Sexuální výchova patří do vzdělávacích programů předškoláků i školáků. Je zároveň předmětem, který i v 21. století vzbuzuje hodně emocí. Nejen u žáků a rodičů, ale i u učitelů, kteří se její výuce mnohdy vyhýbají. Miluše Rašková z katedry primární a preprimární pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého se věci snaží pomoci. Už několik let se snaží vysvětlovat, že informace, které v této oblasti generačně chybí, je potřeba dávkovat už od útlého dětství.
„Téma sexuální výchovy je velmi široké a rozhodně se nevěnuje pouze anatomii a fyziologii. Přestože je sexualita nedílnou součástí života lidí a zdaleka neplní jen roli reprodukce, není tématem, které by bylo slyšet ani v rodinách a často ani ve škole. Jsem přesvědčena, že právě neznalost přináší společnosti řadu patologických jevů,“ uvedla Miluše Rašková. Na Pedagogické fakultě UP je garantkou oboru Učitelství pro první stupeň základních škol a tématu se věnuje léta. Ze zkušeností ví, že mnoho problémů vychází z nepřipravenosti.
„Když člověk přijde do puberty a nerozumí sám sobě, může být ve stresu například z toho, že přitahuje stejné pohlaví. Může být zděšen, že masturbuje, a ptá se sám sebe, zda je s ním vše v pořádku. Je nejistý často právě proto, že nemá patřičné informace,“ doplnila členka katedry primární a preprimární pedagogiky, podle níž je na uvedené téma vhodné mluvit už s dítětem – samozřejmě úměrně věku. „Možná vám zní tato informace překvapivě, ale jsou země, například Švédsko, kde je to naprosto běžné,“ dodala.
„Sexuální výchova byla v České republice tabu do roku 1921. Dívky věnovaly pozornost jen těhotenství a mateřství. V sedmdesátých letech se ve školách opět mluvilo o těhotenství, mateřství, sem tam byla ve škole nějaká přednáška ohledně narození dítěte, a to spíše v souvislosti s nechtěným těhotenstvím. Ani v devadesátých letech minulého století - jde tedy o generaci, která má nyní potomky v mateřských školách – lidé sexuální výchovou ve škole neprošli. Přestože Sexuologický ústav v tomto období již vydal dokumenty, v nichž je zaznamenané, co se ve škole má učit podle témat a podle věku, nic z toho se neučilo. Téma i nadále nahrazovaly pouze informace o rodičovství. Sexuální výchovu v nové podobě obsahuje RVP až od roku 2007.“
Vzdělávací systém České republiky legalizoval sexuální výchovu v Rámcových programech pro předškolní vzdělávání i v návaznosti v programech pro školní vzdělávání v roce 2007. Ve vzdělávacím systému ČR se pak v tématu kontinuálně pokračuje dál. „Určitě je důležité v této souvislosti zmínit i další dokumenty: Standardy pro sexuální výchovu, které pro Evropu vydala Světová zdravotnická organizace v roce 2010 a které poukazují na důležitost této výchovy. Podstatná je pak i Charta sexuálních práv, kterou ČR přijala v plném znění.“
Právo na informace i v sexuální oblasti. V českých školách chybí kontinuita
V předškolním vzdělávání se téma sexuální výchovy objevuje v oblastech vázaných na výchovu ke zdraví, shodně se pak v této oblasti pokračuje ve vzdělávání dětí na prvním stupni základních škol. Výchova ke zdraví je na prvním stupni ZŠ součástí celku Člověk a jeho svět a dnes už je i jasně stanoveno, co by dítě na konci pátého ročníku mělo znát a umět. Ve výuce sexuální výchovy se pak pokračuje i na druhém stupni ZŠ a na středních školách, samozřejmě se změnou metodického přístupu i jednotlivých témat.
„Formálně zní všechno v pořádku, realita je však někdy odlišná. Někteří učitelé mají tendence se tématu totiž vyhnout. Výstupy z šetření nás utvrzují v tom, že i současná doba má své tabu, a to jak v rodině, tak ve škole. V tomto smyslu bohužel dodržujeme neblahou českou tradici. Naši prarodiče, rodiče se v tématu nevzdělávali, v mnohém si neví rady a podle toho přistupují i ke svým potomkům,“ shrnula Miluše Rašková. I současná rodina podle ní totiž často nezná přesné pojmy, nemá kvalitní znalosti, a to se pak odráží v dovednostech. „Postoje a názory některých rodičů vycházejí z neznalosti. Kdo nemá znalosti a kdo nezná vztahy a souvislosti, těžko se v životě rozhoduje. Škola sice často i supluje rodinu, ale nedostatečně. V České republice chybí kontinuita,“ dodala.
