Hana Vacková o své cestě k učitelství. Úvodní příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.
Moje cesta k učitelství vůbec nebyla přímočará, byť má rodina v horizontální i vertikální podobě je učiteli přímo promořena. Když jsem blížila k maturitě na Gymnáziu v Olomouci Hejčíně, věci se začaly komplikovat, musela jsem přelepit přihlášku na vysokou pedagogickou školu a změnit ji na technický obor.
Skrápěla jsem přihlášku slzami a potkala jsem svého učitele z výtvarné výchovy. Nechal si vysvětlit, co se děje. A pak mi předal poselství, které od té doby dávám dál. Nebreč, pravil, budeš-li se chtít k něčemu dostat, tak se k tomu dostaneš a budeš si toho vážit víc než jiní.
Ze začátku jsem se na vysoké hodně trápila, snila o tom, že půjdu prodávat knihy. Nakonec jsem vystudovala i druhou vysokou školu. Po mateřské dovolené jsem se vrátila do Olomouce na školu, kterou jsem kdysi jako student absolvovala.
Protože jsem o učitelství musela bojovat, opravdu si ho vážím víc než jiní.
Protože jsem o učitelství musela bojovat, opravdu si ho vážím víc než jiní. Ne, že bych neviděla tu horu vší nekonečné, mnohdy nesmysluplné práce. To, jak se na nás hroutí tuny papírů, všeobecnou apatii, když ale pak přijde hodně pozdní reakce typu – jste jeden z mála empatických učitelů, kteří nás učili, byla jste ta, která nás naučila obhajovat a vyjadřovat své názory, byla jste jediná, která mě skvěle připravila pro americkou vysokou školu, jste laskavá a učíte v souvislostech, všechny hory papíru mizí a rozplývají se v dáli – a zůstává už jen dobrý pocit. Jako v mé oblíbené knížce Nahoru po schodišti dolů. Jednou jsem dole, jindy nahoře.
A krédo? Proč vymýšlet, když to za mě dělá můj oblíbený Zdeněk Svěrák: „Výchova znamená pochopit, že je v životě ještě něco jiného než strach a prospěch. A já se obávám, že právě mezi těmito póly se většina lidí pohybuje. Jiné věci, jako je soucit, poctivost, vděčnost, pokora, ty tam nenajdete.“ Tak se pojďme jako učitelé snažit v duchu svěrákovském, aby existovaly!
Hana Vacková
Comments