Markéta Matějková: Se svými žáky pracuji tak, aby to pro ně bylo přínosné

Dnešním textem uzavíráme cyklus rozhovorů s laureáty a laureátkami ocenění Učitel roku Olomouckého kraje za rok 2024. Jednou z oceněných se stala také Markéta Matějková. Proč se rozhodla zrovna pro učitelský trojboj český jazyk s literaturou, dějepis a výtvarnou výchovu?

Letos učí dvacátý rok, ale už v sedmi či osmi letech si přála být učitelkou češtiny a zároveň prodavačkou v samoobsluze. Dobře ví, že být učitelkou není jen o učivu, ale o určité alchymii důvěry, respektu a nekonečné trpělivosti. Je to umění najít rovnováhu mezi autoritou a parťáctvím, mezi pravidly a volností, mezi snahou žáky něco naučit a tím je nechat objevovat svět po svém. Přirozeně tak motivuje žáky do projektů školy, je aktivní v rámci Světové školy, Fairtradové školy či se účastní projektů neziskové organizace Post Bellum, jež se zabývá dokumentováním a archivováním vzpomínek pamětníků významných historických událostí 20. století.

Jak na vlastní studentská léta vzpomínáte a co jste měla nejradši? Předpokládám, že jste vystudovala pedagogickou fakultu, kde to bylo? A jaká kombinace?

Studovala jsem na FPF Slezské univerzity v Opavě, obor česká literatura a FF Masarykovy univerzity, obory dějiny umění – bohemistika. A protože se mi o akademické půdě dlouho zdávaly sny, před několika lety jsem si vystudovala jeden obor na FMF UTB. Můj středoškolský obor je na hony vzdálený mé současné práci.

Proč zrovna trojkombinace český jazyk, dějepis a výtvarná výchova?

Vystudovala jsem bohemistiku, historii umění, českou literaturu, mediální komunikaci… Ale učím, protože ve své práci potřebuji zpětnou vazbu a neustálý stimul – a ten jsem našla v mladé generaci. Do jakých chlívků vyučovaných předmětů chcete mé obory nasoukat? Takže proto.

Co je podle Vás největším a možná také nejtěžším úkolem učitelky?

Být důvěryhodnou, následováníhodnou bytostí, které chtějí žáci naslouchat, se kterou chtějí spolupracovat, která je možná v jejich životě inspiruje anebo jim ho… trochu ovlivní.

A jen tak pro představu, jak tak vypadá „běžný“ den paní učitelky s Vaší aprobací?

Jako u ostatních pedagogů, jen s tím rozdílem, že výtvarka bývá do rozvrhu zařazována až na poslední hodiny. Rozdíl je také v přípravě na hodiny – každá hodina je samostatný, promyšlený koncept.

Motivací je mi stálý kontakt s mladou generací, vzájemné obohacování, společný vývoj. Moje práce mi nedovolí ustrnout a přirozeně mě posouvá dál.

Co Vás motivovalo jít tímto směrem? A co Vás nejvíce baví? Vnímáte na své profesi i nějaké stinné stránky?

Stinných stránek má naše povolání tolik, tolik… To je otázka na esej. Motivací je mi stálý kontakt s mladou generací, vzájemné obohacování, společný vývoj. Moje práce mi nedovolí ustrnout a přirozeně mě posouvá dál. A samozřejmě motivací je vše to, o čem jsem mluvila výše – viz úspěchy pedagoga.

Pokud si trošku zavzpomínáte, co pro Vás bylo v začátcích nejtěžší? Kdo Vám tehdy nejvíce pomáhal?

Při mé výšce a váze bylo pro mě v prvním roce svého pedagogického působení nejnáročnější to, abych byla mezi žáky vidět a aby si uvědomili, že to malé a hlučné, co stojí před nimi, jim otevírá oči a mysl. Učila jsem ten první rok čtyři, doslova čtyři maturitní třídy. Jednou z nich byla třída plná kosmetiček, jejichž vnější sebevědomí lezlo z oken třídy ven. Bylo fajn, když po několika měsících práce v hodinách češtiny slečny odložily telefony a šminky a vážně začaly číst. Tenkrát jsem si potvrdila, že tohle povolání můžu.

Ve škole, ve které jsem začínala, mi velmi pomohla tamní češtinářka, bývalá ředitelka jedné brněnské základní školy, velmi distingovaná dáma a fantastická bytost s otevřenou hlavou.

Jaké výzvy z pohledu učitelky musíte řešit v kontextu aktuálních přístupů?

Z toho množství, které mě napadá, vyberu to základní – výzvou je realizovat výukové procesy tak, jak by měly probíhat správně a aby plnily své cíle, formálně i podle mého svědomí, za podmínek, jaké nám školský systém umožňuje. To, samo o sobě, je jedinou a největší výzvou.

Co považujete za největší dosavadní profesní úspěch?