Například otázka puberty je podle Miluše Raškové na jedné straně tabuizovaným tématem, na straně druhé patří ve vzdělávání už na první stupeň základních škol. „Každý člověk projde pubertou, každý zažije první lásku, každý se jednou bude chtít chránit proti pohlavním chorobám a nechtěnému těhotenství, bude mít zodpovědnost za to, kdy bude mít děti. Některé ženy přemýšlejí o interrupci, lidé přemýšlejí o mimomanželském či předmanželském sexu, antikoncepci, homosexualitě. Je velmi důležité mít informace. Když je člověk má, rozhoduje se zodpovědněji. Nevychází pouze z toho, co v danou chvíli cítí. Míň práce pak mohou mít i psychologové a psychiatři, protože nejvíce patologických jevů je tam, kde se o sexu a sexualitě nemluví,“ zdůraznila Miluše Rašková. Učitelé však podle ní o pubertě hovoří neradi, a když mohou, tématu se raději vyhnou. Bohužel tak přispívají k tomu, že neinformovaná ve vzájemných vztazích a souvislostech bude další generace lidí.
„Na rozdíl od Švédska, kde je sexuální výchova od roku 1942 běžnou součástí vzdělávacího systému, české generace jí ve škole neprošly. Nedivím se tedy českým studentům, budoucím učitelům, kteří ji mají vyučovat, že jsou často překvapeni. Nemají na čem stavět.“
„Před studenty vždy zdůrazňuji, že všechny tyto informace jsou důležité už pro žáky na prvním stupni základních škol. I pro ně pak je složité, když se dostanou do období první lásky, prožívají první náklonnosti. Mohou řešit i homosexualitu, o které se nehovoří ani v rodinách. Vývojoví psychologové uvádějí, že puberta může nastoupit už v devíti letech, a pokud se děti nedozví informace v rodině a ve škole včas, získají je vesměs od kamarádů. Často však polovičaté, které jsou navíc nevhodné pro jejich věkovou skupinu. Proto pak zažívají stres a jejich rozhodnutí nebývají správná,“ vysvětlila členka katedry primární a preprimární pedagogiky olomoucké pedagogické fakulty. Je přesvědčena, že každý má právo na informace a učitel by měl být i v tomto smyslu odborně to je didakticko-metodicky a znalostně vybaven.
„Touha po poznání je velká a liší se samozřejmě s věkem. Zatímco malé děti v mateřské škole zajímá, jak se dostali tam a ven z matčina břicha, ve škole by už měli tuto informaci získat v jednoduché podobě sjednocenou. Učitel je často vnímán jako důvěrný člověk a hodně žáků mu naslouchá. Změny nastávají někdy kolem čtvrté, páté třídy, kdy se děti začnou více stydět. I tady ale hodně záleží na osobnosti učitele,“ zdůraznila Miluše Rašková.
Výchova a její vliv na další rozhodování
Na Pedagogické fakultě UP je sexuální výchova zařazena mezi Člověk a jeho svět (didaktiku prvouky). V nabídce je také volitelná disciplína Základy rodinné a sexuální výchovy pro studenty a kurz pro učitele Výchova k sexuální výchově v předškolním a školním vzdělávání. Všem uchazečům o studium s perspektivou profese učitele však není zcela jasné, že bude v obsahu jejich studia.
„Stalo se mi nejednou, že studenti, tedy budoucí učitelé, sexuální výchovu odmítli. Ve škole sexuální výchovou neprošli a z rodin přicházejí s tím, že se o tomto tématu nebaví. To, co se dozvídají na fakultě, je pak může postavit do nekomfortní situace a někdy mi nepomůže vysvětlovat, že vše, co se zde učí, budou ve škole potřebovat a vše je založeno na dokumentech naší vzdělávací soustavy. Většinou se na tenký led dostávám se studenty v souvislosti s jejich vírou, náboženstvím. Jen sem tam se mi podaří vysvětlit, že se jejich víra s větším množstvím informací nezmění,“ dodala Miluše Rašková a jako ukázkový příklad přiblížila zkušenost s jednou studentkou z východního Slovenska, která na UP přijela v rámci studentského pobytu ERASMUS.
