top of page

Lenka Nosková: U bezdomovců jsem poznala sílu odpuštění

Být dobrovolníkem znamená myslet nejen na sebe, ale dělat i něco pro druhé. Univerzita Palackého dobrovolnictví svých studentů i zaměstnanců velmi podporuje. Některé z dobrovolníků vám představíme v Žurnálu Online. Lenka Nosková, doktorandka na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, už v životě pomohla kdekomu. Bezdomovcům, prvákům i prvňáčkům.



V průběhu covidové pandemie organizovala Lenka fungování náhradní třídy pro děti zdravotníků a také na své katedře založila spolek, který podporuje předávání zkušeností mezi studenty jednotlivých ročníků. Vše ale začalo na počátku jejího vlastního vysokoškolského studia, když se připojila ke komunitě Sant'Egidio, jež se stará o lidi bez domova.


Co vás přivedlo k dobrovolnictví?


Vždy jsem ráda přiložila ruku k dílu u věcí, které mi dávaly smysl. Většinou je to pomáhání lidem, jež to potřebují nebo alespoň nějakým způsobem ocení. Přímo ke komunitě Sant'Egidio jsem se dostala už před sedmi lety díky sestře, která k nim chodila v Praze. Protože mě zná a ví, jak jsem naladěná, pobídla mě, ať to zkusím.


Mohla byste přiblížit, jak komunita funguje?


Sant'Egidio je katolická komunita, která začala v Itálii a nyní funguje velmi podobně téměř po celém světě. My dobrovolníci jsme začínali vždy modlitbou v kostele. Většinou jsme chodili do svatého Michala na krátký půlhodinový program s nějakým proslovem k zamyšlení a modlitbou za chudé na ulici. Potom se šlo do kláštera kapucínů, kde jsme chystali obložené chleby, kávu a čaj. Když bylo venku teplo, kupovala se lahvová voda. Poté jsme jídlo ve dvojicích roznášeli po různých trasách po Olomouci, určených podle toho, kde bývá nejvíce chudých. Takhle to funguje vždy v pondělí večer okolo sedmé hodiny, takže chudí už jsou zvyklí a na daná místa se stahují.


„Potom se šlo do kláštera kapucínů, kde jsme chystali obložené chleby, kávu a čaj. Když bylo venku teplo, kupovala se lahvová voda. Poté jsme jídlo ve dvojicích roznášeli po různých trasách po Olomouci, určených podle toho, kde bývá nejvíce chudých.“

Kam jste chodila vy?


Moje nejčastější trasa začínala na náměstí Republiky a pokračovala přes Biskupské náměstí až na hlavní nádraží. Druhou trasu jsme startovali na Dolním náměstí, ze kterého jsme šli směrem k Šantovce, kde lidé přebývali ve stanech blízko sokolovny na takovém zapomenutém plácku u řeky.


Co je cílem komunity?


Cílem komunity není hladové nakrmit, protože jeden chleba za týden je samozřejmě nevytrhne. Jídlo bereme spíše jako prostředek a záminku k tomu, abychom se s lidmi bez domova mohli bavit. Cílem je navazovat vztahy, aby tito lidé měli i nějaké kontakty mimo svou bublinu, neboť jejich prostředí pro ně může být dost toxické. Lidé z komunity se s nimi snaží spřátelit a zjistit, jestli nemají nějaký problém. Můžou pak kontaktovat charitu nebo je alespoň v řešení problému povzbudit. Bezdomovci často vědí, co by měli dělat, ale mohou mít například hluboké deprese, které jim v tom brání. Kontakt s někým, kdo vidí možné cesty a třeba je i na charitu doprovodí, jim může pomoct. Pár lidí se dokonce podařilo dostat z ulice. Byli už určitým způsobem nalomení a lidé z komunity se ve správný moment nabídli, že s nimi půjdou vyřídit doklady, sociální dávky a podobně.


Vzpomenete si na nějaký silný zážitek z ulice?


Těch bylo strašně moc. Momentálně se mi vybavuje vzpomínka právě na ty stany kousek od Šantovky, kde panovaly hrozné podmínky. Byl tam člověk, který měl dredy a spoustu tetování, takový punkáč, nejspíš trochu zhulený. Doteď nevím, jestli nelhal, ale říkal nám, že má magisterský diplom z chemie. Ptali jsme se ho, proč je teda na ulici.