Nezlobte se, největší úspěch… Nejsem schopna zhodnotit svoje působení do „největšího úspěchu“. Spíš si pod spojením „pedagogický úspěch“ vybavuju příběhy žáků, se kterými jsem kdy měla tu čest a kterým jsem umožnila otevřít nějakou třináctou komnatu, aby překročili svoje hranice. To byl JEJICH velký úspěch. Ale uvrtala jsem je do toho svou urputností a oni na ni najeli a dokázali to. Potom jsou tu projekty, jejichž jsem tvůrce, nebo na kterých se podílím, ty můžu považovat za úspěch, ale nikoliv největší. Pracovat s druhým člověkem tak, aby to pro něj bylo přínosné, aby mu to trochu změnilo život, to je největší úspěch.

Vyučujete český jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu. Za mých let na základce i střední škole jsem tyto tři předměty milovala nejvíce. Jak je to dneska, patří také k oblíbeným?

Oddělila bych výtvarnou výchovu a dějepis a češtinu. K výtvarné výchově se vyslovuji v odpovědi na následující otázku – opravdu je to takové, jak si to učitel a žáci nastaví – výchova může mít obecně velmi očistný, zklidňující náboj, ale také to může být zdroj traumatu (a doufám, že tohle vymizí úplně).

Dějepis je podle mých zkušeností z oné trojice nejméně oblíbený předmět. A to i přesto, že výuka dějepisu je podle mého dnes spíše „vyprávění příběhů“ doprovázené bohatým aktivizujícím materiálem, tedy alespoň tak vnímají moji výuku žáci. Myslím, že neobliba předmětu plyne z nezájmu o minulost, jakoukoliv. Češtinu dnes válcuje cizí jazyk – angličtina. Vzhledem k tomu, že je a stále bude maturitním předmětem, berou ji žáci na milost. Já ji ze všech tří předmětů učím nejraději.

Žáci a studenti jsou v první řadě lidé, až poté žáci a studenti. Vnímejte je tak a padne mnoho nesmyslných překážek. Ve výukovém procesu jsou žáci partnery, i když stále pracujete ve vztahu „mentora a žáka“ či „vedoucího a žáka“.

Na druhou stranu, třeba z výtvarky si hodně mých spolužáků odneslo mikrotrauma a dojem, že neumí malovat a kreslit. Předpokládám, že přístup se už změnil…

Nedokážu objektivně hodnotit, zda „se přístup už změnil“, ani mi to hodnotit nenáleží. Nějaký doporučený přístup, zformulovaný a odsouhlasený, sepsaný na papíře, se přece od přístupu každého pedagoga ve větší nebo menší míře liší, protože prvotně záleží především na lidech, kteří v procesu výuky (ať už se jedná o VV nebo o jiný předmět) figurují – tzn. na pedagozích a na žácích. Oni tvoří prostředí, ve kterém je možné uplatnit nějaký přístup. A pak přichází na řadu pedagog jako koordinátor výukového procesu.

Ale to jsem odběhla – mojí prioritou při výuce výtvarné výchovy je to, aby si ani ten nejméně talentovaný žák neodnesl právě takové mikrotrauma. I když rozvíjíme techniky a učíme se klasickou kresbu, malbu, a samozřejmě další, nehodnotím dokonalost, ale posun – snahu.

Máte nějaké tipy pro začínající kolegy a kolegyně?

Nadšení, výdrž. Naslouchejte sami sobě, nenechte se ovlivnit okolím (byť pedagogickým).

A nějaké life hacks proti případnému vyhoření?

Žáci a studenti jsou v první řadě lidé, až poté žáci a studenti. Vnímejte je tak a padne mnoho nesmyslných překážek. Ve výukovém procesu jsou žáci partnery, i když stále pracujete ve vztahu „mentora a žáka“ či „vedoucího a žáka“. Dovolte si doma „zavřít dveře“, samozřejmě v hlavě.

Poslední dotaz. Jak nejčastěji trávíte svůj volný čas, dobíjíte si baterky?

Pro dobití energie potřebuji buď naprostý klid, a ten mám vždycky, když vyběhnu (běhám sama a nejčastěji v lesích nebo po polňačkách), nebo naopak s lidmi, se kterými se moje energie nešermuje, ale násobí (a jejich taky).

*

Když si mohu vybrat, tak volím: ústní zkoušení s prostorem pro dialog se žákem × písemný test

ústní zkoušení s prostorem pro dialog se žákem

Preferuji: individuální × individualizovaný přístup

individualizovaný přístup

Mám radši: klasické výukové metody × prožitkové a zkušenostní vyučování

prožitkové a zkušenostní vyučování

Oceňuji: snahu × upřímnost

Ve výchově oceňuji nejvíce snahu, upřímnost pak obecně, i ve výuce.

Přeji si, aby: se segment vzdělávání ještě více rozvíjel × se ještě více zlepšila komunikace a spolupráce s rodiči dětí docházejících do vzdělávací instituce

se segment vzdělávání ještě více rozvíjel

pro redakci U21 zpracovala Nel Foberová