top of page

Opravování. To je, oč tu běží?

V dnešním textu reaguje Stanislav Štěpáník z katedry českého jazyka a literatury na příspěvek našeho bloggera Petra Šulce, který jsme zveřejnili minulý týden. Stanislav Štěpáník se zamýšlí nad problematikou hodnocení v širším kontextu didaktiky jazyka a zároveň se vymezuje proti tradičnímu mluvnickému vyučování.



Motto: „Žáci nechodí do školy, aby byli hodnoceni. Hodnoceni jsou proto, abychom jim mohli pomoci v další vzdělávací cestě.“ (Zdeňka La Sala)


Se zájmem jsem si přečetl text Petra Šulce Opravování matka moudrosti. Článek se týkal „opravování prací žáků“ ve výuce češtiny. Kolega Šulc se v textu věnuje „opravování prací žáků“ ve výuce češtiny: srovnává „opravování“, které vykonávají češtináři, s „opravováním“ učitelů jiných předmětů (v tomto směru náročnost práce češtináře vyzdvihuje) a pojednává o druzích oprav různých produktů, které se v tradiční výuce češtiny objevují.


1. A kde je komunikace?


„Větně-členský rozbor a chraň vás ruka Páně Graf věty jednoduché a souvětí. Tohle je šílenost. Ty grafy budete opravovat, dokud nezešedivíte. Doporučení ode mě. K rozboru předkládejte jednoznačné výpovědi, co do počtu maximálně pět. Čím více, tím hůře. Pro žáky i pro vás. Oni se zblázní a nestihnou to, vy to nikdy neopravíte.“ (Petr Šulc)


Tradiční mluvnické vyučování, to je to, proti čemu se chci ve své reakci na uvedený text vymezit.


Oborová didaktika českého jazyka už od přelomu 70. a 80. let, jakož oborové didaktiky jiných mateřských jazyků (mj. nám nejbližších slovenštiny, polštiny) rozvíjí komunikační pojetí výuky. To znamená, že za nejdůležitější cíl výuky mateřštiny je považován cíl komunikační, jinými slovy rozvoj komunikačních dovedností žáka. Vychází se z následujícího: co je zásadní pro žáka jako každodenního běžného uživatele jazyka? Slovně-druhový rozbor, větně-členský rozbor, graf věty jednoduché a souvětí (vybírám z Šulcova textu z části Jazyková výchova), nebo dovednost českou mluvnici funkčně, poučeně a kultivovaně užívat při tvoření a přijímání textu? Teoretické znalosti o systému češtiny v podobě jakési školní podoby zjednodušené lingvistiky, anebo praktické znalosti systému češtiny, které dávají žákovi možnost uvědoměle užívat možností jazyka? To prosím není agramatismus, ale zvýraznění perspektivy žáka při formování učebního a vyučovacího prostředí. Troufám si říci, že pro to první nebude horovat nejen běžný uživatel jazyka, ale už ani leckterý češtinář. Je škoda, že Šulcův text současný vývoj didaktiky jazyka nereflektuje.


A ještě jednou: slovně-druhový rozbor, písemná práce zaměřená na slovotvorbu, syntaktická písemná práce, větně-členský rozbor, graf věty jednoduché a souvětí a k tomu kontrolní slohová práce, mluvní cvičení. Kontrolní slohové práce nebo mluvní cvičení – to jsou moderní způsoby ověřování úrovně komunikačních dovedností žáků? To je to, co si pod současnou výukou mateřského jazyka představujeme? To je to, co od ní očekáváme? To neočekává nejen oborová didaktika češtiny, to neočekává ani kurikulum a neočekávají to – světě, div se – ani jednotné přijímací zkoušky.


Nutno ale přiznat, že ve výuce češtiny tento stereotyp neustále přetrvává. Je zarytý v myslích učitelů, kteří podobnou výukou prošli, je zaťat v systému praxe, jehož nejkonkrétnější kodifikací jsou učebnice. I ty nejnovější utvrzují některé cíle, postupy a pojetí obsahů odborníky léta, někdy i desetiletí vyvrácené. Zrovna v minulém semináři didaktiky jsme se studenty analyzovali nabídku učebnicových cvičení k výuce pravopisu. Kolik nesmyslů, které kritizoval už jazykovědec Václav Ertl ve 20. letech minulého století (a po něm kontinuálně mnoho dalších významných osobností české lingvistiky a lingvodidaktiky), jsme našli i v nejnovějších zdrojích!


2. Opravování, nebo hodnocení?


„Závěrem bych rád dodal, že tohle. Tohle vás poznamená. Budete s rudou žilkou v oku číst jídelní lístky, noviny, letáky, bohužel také e-maily, smsky a jiné zprávy od svých přátel. Nedokážete pak napsat větu, aniž byste zapomněli čárku. A všichni se vás budou bát. A tak budete opravovat. Dnes, zítra, do konce života.“ (Petr Šulc)


Jednu ze svých přednášek pro naše navazující magistry – studenty učitelství češtiny – věnuju otázkám hodnocení. Přednášel jsem o tom zrovna toto pondělí. A o „opravování“ tam vlastně nepadne ani slovo.


