„Mám rád živou diskuzi – aspoň vím, že nejsem ve výuce sám a něco zajímavého se dozvím.“ O učitelství s Milanem Klementem

Jako další host přijal naše pozvání do série Kosích rozhovorů pan profesor Milan Klement z katedry technické a informační výchovy, vedoucí Centra informačních a vzdělávacích technologií. Společně jsme si povídali o jeho lumpárnách z dob, kdy sám seděl ve školní lavici, i o tom, co by doporučil studentům učitelství.

Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?

Už jsem poněkud starší, a proto si na některé aspekty svého dětství moc nepamatuji, ale pokud si alespoň trošku pamatuji, chtěl jsem být trochu „všechno“ – popelář, doktor, dokonce chvíli i učitel, a nakonec kosmonaut. Ale věřím, že to vystihuje moji nynější roli: být prostě k užitku, jak nejlépe mohu.

Dostal jste ve škole nějakou poznámku? Jaká byla nejzajímavější?

Jako celkem neposlušný žák jsem samozřejmě dostal mnoho různých poznámek, to už tak trochu patřilo k našim dobrým mravům malých vesnických chlapců (smích). Některé poznámky byly opravdu k věci (třeba když jsem si opakovaně zapomínal příbor do jídelny), některé spíše k pousmání, jako když jsem byl přistižen, jak v jídelně odlupuji připínáčky, kterými byl připevněn ubrus, abych jej mohl škodolibě podstrčit některému ze svých spolužáků na židli.

Jaký byl Váš nejoblíbenější (nebo naopak nejméně oblíbený) předmět na základní škole?

Jako fotbalista jsem miloval tělocvik, a naopak neměl moc rád matematiku. S věkem se to změnilo, přestal jsem hrát fotbal a vystudoval matematiku. Teď jsem na tom tak, že opět hraji fotbal (už jen veteránskou ligu) a zase nemusím moc matematiku. Proto se stále držím informatiky, neboť tam sice matematika také je, ale dá se to vydržet.

Měl jste někdy učitele, který Vás zásadně ovlivnil? Jak?

Měl jsem to štěstí, že jsem na všech stupních vzdělávání narazil na skvělé učitele, kteří formovali mou osobnost a pohled na svět. První takovou osobností byl už na základní škole náš učitel matematiky a fyziky, se kterým jsme vedli dlouhé debaty o supravodivosti. Tehdy totiž vyšel v časopise ABC mladých techniků článek, který se tímto tématem zabýval, a který predikoval, že se supravodivosti v „dohledné době“ dosáhne i při pokojové teplotě a že bude možné se v obchodě rozhodnout, zda si koupit vodič normální nebo supravodivý. Učitel mi to vymlouval, neboť pojem „v dohledné době“ považoval za dosti vágní. Nyní, s odstupem času, mu musím dát za pravdu, neboť v obchodě ty supravodivé kabely pro pokojovou teplotu stále nejsou. Na střední škole to byla zase třídní učitelka, která rozvíjela naše češtinářské a dějepisné znalosti a se kterou jsem vedl debaty stran egyptské Staré a Nové říše. Moc jsem ji záviděl, že již před revolucí mohla vycestovat do Egypta a navštívit Údolí králů. Na vysoké škole jsem potkal také mnoho významných učitelů a později i kolegů, kteří mne svým příkladem a přístupem nasměrovali k tomu, že jsem také zvolil kariéru vysokoškolského učitele. Jeden z nich – vím, jak je pan docent skromný a nechci jej uvádět do rozpaků, proto jej nebudu explicitně jmenovat – se potom stal mým „duchovním otcem“ a naučil mě hlouběji poznávat a chápat řád věcí v mém oboru.

Jaká je ta nejvtipnější nebo nejbizarnější situace, kterou jste zažil ve třídě jako student nebo jako učitel?

Těch situací byla celá řada, ale v paměti mi nejvíce uvízla ta, když jsem jako student hned ráno vyrazil na přednášku, která se potom protáhla do brzkých ranních hodin, aniž bych na tu fakultu vůbec došel. To si ale ze studií asi pamatuje každý. Se svými studenty si rozumím, a proto bych různé vážné či úsměvné situace ve výuce či mimo ni ani neoznačoval slovem bizarní, ale spíše „uměním nechtěného“. Ve vzájemné interakci mezi učitelem a studentem je jich každý den mnoho a dotvářejí či obohacují, alespoň dle mého názoru, celkový obraz výuky, a proto je mnohdy vítám. Humor je kořením života – dokonce kdysi jedna kolegyně napsala i celou knihu názvem Humor ve škole. Tak se toho snažím držet.

Kdyby dnes přišel Váš bývalý učitel na Vaši přednášku, co by si asi pomyslel?

To se mi i stalo – a nebyl to vůbec příjemný pocit. V rámci své habilitační a potom i inaugurační přednášky jsem vystupoval před vědeckou radou fakulty a univerzity, ve které sedělo mnoho mých bývalých učitelů (v té době již kolegů), a měl jsem před nimi opravdu velký respekt. Jak se přitom cítili, nevím, ale celkový pocit by se možná dal shrnout do věty mého školitele, který konstatoval, že jsem „již jako doktorand byl takový zvláštní – když jsem mu něco připomínkoval, tak vždy odešel značně rozladěn, ale pak se po týdnu vrátil a měl to upravené tak skvěle, že jsem to ani sám nečekal“.

Jakou radu byste dal studentům, kteří se chtějí stát učiteli?

Studentům, kteří chtějí učit, bych doporučil, aby si osvojili schopnost budovat zdravé vztahy se žáky a kolegy, efektivně komunikovali i v konfliktních situacích a byli připraveni neustále se učit a přijímat chyby. Je také důležité si uvědomit, že dobrý učitel je dobrým příkladem, nastavuje zdravé hranice a musí tak být otevřený okolnímu dění.

Na závěr jsme panu profesorovi nabídli výběr ze dvou možností.

Ústní zkouška, nebo písemný test?

Raději písemný test.

Ranní výuka, nebo večerní seminář?

Jsem ranní ptáče, takže raději ranní výuka.

Ticho v hodině, nebo živá diskuze?

Živá diskuze – aspoň vím, že nejsem ve výuce sám a něco zajímavého se dozvím.

Pauza na kávu, nebo na procházku?

Káva vždy přijde vhod, ale procházka se psem má také něco do sebe, takže raději procházka.

Nečekaný test pro studenty, nebo nečekaná kontrola vedení na vaší hodině?

Ani jedno. 😊

Panu profesorovi děkujeme za čas, který nám věnoval, a za jeho upřímné odpovědi na naše zvídavé otázky. V příštím díle se můžete těšit na rozhovor s paní doktorkou Číhalovou z katedry společenských věd.

Spolek KOS