Od profesionálního baletu k baletu pro handicapované | Baletka Monika Globa Bernovská

Na první pohled by se zdálo, že rozmlouváte s lehounkým pírkem vtěleným do křehkého pozemského těla. Absolventka Univerzity Palackého a zároveň sólistka Moravského divadla v Olomouci Monika Globa Bernovská je sice velmi jemná žena, ale při detailnější rozmluvě vás velmi lehce přesvědčí, že její každodenní život je především řehole, disciplína, píle, touha a vůle něčeho dosáhnout. Z následujícího rozhovoru, který před časem poskytla univerzitnímu týdeníku, je, myslím, dostatečně patrné, že výsledky její práce jsou hodné prezentace – jak pro Univerzitu Palackého, tak pro Moravské divadlo Olomouc.




Studium Pedagogické fakulty Univerzity Palackého jste ukončila v loňském roce. Co má však balet společného s oborem Pedagogika – Sociální práce, který jste vystudovala?


Na první pohled nic. Ale to máte asi tak, jako když o mně hovoříte ve smyslu lehounkého pírka.... Takže při podrobnějším vhledu už říkám: mnohé.


Tak povídejte. Vím, že jste začínala gymnastikou. Ale ta Vás moc „nechytla“...


Ano. S gymnastikou jsem začínala v Ostravě, odkud pocházím a moc úspěchů jsem neměla. Příliš jsem se bála některých disciplín, protože mi připadaly nebezpečné. Však také netrvalo dlouho a paní trenérka mi řekla, abych se věnovala něčemu jemnějšímu. Doporučila mi balet, jemuž se věnuji od té doby, kdy jsem v ostravském baletním studiu úspěšně absolvovala konkurz. Po absolutoriu Taneční konzervatoře v Ostravě jsem dostala angažmá v Národním divadle v Brně a asi po dvou letech jsem se vrátila zpět do Ostravy.


Z dostupných dokumentů se o Vás lze dozvědět, že právě v tomto období jste ztvárnila celou řadu velmi pěkných rolí, např. Zlatovlásku v baletu Z pohádky do pohádky či Giselle v baletu Giselle. Tyto role Vám přinesly angažmá v Olomouci?


Ne. Bylo to jinak. V Ostravě jsem se poznala s manželem a oba jsme tehdy chtěli využít možnosti působit načas v zahraničí. Vedení divadla nám však dalo na vybranou: Buď zůstat v Ostravě, nebo odejít úplně. I když jsme zahraniční angažmá nakonec neuskutečnili, v Ostravě jsme už zůstat nechtěli. Hledali jsme tedy divadlo, které by nebylo daleko a moravská metropole nám „padla do oka“. V Olomouci působím od roku 1998. Od té doby také pracuji s handicapovanými dětmi.


Při přípravě diplomové práce jsem – mimo jiné aktivity s handicapovanými – zhruba rok intenzivně pracovala se skupinou různě postižených dětí. A aby naše práce nevyšla naprázdno, napadlo mne prezentovat společné snažení veřejnosti.

Jak se profesionální baletka dostane k práci pro handicapované?


Vše začalo nabídkou A. Ježkové, trenérky a terapeutky dětí s tělesným a mentálním postižením a dětí s kombinovanými vadami. Byla jsem oslovena, zda bych těmto dětem, které se věnovaly paravoltiži*, nepomohla s tzv. zkulturněním pohybu, později popřípadě i s nácvikem různých sestav. Práce s handicapovanými mne vždy lákala, takže jsem s přijetím této nabídky neváhala. V té době jsem se mj. také hlásila ke studiu obou Speciální pedagogika, kterou nabízí PdF UP. Bohužel jsem přijata nebyla, a tak jsem začala studovat jiný obor, jenž má ke speciální pedagogice také blízko: Pedagogiku – Sociální práci. Svou diplomovou práci jsem pak věnovala tématu Psychobalet. Myslím si, že se mi studium podařilo ukončit se ctí.


Děti s tělesným nebo mentálním postižením či kombinovanými vadami byly – především díky Vám – hlavními účinkujícími komponovaného večera Duše v pohybu, který s úspěchem proběhl na scéně olomouckého Moravského divadla v březnu. Uvedený večer určený veřejnosti byl součástí Vaší diplomové práce?