Přednášku začínám citátem, jejž jsem uvedl v záhlaví tohoto textu. Uveďme ho ještě jednou a doceňme to, co jeho autorka řekla: „Žáci nechodí do školy, aby byli hodnoceni. Hodnoceni jsou proto, abychom jim mohli pomoci v další vzdělávací cestě.“ (Z. La Sala cit. in Starý & Laufková et al., 2016, s. 13). Téma „opravování“ je součástí hodnocení, resp. je mu podřízeno. Šulc však ve svém textu funkci opravování v kontextu hodnocení v naznačeném smyslu zcela pomíjí.


V přednášce prezentuju obrázek, který učitelka Denisa Machoňová Tichá vyvěsila ve své třídě na ZŠ v Táboře svým žákům na nástěnku:



Ten obrázek ve svém čase způsobil poprask – takový, že ho Deník N dal na přední stránku jednoho ze svých vydání. Už tehdy jsem si říkal, že humbuk kolem obrázku, který poukazuje na něco, co by v dnešní škole mělo být zcela přirozené – totiž vnímání přirozenosti chyby jako součásti každého učení –, poukazuje na to, že je v české škole pořád cosi nedobrého.

Jak se k tomu staví Šulcův text? Učitele češtiny staví do role korektora s červenou tužkou, který číhá na chybu, aby ji mohl podtrhnout, přepsat, vytknout. Namísto toho, aby ji mohl učinit předmětem hledání, pokroku, přemýšlení. Mimochodem svým studentům doporučuju, aby na červenou zapomněli – zelené, fialové nebo třeba růžové poznámky jsou taky dobře vidět…


Do jedné z hodin páteční výuky kolegů v rozšiřujícím studiu mi nedávno vstoupila kolegyně Smetanová z oddělení CŽV, aby studentům něco sdělila. Vstoupila, pozdravila a povídá: „Potřebuju studentům něco říct. Pardon… potřebuji, když mluvím s češtinářem.“ Krásný důkaz! Nejenže ten tvar, který původně použila, byl funkční, zcela adekvátní komunikační situaci. Ale hlavně: jakou představu o mně, resp. o češtinářích kolegyně Smetanová má? Že češtinář je jakási forma Josefa Dobrovského, která číhá na to, co kdo řekne nebo napíše blbě (ne že by to Dobrovský dělal – nebo aspoň o tom nevím). Jak moc jí nevhodný přístup k opravám ve výuce češtiny narušil její jazykové sebevědomí (fenomén, o němž nesmírně zajímavě píše význačný slovenský lingvista Juraj Dolník), kterým přirozeně disponuje každý z nás?


Shrnuto: zaměření na „opravování“ je v kontextu současné didaktiky (nejen oborové, ale i obecné) mylné, zvláště víme-li, že současná didaktika zdůrazňuje formativní hodnocení. Funkce oprav by tedy měla být především zpětnovazební, ve výuce češtiny by žákovi měly umožnit zlepšení jeho dovedností užívat jazyk při mluvení, psaní, čtení a naslouchání. Jejich rolí není být neměnným rozsudkem, ale prostředkem cesty ke zlepšení. Jedině tak má náročná práce češtináře, o níž Šulc píše, pro žáka smysl.


3. Jaký pohled na učitele se tu prezentuje?


Stranou ponechávám, že Šulcův text obsahuje také několik odborných nedostatků: diktát je druh pravopisného cvičení, větně-členský rozbor je druh syntaktického cvičení, „do rozboru předkládejte jednoznačné výpovědi“ (míní se věty, výpověď je jednotka kontextově zapojená). Ohradit se musím také proti celkové stylizaci textu, která dále petrifikuje takový ten tradiční, až stereotypní pohled na učitele, na češtináře: „děťátka“, „prásknout nějaké číslo“, „ty grafy budete opravovat, dokud nezešedivíte“, uváděné citace v záhlaví jednotlivých částí tohoto textu.


Jako by autor, ač mladý a nadějný učitel, zabředl do tradičního mluvnického vyučování, které je zatíženo didaktickým formalismem, dříve, než bychom si my – vzdělavatelé učitelů a didaktici českého jazyka – přáli. Zdaleka není sám – bohužel se to stává nejednomu našemu absolventovi po nástupu do praxe. Poučení z krizového vývoje? Neustálé vzdělávání se v obecné i oborové didaktice je prostě učitelský axiom. Téma pro další článek…


Stanislav Štěpáník

Comments


bottom of page