Mýty o neslyšících

Co všechno si o neslyšících myslíme – a kolik z toho je skutečně pravda? Každodenní zkušenost lidí se sluchovým postižením je často zatížená předsudky, zjednodušenými představami i nepochopením ze strany slyšící většiny. V dalším textu z blogu ASNEP, který přinášíme i čtenářům U21, otevírá Kristýna Mariáková téma mýtů o neslyšících – a ukazuje, jak snadno vznikají a jak hluboko mohou zasahovat do každodenního života.

https://www.youtube.com/watch?v=SKvpn6zhJnc

Masivní využívání digitálních zvukových médií v dnešní společnosti má pro osoby se sluchovým postižením jednu malou – velkou výhodu. Člověk, kterému sluchátka kompenzují sluchovou ztrátu, je dnes na ulici jen jedním z mnoha, kdo je má v uších. Nikdo se už nad tím nepozastavuje tak, jako se to stalo mně před dvaceti lety. Jela jsem tehdy MHD, když se se ke mně postavily dvě malé rebelky a celá tramvaj najednou věděla, že jsem „ta hluchá holka”. Veřejné ponížení, které mi dopřály hlasitým komentováním slovy: „Ona má sluchadla a je hluchá, hahahaha!”, ve mně bublá doteď. To je, holky, pravda, že sluchadla mám a neslyšící jsem. Ale kde je v tom ten vtip? Trvalo mi mnoho let, než jsem si začala sepínat vlasy do culíku a dokázala s takovým účesem vyjít beze studu na veřejnost.

Neslyšící jsou minoritní skupinou, zároveň každý má ve svém okolí někoho, kdo neslyší. Například ohluchlé prarodiče. Sluchový handicap je zcela individuální záležitostí, každý neslyšící má jedinečné komunikační potřeby a často je takový handicap ostatním těžko vysvětlitelný. Ne, že by nebylo možné vysvětlit, jak slyšíme/neslyšíme. Málokdo ze slyšících to však skutečně má zájem pochopit. Je totiž snazší fungovat ve vztahu v rovině „já slyším – ty neslyšíš”. Pokud bude komunikace váznout, může za to logicky ten, kdo neslyší. Mnoho neslyšících neúnavně druhým (slyšícím) vysvětluje, jak to se sluchem a porozuměním mají. Ale toto vysvětlování má určité hranice a také nemůže být nekonečné. Vzniklé komunikační šumy a odcizení jsou pak vyčítány neslyšícím: „Nerozuměla jsi mi, protože jsi nechtěla. – Jak můžeš s praktickou hluchotou poslouchat hudbu? – Ale ty jsi mě slyšela, jen nechceš slyšet! – Ty se můžeš bavit s kýmkoliv na světě, ta znakovka je všude stejná, viď? – Ty nemáš řidičák, protože neslyšíš, co? – Jak mohou neslyšící řídit auto, když neslyší houkání sanitky?”

Mytologizace neslyšících se děje každodenně, protože společnost stále není dostatečně edukovaná. Mýty jsou založené především na malé informovanosti. Jsou nebezpečné a tvoří zbytečné zdi mezi lidmi se sluchovým postižením a ostatními. A jsou tak silné, že bude trvat ještě pár generací, než se odstraní. Jsme generace závislá na audiálním obsahu a to s sebou nese následky. Stoupá počet neslyšících vlivem akustického smogu a špatné péče o sluch. Jednoho dne nejspíše neslyšící lidé přestanou být minoritní skupinou.

– Neslyšící mohou dělat pouze podřadné práce, jako je např. úklid.

– Neslyšící nemohou řídit auto.

– Neslyšící jsou chudáci, musíme jim jít naproti.

– Neslyšící nemohou dosáhnout vysokoškolského vzdělání.

– Neslyšící nemohou zastávat řídicí, vysoké funkce.

– Neslyšící pouze znakují.

– Všichni neslyšící nosí sluchadla.

– Neslyšící nemohou vykonávat právnické nebo doktorské profese.

– Neslyšící lidé jsou hluchoněmí.

– Neslyšící nerozumí českému jazyku.

– Neslyšící neumí mluvit.

– Neslyšící lidé rodí pouze neslyšící děti.

– Neslyšící nedokáží vnímat hudbu.

– Neslyšící necítí rytmus.

– Neslyšící jsou závislí na slyšících.

Jaké další mýty o neslyšících znáte vy?

Kristýna Mariáková

Projekt byl realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví České republiky.