„Na konci kurzu za mnou přišla a řekla mi: kdyby můj tatínek věděl, co se tady učím, přerazil by mě. Byla jsem vychovaná ve víře, jsem katolička. Do kurzu jsem se zapsala proto, že mi chybí informace. Teď, když jsem kurzem prošla, vím, že svým dětem informace nikdy neodepřu. Jsou velmi důležité a nezměnily nic na mé víře. I dnes například vím, že kdybych byla těhotná, neuvažovala bych o přerušení těhotenství. Nabyté informace mi nebrání v tom, abych se rozhodla podle svého přesvědčení,“ uvedla slovenská studentka. Uvedený příklad je podle Miluše Raškové ukázkou, jak silnou moc má výchova.
„Studenti na fakultu už přicházejí s nějakou vnitřní normou a v přednáškách v oblasti sexuální výchovy se někdy dostávají do potíží. Stále však zdůrazňuji jedno: jsme-li dobře znalostně vybaveni, můžeme se ve svém životě rozhodovat podle znalostí, dovedností i životních zkušeností. Nikomu by neměly být upírány informace,“ dodala Miluše Rašková.
Pomůcky, dokumenty, učebnice. Všeho je dost. Učitel jen musí chtít je využít
Během své profesní kariéry zažila Miluše Rašková i krušné chvíle. Je zvyklá ve výuce využívat řadu informačních zdrojů a některé v zemi, kde byla sexuální výchova ukotvena nedávno, vzbuzují různé vášně. Kritika se snesla například na knihu nizozemských autorek. „Je o dvou princích, kteří spolu žili a byli spokojeni. Už sama představa spokojeného života homosexuálů vzbuzuje v naší zemi negaci. Řada učitelů tento materiál není schopna ani ochotna vzít v potaz. Učitelé takovou pomůcku často vnímají jako propagaci homosexuality. Na rozdíl od dětí. Ty, když se s touto knihou setkají, zůstávají bez reakce na to, že spolu žijí spokojeně dva muži. Tato negace je jim vštípena formováním z okolí,“ uvedla Miluše Rašková. Připustila, že učitel se pak v takové souvislosti může dostat do komplikované situace, když před dětmi mluví jinak než rodiče.
„Ve výsledku však platí stále to samé, co říkám. Učitel musí ctít normu společnosti a sexuální výchova je v našem vzdělávacím systému legálně ukotvena. V souvislosti s citlivostí tématu je však potřeba se bavit nejen s žáky, ale i s jejich rodiči. Ani oni totiž ve vzdělávacím systému systematickou sexuální výchovou neprošli. Když to shrnu, vždy všem učitelům i budoucím učitelům říkám, že podstatné je zavčas informovat i rodiče. Seznámit je v tomto ohledu se vším, co je dnes legální a co podle daných dokumentů má škola vyučovat. Klidně, ať se podívají, jaké budou využívat pomůcky, dokumenty, učebnice, co tedy budou učit, proč to budou učit a v jakých souvislostech. Informací je dost a záleží hodně na učiteli, které z nich využije. Sama za sebe můžu doporučit skvělé překlady španělských autorů. Výborné jsou i reedice skandinávských autorů, které vyšly už v 90. letech minulého století,“ uzavřela Miluše Rašková.
Kdo je Miluše Rašková?
Doc. PaedDr. Miluše Rašková, Ph.D., působí jako zástupkyně vedoucí katedry primární a preprimární pedagogiky na PdF UP, kde garantuje studijní obor i program Učitelství pro 1. stupeň ZŠ. Ve své pedagogické, výzkumné a publikační činnosti se zaměřuje na didaktiku primární školy, oborovou didaktiku Člověk a jeho svět, na metodiku výchovné práce, na výchovu ke zdraví včetně sexuální výchovy. Je školitelkou doktorandů, předsedkyní, místopředsedkyní či členkou řady komisí a organizací, recenzentkou MŠMT ČR. V minulosti byla předsedkyní Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu a je členkou její vědecké rady. Je hodnotitelkou Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství.
Text: Milada Křížková Hronová
Foto: Dominika Provázková Stolinská