top of page

Měli bychom být světlonoši

Aktualizováno: 9. 5. 2023

Je tu další příspěvek Jaroslavy Ševčíkové, zkušené učitelky a didaktičky z Ústavu pedagogiky PdF UP. Jak mohou učitelé přispět ke zlepšení nálady nejen ve třídě, ale vlastně i ve společnosti? Jak Jaroslava sama říká, úsměv je třeba najít nejen v našich tvářích, ale i uvnitř, v nás.



Dnes, více než kdy jindy, si vzpomínám na slova „ve společnosti panuje blbá nálada“. Vložili je do úst významnému politikovi, který byl pro moji generaci po sametové revoluci tím, kdo přinášel světlo a naději na nové začátky a lepší budoucnost.


Dnes takovou výraznou osobnost nevidím, neslyším (necítím, nehmatám... což uvádím jen v duchu Komenského „poznávání světa všemi smysly“). Té pověstné blbé náladě propadají politici, média o ní s gustem podávají každodenní zprávy, ale bohužel pronikla i do školních tříd, nechají se jí unášet i učitelé a jejich žáci.


Ano, svět kolem nás, i v nás, má plno problémů, nemusím je vypočítávat, víme o nich. Tak se ptám: existuje někdo, kdo ty problémy může překonat a zachránit nás? A hned si odpovím: vím, že existuje. Jsme to my sami. Ne jednotlivci, ale my všichni, nebo aspoň většina, dohromady, pospolu.


Existuje někdo, kdo ty problémy může překonat a zachránit nás? A hned si odpovím: vím, že existuje. Jsme to my sami. Ne jednotlivci, ale my všichni, nebo aspoň většina, dohromady, pospolu.

Ideální je začít každý sám u sebe. Myslím, že my učitelé bychom měli být nosiči anebo spíš nositelé světla, radosti a pozitivní nálady. Dnes je to obzvlášť těžké. Někdy opravdu skoro neřešitelné. Stojí to obrovské úsilí.


Přicházím do třídy pedagogického lycea, ale mohla by to být kterákoliv jiná. Sedí v ní třicet středoškoláků. Někteří polehávají na lavici, jiní mají ruce založené na hrudi, další se dívají podmračeně, část ani oči nezvedne a zarputile hladí displeje svých mobilů. Pod lavicemi i na nich je nepořádek, rozložené svačiny, na stolech dívek šminky, hřebeny, sponky, ale rozhodně tam nejsou připravené pomůcky do výuky pedagogiky.


„Tak, teď se ukaž, pobav nás, zaujmi nás!“ vyzývají mě žáci pohledem a kdosi to i zamumlá. Možná se někteří pokouší i o zastrašování. Chtěli by uplatnit svobodu nicnedělání, na kterou mají přece právo. Svobodu volby, svobodu činností, svobodu... čeho? Povzdechnu.


Myslím, že tu nechci být. Mám chuť utéct. Ale nemohu. Mám smysl pro povinnost.

Nadechnu se: „Zdravím vás, to máme dnes krásný den, co?“ nadhodím a tvářím se, že nevidím, jak mě propalují nevraživými pohledy. Jeden žák se přece jen odváží mě zpražit: „Co je na něm sakra jako krásného?“ Překvapeně vzhlédnu: „No pro mě třeba to, že dnes máme spolu pedagogiku, já se na to těším...“


Já ale vím, že nesmím podlehnout, a nesmím začít bojovat. Boj místo výuky je prohra pro obě strany. Pro žáky i učitele. A jsem to já, na kom leží tíha odpovědnosti za to, že boj nevypukne.

Část třídy se začne ošívat, některé původně založené ruce opouští pózy nepřátelství a na lavice pomalu, napřed neochotně, vytahují učebnice a sešity. „To vás brzy přejde, to těšení,“ sykne neidentifikovatelný hlas někde zezadu třídy. Nadechnu se. To je výzva k boji!

Já ale vím, že nesmím podlehnout, a nesmím začít bojovat. Boj místo výuky je prohra pro obě strany. Pro žáky i učitele. A jsem to já, na kom leží tíha odpovědnosti za to, že boj nevypukne. Jsem totiž učitelka.


Mou odpovědností je připravit žákům podmínky pro učení.


Usměju se, možná je to opatrný úsměv, ale podařil se. „Našim dnešním tématem je výchova. Zkuste se zamyslet nad tím, co je to výchova a zda je podle vás člověk vychovatelný. Jste žáci pedagogického lycea, jakého člověka byste chtěli jednou vychovat vy a jak? Představte si ideál.“ Pronásledována zkoumavými pohledy, z nichž některé jsou právě na hraně mezi rozhodováním „přidám se k ní a začnu pracovat“ anebo „roztrhám ji na cucky“ se snažím vytrvale držet pokud možno milý úsměv ve tváři.


Rozdám pracovní zadání, vyzvu žáky, aby se rozdělili do skupin a... potichu se zhroutím na židli k počítači. Otvírám elektronickou třídní knihu, abych zapsala dnešní téma a absenci. Přitom držím na tváři úsměv, protože mi kdysi v psychologii říkali cosi o zrcadlení.

Ten úsměv vzniká zpočátku na povrchu, násilnou manipulací mimických svalů, pak se mi ale nějak dostává pod kůži a já cítím, jak mě celou prosvětluje.


Dnes jsme v této třídě společně s žáky odvrátili zbytečný a nesmyslný boj, který vzniká mezi učiteli a žáky, možná díky blbé náladě ve společnosti, ale možná i proto, že nikdo nemá odvahu vnášet do vzájemné komunikace ve třídách světlo.

Rozhlédnu se po třídě, opatrně, abych nevzbudila pozornost. Oni pracují! Až mě to zaskočí a úsměv se prohloubí. Odvážím se vstát a vydat se na cestu po třídě, skláním se u skupinek, naslouchám jejich myšlenkám o výchově, mám radost z úvah a podnětů, které si vepisují do pracovních zadání, fascinuje mě, jak vášnivě o nich spolu hovoří.


„Už se těším, na diskusi nad vašimi úvahami,“ vydechnu upřímně a čekám další sarkastickou poznámku z tajemného nitra třídy. Ale ona nepřijde.


Ve třídě je najednou světlo, kolem nás se rozjasnilo, jakoby sem zavál čerstvý vítr. Jemné šumění hlasů v pracovním rozpoložení prolétává třídou sem a tam. Dnes jsme v této třídě společně s žáky odvrátili zbytečný a nesmyslný boj, který vzniká mezi učiteli a žáky, možná díky blbé náladě ve společnosti, ale možná i proto, že nikdo nemá odvahu vnášet do vzájemné komunikace ve třídách světlo.


Učitel by měl být světlonoš! Kde ale na to brát pořád sílu?


Moji milí žáci a studenti, pomozte nám učitelům. Je uvěřitelné, že spoluprací dosáhneme lepších výsledků, než bojem? Já hlasuji za světlo a úsměv nejen v našich tvářích, ale tam někde uvnitř, v nás. Ať je v našich třídách a posluchárnách světlo!


Jaroslava Ševčíková

Comments


bottom of page