Odpověděl, že touží po svobodě, že nechce být uvězněný v zažitém systému. U bezdomovců, kteří by byli schopní pracovat, se toto téma opakovalo často. Rozhovory byly na dřeň a otevíraly zajímavé filozofické otázky. Otevřeli se a vyprávěli nám své životní příběhy, třeba o tom, jak spadli do drog a kradli rodičům peníze, ti je pak vydědili a oni nakonec skončili na dlažbě. Teď by se sice chtěli vrátit, jenže už nemůžou. Velmi silné příběhy.


Často jsme jim nabízeli i určité povzbuzení, ať si odpustí, co udělali. Nebo ať poprosí o odpuštění jejich rodinu a zkusí zpřetrhané vztahy obnovit. Tyhle momenty pro mě byly asi nejsilnější a stále se mi drží v paměti.


Podobné zkušenosti u vás musely vyvolat i zamyšlení nad vlastními vztahy.


Rozhodně. Často mě vedly k velké vděčnosti za rodinu a další vztahy, které mám. Taky mi tato práce ukázala, s jakým málem se dá žít. Spousta bezdomovců byla na ulici velice spokojených. Mají dávky, které jim stačí na jídlo, občas na nějaké víno, a jsou šťastní. V zimě chodí na charitu a prostě si nějak žijí. Byla to určitá konfrontace s tím, co vlastně ve svém životě potřebuji. Uvědomění, že se někdy ženu za věcmi, které nejsou vůbec podstatné.


Také jsem se naučila sílu odpuštění. I když člověk udělá velké chyby, zavřít se dané situaci a nepožádat o odpuštění je prostě velká škoda. Nemusí to sice vždycky vyjít, ale proč to nezkusit.


„Cílem je navazovat vztahy, aby tito lidé měli i nějaké kontakty mimo svou bublinu, neboť jejich prostředí pro ně může být dost toxické. Lidé z komunity se s nimi snaží spřátelit a zjistit, jestli nemají nějaký problém.“

Přineslo vám tohle dobrovolnictví ještě něco dalšího?


Dříve jsem se na bezdomovce dívala jako na jednolitou masu a nerozlišovala jsem, kolik možných důvodů je na ulici dovedlo, i když mi jich bylo vždycky líto. Když jsem poté v průběhu dobrovolnictví poslouchala jednotlivé příběhy, objevil se ve mně ještě větší soucit a hlavně pochopení. Předtím bylo jednoduché někoho odsoudit, obzvlášť když byl třeba opilý. Pak se ale dozvíte, jakými životními peripetiemi si daný člověk prošel, a už se vůbec nedivíte, že pije a nevidí v životě smysl.


Dobrovolnictví mi pomohlo vnímat komplexitu jejich problému. To, že je někdo na ulici, nutně neznamená, že je neschopný nebo líný. Často šlo o lidi, kteří udělali v mládí nějakou kravinu a rodina s kamarády se k nim otočili zády. Skončili na ulici a už se z toho nevyhrabali.


Pamatujete si nějaký konkrétní příběh?


Jednomu pánovi jsme říkali Pan Kytarista, protože často hrával před nádražím. Jeho žena chtěla spoustu věcí, jezdit na mnoho dovolených a podobně. Snažil se jí vyhovět, takže si pořád půjčoval a půjčoval, až skončil v dluzích. Rozvedli se a najednou se ocitl sám na ulici. Bylo na něm vidět, že je to nesmírně hodný člověk, právě možná až příliš.


Nedávno jsem ho potkala a chvíli jsme si spolu povídali. Vyprávěl mi, co zažil za těch sedm let, co jsme se neviděli. Byl to zvláštní zážitek. Když občas nějakého bezdomovce potkám a zrovna mám nějaké jídlo, nabídnu mu jej a zeptám se, jak se má. Jsou z toho vždy zajímavé rozhovory a oba pak odcházíme vnitřně povzbuzení.


Pomocí lidem bez domova ovšem vaše dobrovolnictví neskončilo, na své katedře jste také založila Češtinářský spolek. Co vás k tomu vedlo?


Na katedře češtiny jsem studovala pět let, a protože jsem velmi komunitně laděný člověk, vždycky se ke mně díky mým kontaktům dostala pomoc, když jsem měla nějaké otázky o studiu. Spousta lidí ale říkalo, že se nemají koho zeptat.


