa v zemi, kde se koronavirus zrodil?

Řeč je samozřejmě o Číně, zemi, která byla v počátcích pandemie tou nejvíce zasaženou. Ta prakticky neprodleně poté, co vyšlo najevo, o jak velký problém se jedná, téměř neprodyšně uzavřela své hranice před okolním světem, což trvá do dnešní doby. V současnosti má přísnější pravidla vstupu snad jen Severní Korea, kde se jakýkoliv pokus o vstup do země trestá rovnou kulkou. V Číně se razí politika tzv. nulové tolerance – o co se v praxi jedná?


Je to poměrně jednoduché – hlavním a víceméně jediným cílem je zbavit se prakticky veškerých případů onemocnění koronavirem. Je to vůbec reálné? Těžko říct, místní úřady pro to však dělají všechno možné a někdy by se dalo říct, že i nemožné. Už jen splnění veškerých podmínek pro úspěšnou cestu do Číny vyžaduje značnou dávku odhodlání, trpělivosti a určitou absenci pudu sebezáchovy. Pokud máte všechny tyto předpoklady, již nejspíš sedíte v letadle směr Čína a jste šťastní, že jste to zvládli. Zde vás ale bohužel budu muset opět zklamat…


Po přistání na mezinárodním letišti Binhai v čínské metropoli Tianjinu, velkoměstě se zhruba 11,5 miliony obyvatel, velmi brzy zjistíte, že vás čeká pokračování tortury. Prostory letiště vypadají tak trochu jako letiště duchů – ti jsou zde představováni všudypřítomnými členy zdravotnického personálu navlečenými do protikovidových skafandrů. Po východu z tunelu vedoucího z letadla musíte ukázat váš Healthcode, který jste získali vyplněním aplikace před odletem (pokud jste na její vyplnění samozřejmě nezapomněli). Poté už jen pomalu následujete špalír vašich spolucestujících vytyčenými koridory, které jsou lemovány antikovidovými duchy ukazujícími cestu. Projdete před termokamerou zjišťující, zda nemáte teplotu a můžete pokračovat k dalšímu stanovišti, kde vám provedou první PCR test (na ten si po příletu do Číny rychle zvyknete). Pro člověka jako já, který první PCR test absolvoval před třemi dny v Praze a už tam se mu zdál nepříjemný, je to hotové peklo. Číňané jsou v tomhle velmi poctiví. To, že se nejedná o nic příjemného, vytušíte už z křiku některých testovaných nešťastníků z pár kabinek. Strčí vám tyčinky do obou nosních dírek zároveň (pěkně hluboko), nechají je odsud trčet a mezitím provádějí stěr z ústní dutiny.


Po této proceduře můžete pokračovat dál za všudypřítomného postřikování antikovidovými roztoky. Dalším stanovištěm je stůl (mnoho stolů), kde za pomoci dvou kamer obdržíte na dálku instrukce od jakési operátorky o tom, že si máte přečíst papír (kompletně v čínštině), napsat datum a váš podpis. Poté už jen na kameru ukážete pas a můžete pokračovat dál. Po stém postříkání člověkem nesoucím rozprašovač připomínající nádobku na roundup můžete konečně opět vyjít ven na prostranství letiště. Užijte si to, jelikož se na poměrně dlouho dobu jedná o váš poslední pobyt pod oblohou. Zde si vás přeberou příslušníci policejního sboru, samozřejmě rovněž ve skafandrech, a obdržíte číslo, které byste si měli pamatovat. Následně jste naloženi do autobusů a dopraveni k vašim zavazadlům, která mezitím už také schytala poctivou spršku antikovidového postřiku. Po naskládání zavazadel do autobusu s vaším číslem začíná dobrodružná cesta do karantény.


Po stém postříkání člověkem nesoucím rozprašovač připomínající nádobku na roundup můžete konečně opět vyjít ven na prostranství letiště. Užijte si to, jelikož se na poměrně dlouho dobu jedná o váš poslední pobyt pod oblohou.

Jelikož koronavirus je nezbeda a nešíří se na metry, ale na kilometry daleko, cesta do vašeho karanténního hotelu vzdáleného zhruba 100 kilometrů od centra města trvá ještě zhruba hodinu a půl. Tím dosáhnete maximální ochrany nebohého obyvatelstva. Během cesty obdržíte nespočet instrukcí, všechny opět jen v čínštině. V tomto bodě důrazně doporučuji pátrat, zda některý z vašich spolucestujících neumí alespoň anglicky, a pokud někoho takového objevíte, držte se jej a už ho nepouštějte. Velmi vám to ulehčí (zachrání?) život. Po příjezdu na hotel, který ve své době (cca 30 let zpět) sloužil jako poměrně reprezentativní kongresové centrum, dostanete vaši první stravu – kýbl instantních nudlí a nějaké ovoce. Po transportu kufrů do příslušných pater se konečně dostanete na svůj standardně (podle čínských standardů) vybavený dvoulůžkový pokoj, který se stane na následující dva týdny (v tom lepším případě) vaším dočasným domovem (v mém případě spíše vězením). Od přistání do této chvíle uběhly zhruba 4 hodiny.


V pokoji na vás čeká téměř vše, co potřebujete k přežití – dostatečná zásoba toaletního papíru, balík lahví s vodou, sada šamponů, sprchových gelů, koupacích čepic, ručníků, …, dvě postele, jak již bylo zmíněno, LCD s nespočtem čínských kanálů, respirátor, sada roušek, a hlavně balík žlutých igelitových pytlů obsahujících varování v čínštině o možném kontaminovaném obsahu doplněné příslušnými obrázky a symboly. Poslední položkou inventáře, kterou nesmím zapomenout zmínit, je papír s instrukcemi. V čínštině. Dobrodružství může začít…


Daniel Ecler


Pokračování v 2. části

44 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše