top of page
Obrázek autoraPetr Šulc

Můj první školní den aneb Když realita dá snu přes hubu

Další příspěvek z pera našeho bloggera Petra Šulce se věnuje jedné z nejzásadnějších věcí, která budoucí pedagogy čeká. Začátku jejich kariéry. Někdo to zvládá v pohodě, u někoho je to tak, jako byste ho hodili do vody a řekli mu, ať plave. A právě náš blogger se s vámi všemi chce podělit o svůj nevšední zážitek. A o to, proč nemá rád čtvrtky ve škole, ale i další věci.



Ač je to velmi netradiční, mým prvním školním dnem se stal 8. říjen 2015. Psal se čtvrtek. Od tohoto okamžiku jsou čtvrtky mými nejméně oblíbenými pracovními dny kypícími průšvihy. Vysvětlím vám důvody. A vezmu to trochu zeširoka.


Čas státnic a obhajob odnesl teplý podzimní vítr a já se chystal coby nový lektor na svou první výuku v jazykové škole. Jako učitel v rozběhu (nováček v magisterském studiu) jsem o učitelství prozatímně nepřemýšlel – kdo by přijal čerstvého bakaláře bez praxe. Jazyková škola ano – německy jsem uměl (a snad umím i stále) velmi dobře, kromě diplomu jsem se blýskl řadou certifikátů a rodinou žijící ve Vídni. Přijat. A pak se to najednou přihodilo.


Musím si ještě na pár krátkých řádků odskočit k mé babičce. Tou dobou už byla ve výsluze, ale prozradím vám drobné tajemství – učitelem nepřestanete být, i kdybyste snad chtěli. Napomínáte, upozorňujete a dohlížíte. Berte to však s nadsázkou. Konstatuji, že nebyla učitelkou před řadou let, je jí úspěšně dodnes. Ze školních lavic jsme se přesunuli do teplých dek v obývacím pokoji, žákem je již pouze můj milovaný dědeček. A je velmi oddaným a poslušným!


Co když nastane nějaký problém, nějaká neshoda? S kým to budu řešit? Ne. Všechno bude dobré, všechno se bude dařit, vždyť je to práce, na kterou čekám celý život.

Po celá dlouhá léta byla vlivnou a úspěšnou pedagožkou, svého času jedinou němčinářkou v kraji. Proto není pochyb o jejích četných kontaktech. Na jedné ze základních škol došlo k personální změně a bylo potřeba vykrýt osm hodin němčiny. Nemusím snad objasňovat, kdo byl volán. Vtom zazněla ona výpověď: Já už ne, ale Petr by mohl. Vážně se to děje? Už nejsem jen Petr. Jsem lektor. A učitel. Přeskočím lektorování a skočím do toho přímo po hlavě. Tedy pod lavici. Doslova.


Ve středu před dnem D mi bylo špatně. Pocity euforie střídaly pocity dysforie. Budou mě ty děti brát? Budou mě poslouchat? Budou vnímat to, co jim povídám? Jak mám opravovat? Jak posoudím znalosti, když budu zkoušet? Jak si mám vést přípravy? Mám si známky zapisovat do nějakého archu? Jaké mám mít požadavky? Jak mám komunikovat s rodiči? Co když nastane nějaký problém, nějaká neshoda? S kým to budu řešit? Ne. Všechno bude dobré, všechno se bude dařit, vždyť je to práce, na kterou čekám celý život. A opět jsem běžel plný dysforie jinam.


Čtvrtek. Po ranní dysforické kávě jsem se vypravil do školy. Chvíli jsem postál před školou, abych přišel mimo přestávku. Nechci ty děti vidět! A ony nesmějí vidět mě! Po klapnutí dveří se zbytek dne seběhl velmi rychle. Ty složky jsou všechny materiály bývalé kolegyně. Přeber si to, vyber si, co je vhodné, zbytek vyřaď. O velké přestávce budeš mívat dohled na chodbě v prvním patře. Za půl hodiny máš osmáky. Mám jít do první hodiny s tebou a představit tě? Paní zástupkyně byla milionový člověk, třebaže jsem jí nyní neudělal dobré okénko. Pomohla mi v mnoha případech, zodpověděla řadu mých trapných a neprofesionálních otázek a stala se mou takříkajíc neoficiální uvádějící učitelkou. Ta moje osobní a oficiální doma netrpělivě čekala pod teplou peřinou. Určitě onen drahný čas využila k přezkoušení dědečka, zda správně utřel sklenici od džusu.


Zakopl jsem. Zasmál jsem se a řekl jsem: I vy mnohokrát spadnete, tak jako já. Pak zase vstanete a půjdete dál. A byli moji. A já jejich.

Zazvonilo. Má kolena se rozutekla do všech stran. Nikam nejdu. Nemůžu to nikdy zvládnout. Budou na mě hloupě hledět. Nebo já na ně? Brada se mi rozklepala, ruce jako kusy hadru. Při vstupu do třídy se to stalo. Zakopl jsem. Asi čekáte – jak jsem naznačil – že jsem upadl. Ne, neupadl. Zasmál jsem se a řekl jsem: I vy mnohokrát spadnete, tak jako já. Pak zase vstanete a půjdete dál. A byli moji. A já jejich.


Co tím míním? Chci tím říci pouze jedno. Ano, bojte se, je to v pořádku. Mějte dysforii, je to přirozené. Dupejte a stokrát si zopakujte, že tam nepůjdete. A dupejte nahlas! Ve škole se to totiž nedělá. Pokud uvádějícího učitele nedostanete, řekněte si o něj. Já jsem tehdy magisterské studium teprve začínal, nevěděl jsem tedy, že si o něj mohu říct. První den udělejte chybu a zasmějte se jí. Udělejte dvě chyby a ukažte, že jste lidé. Vysoká škola vám dá spoustu užitečných rad, naučí vás, jak informace předat, jaké metody k tomu volit, jak děti ohodnotit. Recept na učitelství si ale sepíšete sami. A věřte mi, první jídlo připálíte a vyhodíte. A tak to má být. I má polévka tu a tam potřebuje dosolit. Především pak ve čtvrtky. Pravidelně zakopávám, v jídelně mi nechutná a těším se na pátek.


Petr Šulc

Související příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page