Karanténní matka – učitelka

Je tu další příspěvek naší bloggerky Regíny Oczkové, mladé speciální pedagožky a maminky. Jak říká, mateřství jí změnilo pohled jak na školství, tak na rodiče dětí, s nimiž se setkává v praxi. Tentokrát Regína píše o svém návratu do práce a o všech učitelských strastech v době covidové.


Jsou to tři měsíce, co jsem nastoupila po rodičovské „dovolené“ do práce. Čtyři měsíce, co chodí dcera do mateřské školy. A nebyl měsíc, kdy bych nemusela být doma v karanténě nebo na „ošetřovačce“. Na výplatních páskách mám více dnů dovolené aj. než těch odpracovaných. Kandidát na zaměstnance roku asi nebudu.


Můj první den v práci proběhl tak, že jsme ráno otestovaly s kolegyní děti ve třídě, třída šla do karantény a já jsem se s žáky seznamovala přes webkameru. Když už jsme se konečně po deseti dnech viděli osobně, pár dnů na to onemocněla dcera a musela jsem zůstat doma. A takhle to jde už tři měsíce. Tak trochu jsem s tím při hledání práce počítala, proto jsem pro tenhle školní rok volila pozici asistentky. Moje absence ve třídě je sice znát, ale není třeba řešit suplování. Ve školství je však letos spousta maminek – učitelek, které mají situaci ještě složitější.


Karanténní postupy, protiepidemická opatření a vyhlášky se mění snad každý týden. Aktuálně nemusíme mít ve třídě roušky, pouze ve společných prostorách školy. Jak moc je to účinné či neúčinné, to vidíme všude. Myslím, že děti jsou promořené důkladně.


Pokud je celá třída v karanténě, funguje on-line výuka. Což znamená 3x více práce na přípravách pro učitele, ale daleko menší efekt u žáků. Když už se poštěstí, že se všichni přihlásí nejpozději v 8:30, polovina zjistí, že neodevzdala úkol, protože „ho neuměli najít,“ „nejde jim nahrát do clasroomu,“ „včera jim celý den nešel internet.“ Dalšímu nefunguje kamera/mikrofon. V době, kdy děti ovládají technologie lépe než většina dospělých, je to úsměvné. Po první hodině, kdy si všichni dají do pořádku počítače a materiály, sledujete zbytek dne znuděné tváře dětí, které občas kývnou na výzvu, jestli učivu rozumí.


Když už se poštěstí, že se všichni přihlásí nejpozději v 8:30, polovina zjistí, že neodevzdala úkol, protože „ho neuměli najít,“ „nejde jim nahrát do clasroomu,“ „včera jim celý den nešel internet.“

Hybridní výuka, kdy je část žáků ve třídě a část v karanténě na on-line výuce, je nejnáročnější situace, jaká může nastat. Pedagog už nežije ničím jiným, než přípravou materiálů do třídy, nahráváním pracovních listů do souborů pro chybějící děti a opravováním odevzdaných úkolů. Do hodin by měl zapojovat jak děti ve třídě, tak děti doma. Což v praxi vypadá asi takhle:


„Děti nemluvte teď chvíli, neslyším děti z počítače.“

„Aničko, zapni si mikrofon, neslyšíme tvoji odpověď.“

„Honzíku, vypni si mikrofon, ruší nás tvoje hudba.“

„Gábinko, zavolej k počítači brášku, ať se jde s námi učit.“

„Nestůj před tou kamerou, děti doma nevidí na tabuli.“


„Tomáši, vypni tu hru a věnuj se s námi češtině.“ „Já ale nic nehraju pančelko.“ „Vidím, jak ti problikává obličej. To určitě není těmi pády, které máš určovat.“ … „Tome, měl jsi vypnout hru, ne kameru.“


Jak řekl Jakub Jan Ryba: „Škola nemá býti trestnicí, ale domovem lásky a trpělivosti.“ V posledních dvou letech to chtělo hodně trpělivosti, na všech stranách.


Regína Oczková

93 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše

K.O.nflikty

K.O.nflikty