Do jisté míry vlastně ano. Při přípravě diplomové práce jsem – mimo jiné aktivity s handicapovanými – zhruba rok intenzivně pracovala se skupinou různě postižených dětí. A aby naše práce nevyšla naprázdno, napadlo mne prezentovat společné snažení veřejnosti. Slíbila jsem tedy dětem, že když se se mnou budou podílet na diplomové práci, tak budeme hledat cesty, aby i jejich práce nevyšla jen tak naprázdno. Už tehdy mi bylo ale jasné, že s třinácti dětmi, s nimiž jsem pracovala, bych představení, které mělo trvat hodinu a půl, dala dohromady jen těžko. I z tohoto důvodu jsem oslovila další subjekty, jež se věnují podobným aktivitám. Na jevišti tak bylo možné vidět např. dramatický kroužek školy Credo při občanském sdružení Jitro, divadelní představení vozíčkářů, ukázky paravoltiže či ukázky dramaterapie v představení Spolu na draka, které připravili pod záštitou organizace Spolu studenti a pedagogové Pedagogické fakulty UP. Vrcholem březnového podvečera, na němž se spolupodílel i můj manžel, byly také ukázky psychobaletu. V celém představení šlo vlastně o to, abychom přiblížili řadu specifických technik, jež handicapovaným pomáhají posílit rozvoj dovedností a prostřednictvím nichž mohou získat i větší sebevědomí. Výtěžek z celého večera byl věnován lidem s handicapem a podle ohlasů si myslím, že se akce zdařila a že by snad mohla mít i pokračování.


Psychobalet je terapie baletem. Jedná se vlastně o léčbu baletem. Protože se zaměřuji na handicapované, neučím je baletu jako profesionální tanečníky, ale pohybu, jehož prostřednictvím je možné handicap zakrýt. Uvedu příklad – děti po mozkové obrně mívají velmi často ochablé svalstvo a pomocí psychobaletu je možné svalstvo posílit.

Tedy od baletu k psychobaletu. Můžete tuto disciplínu popsat?


Zjednodušeně řečeno: psychobalet je terapie baletem. Jedná se vlastně o léčbu baletem. Protože se zaměřuji na handicapované, neučím je baletu jako profesionální tanečníky, ale pohybu, jehož prostřednictvím je možné handicap zakrýt. Uvedu příklad – děti po mozkové obrně mívají velmi často ochablé svalstvo a pomocí psychobaletu je možné svalstvo posílit. V hodinách psychobaletu se mnou děti tedy procvičují určité svalové skupiny, hybnost těla, koordinaci pohybu, učí se přemýšlet o pohybu, učí se choreografii, kterou se pokoušejí také zapamatovat. Jeden z nejčastějších problémů bývá např. zvládnout rytmus, jenž tyto děti zpočátku vůbec necítí. Velká část handicapovaných dětí se velmi těžko orientuje v hudbě, neumí projevit emoce... K tomu, aby i tyto děti vystoupily ze své „uzavřené schránky“ a získaly sebedůvěru a sebevědomí jim mj. pomáhá psychobalet.


Psychobalet je disciplína, která pochází z Kuby, disciplína, která v sobě zahrnuje mj. i muzikoterapii či dramaterapii, zároveň však i disciplína, která u nás zatím příliš rozšířená není. Za to, že své malé místo v ČR vůbec má, můžeme poděkovat PhDr. D. Cruzové, která se snaží o praktické užití psychobaletu v našich podmínkách. PhDr. D. Cruzová byla přítomna i obhajobě mé diplomové práce, zúčastnila se také olomouckého večera věnovaného handicapovaným dětem. A když jsem u těch jmen, která mne hodně „posunula“, musím zmínit doc. M. Valentu, jehož cenných informací si velmi vážím. Byl to právě on, kdo mne nasměroval k dramaterapii PdF UP. Ráda bych zmínila i jméno současné děkanky prof. L. Ludíkové, stejně tak i jméno Marka Mikláše, jehož působnost je taktéž spojena s Dramaterapeutickým kroužkem PdF UP. Moc ráda bych s nimi i nadále spolupracovala.


Když vzpomenete na studium na PdF UP, aplikujete v praxi něco z teorie, kterou jste studiem vstřebala?


Určitě. Studovala jsem sociální sféru a ta souvisí s handicapovanými dětmi. Jistě používám mnohé, co jsem se naučila. Ale ráda bych k tomuto dotazu dodala: Každé studium Vám přece přinese něco nového, dozvíte se o něčem, o čem jste dosud neměla ani ponětí. A navíc, právě v prostředí olomoucké Pedagogické fakulty jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí. Ty bych v divadle nikdy nepotkala. I to považuji za velký přínos.


Proč?


