Kdo hodně čte, píše bez gramatických chyb

Filip Svoboda předává svou lásku ke knihám a k umění svým žákům na Základní škole Svatoplukova v Olomouci. „Cílem není vychovat jazykovědce, ale lidi, co umějí porozumět textu. To totiž v životě použije každý,“ říká mladý učitel češtiny a výtvarné výchovy.



Na začátku byla touha Filipa Svobody pomáhat lidem. Proto chtěl být soudcem. Jenže během studia práv zjistil, že skrze tento obor svoji touhu nenaplní. Rozhodl se proto právnickou fakultu ukončit a rok pracoval jako číšník. Tehdy se objevila myšlenka na studium pedagogiky. Zvolil obory českého jazyka a výtvarné výchovy, protože se v nich chtěl sám zlepšovat. A učitelství byl vlastně bonus, který této cestě dodal hlubší smysl. „Uvědomil jsem si, že to je to pravé. Jako učitel člověk zlepšuje nejen sám sebe, ale k tomu, co ho baví, vede i děti. A ty mu jsou zrcadlem, které ho učí zpět. Tak se obohacujeme navzájem,“ říká Filip Svoboda, který sám sebe popisuje jako učitele, výtvarníka a vášnivého čtenáře.


Sám pro sebe objevil knihy hned v první třídě, kdy se naučil číst. Jeho rodiče nebyli rádi, že četl pod peřinou hluboko do noci, a dokonce mu to zakazovali. V šesté třídě, když se spolužáky jel na výlet do Švýcarska, mu kamarád dal přečíst část Paní jezera od Andrzeje Sapkowskeho, což byla vstupenka do nového čtenářského světa. „Říkám tomu iniciační kniha, což je kniha, která člověku ukáže nekonečnou nádheru čtení a nastartuje hlad po dalších knižních zážitcích,“ říká a snaží se ji najít i pro své žáky. Cestou by například mohlo být pustit děti do knihkupectví, aby si knihu vybraly samy, bez jakéhokoliv vlivu dospělých. „Knihovna je sice super, ale mám pocit, že má pro žáky jistou patinu staroby. Kniha z knihovny navíc není Vaše. Knihkupectví má vlastní energii, knihy září, chtějí Vám patřit,“ vysvětluje Filip Svoboda a přiznává, že žáci přispěli k tomu, že zase začal více číst.


Cílem není vychovat jazykovědce, ale lidi, co umějí porozumět textu. To totiž v životě použije každý.

„Některé knihy ani nemůžu nosit do školy, protože bych je četl o přestávce a nemohl bych přestat. Pak bych nestíhal školní administrativu,“ přiznává mladý učitel, který od roku 2020 nejprve pracoval jako asistent pedagoga a o rok později nastoupil už jako učitel češtiny a výtvarné výchovy na Základní školu Svatoplukova v Olomouci. Čtenářství se podle něj dá vypěstovat. Ideální by bylo, kdyby školáci četli jednu knihu měsíčně. „Stejně jako když si člověk jde zacvičit fyzicky a tělo se poté cítí dobře, tak při čtení posiluje ducha a ta vydaná energie se opět vrací.“


Nejraději má dvouhodinovky čtenářských dílen, kdy žáci čtou. Každý si přitom najde prostor, kde se mu čte nejlépe – na pohovce, ve třídě, v knihovně, ve čtenářském koutku. A každý se ponoří do své vlastní knihy. I přesto mohou pracovat společně. Mohou diskutovat o hlavním hrdinovi, ale třeba i vyhledávat podstatná jména, aby si procvičili mluvnici. Filip Svoboda totiž nevidí smysl v učení gramatiky odděleně od textů. „Když děti hodně čtou, dělají pak méně chyb. A to i když neznají žádné teoretické poučky,“ vysvětluje.


Důležité je pro něj vybavit děti na život, proto se Filip Svoboda soustředí na to, aby dětem předal nejen znalosti, ale především dovednosti. „Žáci potřebují nástroje, aby byli připraveni na život. Nevychováváme jazykovědce, ale lidi, co budou každý den v životě potřebovat třeba přečíst nějaký text a porozumět mu,“ vysvětluje. Může se jednat o formuláře či smlouvy, se kterými se člověk setkává. A ani argument s přijímacími zkouškami na střední školy pro něj není rozhodující. „Většinou jde zase o práci s textem, kdy je potřeba mu porozumět, aby žák správně splnil úkoly v zadání. Nastávají tam i situace, kdy je teoretická poučka v zadání přímo napsaná a žák podle ní má vyhledávat jev v textu. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že určitá míra teorie není nutná, ale dle mého názoru by se měl čas věnovaný českému jazyku spravedlivě dělit mezi čtenářství, pisatelství a mluvnici.“



Většinou bývají muži ve sborovnách osamoceni, ne však na Základní škole Svatoplukova v Olomouci. Ředitel školy totiž dbá na to, aby poměr byl vyvážený. „Na studiích jsem si představoval, že budu exot mezi mnoha postaršími kolegyněmi, a že si s nimi budu dávat kafíčka a povídat si s nimi,“ směje se Filip Svoboda. Ale realita ho hodně překvapila. „Nové pedagogické pohledy nepřináším jen já vzhledem ke svému věku, ale aktivní jsou všichni kolegové. Je to motivující a příjemné prostředí. Například učitelský tým čtenářské gramotnosti se vzdělává i mezi sebou a mimo výuku,“ říká.


V rámci programu Pomáháme školám k úspěchu jezdí Filip Svoboda se svými kolegy na semináře. „Tyto semináře jsou pro mě neskutečně obohacující a vždy si z nich odnáším poznatky, které silně rezonují s mojí představou o učitelství. Posledním největším překvapením pro mě byl blok zaměřený na schémata, kde jsme si ukazovali, jakými způsoby se dají číst tabulky a grafy. Předtím jsem se rozhodně nepovažoval na někoho, kdo je má rád. Díky projektu jsem k nim našel cestu,“ říká a dává příklad, že i třeba větný rozbor je vlastně takový graf.


Rozhovor byl převzat se souhlasem autorů z webových stránek The Kellner Family Foundation.


Text: kellnerfoundation.cz

Foto: kellnerfoundation.cz

110 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše

K.O.nflikty

K.O.nflikty