Přemýšlela jsem, jestli by tedy nešla vytvořit nějaká struktura, aby každý věděl, kde pomoc hledat. Každý prvák řeší stejné problémy. Sem tam mají kamaráda ve druháku nebo ve třeťáku, takže se k informacím dostanou, ale když je někdo stydlivý a introvert, nezeptá se. V průběhu covidu jsem proto oslovila druháky, jestli by se nechtěli zapojit. Našlo se hodně lidí.


Jak spolek funguje?


Studenti si předávali informace hlavně přes Facebook. Nebo jsem občas založila online schůzku, kde se sešlo zhruba třicet prváků. Poslouchali, jak se dělají seminárky nebo jak funguje zapisování na zkoušky. Prváci byli v té době úplně zmatení, takže to ocenili.


„Už druhý rok také před Vánocemi sbíráme dětské knihy. Prosíme dárce, aby do nich napsali nějaký vzkaz a pak je zaneseme do dětských domovů. Zase je to nějaké spojení češtiny a dobrovolnictví.“

Po covidu se ze spolku stala spíše komunita, která vytváří akce pro druhé. Čtvrťáci třeba nabídnou, že povyprávějí o tom, jak to chodí u státnic. Organizujeme taky pasování prváků nebo opékání špekáčků a různé literární akce. Jde nám o seznamování a propojování lidí v ročníku i mezi nimi. Kdo má zájem, přijde. Je to taková studentská kamarádská výměna informací, ale trochu organizovaná.


Už druhý rok také před Vánocemi sbíráme dětské knihy. Prosíme dárce, aby do nich napsali nějaký vzkaz a pak je zaneseme do dětských domovů. Zase je to nějaké spojení češtiny a dobrovolnictví.


Stejné spojení se objevilo i u vaší třetí aktivity, podílela jste se na fungování náhradní třídy pro děti zdravotníků za covidové pandemie.


Během covidu byla spousta možností, jak pomáhat. Jsem z pedagogické fakulty, takže jsem se logicky podílela na výuce dětí. Při lockdownu na konci roku 2021 byly školy zavřené a na Univerzitu Palackého se obrátili zdravotníci, jestli by se nenašlo nějaké místo, kam by přes den dali své děti, aby mohli jít do práce. Mnohdy totiž pracovali ve zdravotnictví oba rodiče. Nejblíže nemocnici byla základní škola v ulici Stupkova a univerzita tam otevřela náhradní třídu, kam asi tři měsíce chodilo okolo dvaceti dětí.


Jaká byla vaše role?


Má práce spočívala v organizaci. Sháněla jsem dobrovolnice z řad studentek učitelství na prvním stupni a dávala jsem dohromady rozvrh, aby tam každý den někdo byl a výuka mohla fungovat.


Společně se studentkami jsme vytvořily nějaký systém a zařídily jsme výuku jako v malotřídce. V první řadě lavic seděli prvňáčci, druháci a třeťáci, kterým se věnovala jedna ze studentek. Vzadu byli další dobrovolníci, jež pracovali se čtvrťáky a páťáky. Odpoledne byl ještě na řadě družinový program.


Jak si práci s dětmi studentky užily?


Holky se hezky vyřádily. Chválily si, že měly dobrou praxi, protože mohly s dětmi pracovat napřímo, aniž by je někdo kontroloval. Pan ředitel byl vstřícný a otevřel nám opravdovou třídu, takže jsme nemuseli pobývat v prostorách univerzity, ale mohli jsme používat tabuli nebo hračky z družiny. Čtvrťáci a páťáci se pak připojovali i na online hodiny, takže jsme trochu fungovali i jako techničtí asistenti.


Co vám osobně přinesla tato činnost?


Poprvé jsem si vyzkoušela koordinaci něčeho většího. Obohatilo mě to z hlediska plánování, organizace rozvrhu a v komunikaci s rodiči a panem ředitelem.


Také jsem zase byla součástí skupiny, kde lidé pracují dobrovolně, z čistého srdce a baví je to. V takovém prostředí vzniká speciální atmosféra, které je velmi krásná. To mě na dobrovolnictví nejvíc baví. Být vedle lidí, kteří mají stejný pohled a motivují je podobné věci. Je to zvláštní pocit jednoty, kterou podle mě nejde zažít někde, kde je to placené.


Text: Žurnál UP

Foto: Žurnál UP

Comentários


bottom of page