Úděl umělců je takový, že jsou od rána do večera uzavřeni v úzkém kolektivu, prostoru. Velmi málo se dostanou mezi ostatní lidi a to samo o sobě bývá někdy velmi náročné. Ve škole jsem získala spoustu přátel i kontaktů.


Jak se Vám líbí v Olomouci?


Líbí. Olomouc je mnohem krásnější než Ostrava, a to říkám i přesto, že jsem se narodila v Ostravě, kde mám i dnes „pevné kořeny“. Vzpomínám, že když jsem přišla do Olomouce, velmi těžko jsem si zvykala, dnes bych neměnila...


A co takhle spojení balet a země bývalého Sovětského svazu? Šla byste za baletem i do těchto končin?


Ale ano. Náš sen s manželem byl však pracovat ve Španělsku. Příležitost jsme měli, ale nakonec jsme zůstali kvůli synovi, jemuž je dnes třináct let a který se v Olomouci věnuje fotbalu. V žádném případě ale nejsme těmto nabídkám do budoucna uzavřeni. „Hozené rukavice“ bychom jistě rádi využili. Ne proto, že bychom zde byli nespokojeni, ale především pro naši touhu poznávat.


Jste držitelkou několika ocenění – vzpomeňme nejlepší ženský taneční výkon v rolích Julie (Romeo a Julie – sezona 1999/2000), Solveig (Peer Gynt – sezóna 2000/2001) a Kitri (Don Quijote – sezona 2003/2004) či Diváckou cenu za nejoblíbenější herečku v sezoně 1999/2000, aktuálně pak Cenu diváků Moravského divadla Olomouc za nejlepší umělecký výkon sezony 2006/2007. Souvisí hojnost nabídek v angažmá s počtem těchto cen?


Myslím si, že s cenami to až tak nesouvisí. Každé divadlo má jinou úroveň, každé divadlo dává přednost něčemu jinému. V některých divadlech vyžadují např. čistě klasickou techniku baletu, v jiných více moderního stylu. Pokud jste čistě „klasikář“, tak v divadle, kde požadují spíše moderní tanec, Vám nepomůže ani cen milion.


Čemu dáváte přednost Vy?


Jsem toho názoru, že by měl být tanečník univerzální. Na slušné úrovni by tedy měl umět vše.


Jak vypadá den baletky?


No (smích), někdy „strašidelně“. Vstávám o půl sedmé, protože vypravuji syna do školy. V půl deváté jsem už v sále a rozcvičuji se, v devět začíná trénink. Od desíti zhruba do čtrnácti hodin probíhá zkouška. Poté mám asi dvě hodiny pauzu. Následuje večerní zkouška nebo večerní představení. V mezičase se věnuji synovi a práci s handicapovanými dětmi. Mám jich na starosti třináct. V časových skulinách mám ještě baletní hodiny.


Pracovat s třinácti dětmi s rozlišným postižením musí být obrovsky náročné...


Ano, je. Ale nejsem na tu práci sama. Spolupracuji s manželem a myslím, že už jsme se je naučili zvládat. Naopak, musím říci, že i přes handicap a hlavně rozdílnost handicapů si tyto děti vzájemně velmi pomáhají. Jsou úžasné.


Využijete-li někdy v budoucnu nabídky a z Olomouce odejdete, skončí s tímto i Vaše práce s handicapovanými?


Proč myslíte? Pokud seženu baletní sál, protože v jiných prostorách nemá – podle mého názoru – tato práce patřičný efekt, budu v této činnosti pokračovat. A proč pouze baletní sál? Tyto děti zaujme především profesionální prostředí, zaujme je to, že mohou např. vystoupit na profesionální scéně, v kostýmech, prostě se vším všudy. Také o tom je psychobalet. Chtěla bych poděkovat současnému vedení Moravského divadla, které je mé aktivitě a aktivitě mého manžela nakloněno. Bez této podpory by bylo vše mnohem, mnohem složitější.


V budoucnu bych se handicapovaným ráda věnovala naplno. Kariéra baletky není dlouhá a já bych chtěla v pomyslném důchodu udělat něco pro to, aby i v České republice mohl psychobalet fungovat se vším zázemím, jakým disponuje na Kubě.



Ptala se M. Hronová

Připravil: tým Cyklu UPsolvent | inspirativní příběhy našich absolventů napříč celou univerzitou

Zdroj: portál Absolvent UP

Foto Valerij Globa a Monika Globa Bernovská, zdroj: MDO/Ivan Šimáček

3 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše

K.O.nflikty

K.O.nflikty