Postižení není překážkou pro studium – univerzita podá pomocnou ruku

Jeho cílem je zvýšit studijní komfort studentů se specifickými potřebami a zmírnit případné obtíže při studiu. Zajišťuje podporu studentům ze všech fakult. Řeč není o ničem jiném než o Centru podpory studentů se specifickými potřebami. Přinášíme vám rozhovor s ředitelkou tohoto centra, Lucií Pastierikovou.



Co může mladého člověka odradit od studia vysoké školy? Pokud má chuť se učit, chce něco dokázat a dělat zajímavou práci, tak vlastně nic. Vážně? Možná na první pohled. Na ten druhý to mohou být obyčejné schody, když má fyzické omezení, strach, jak zvládne přednášky, když neslyší nebo nevidí, obava, jak uspěje, když má křehčí psychiku. Pokud někomu život do cesty už na začátku postavil tolik překážek, tak by jen nadání a snaha stačit nemusely. Ale univerzita je tu od toho, aby dávala příležitost a pomáhala zvládnout i zdánlivě nezvládnutelné. A nemusí to být jen ony schody. I proto, aby dostali šanci ti, kdo o to stojí, existuje na Univerzitě Palackého Centrum pro podporu studentů se specifickými potřebami.


„V minulosti bylo výjimečné, aby člověk s nějakým postižením, ať už fyzickým nebo psychickým, studoval. Ten první by se sám téměř nikam nedostal a v případě toho druhého bylo jen malé povědomí o tom, jak je možné se během studia s různými psychickými problémy vypořádat,“ připomíná Lucia Pastieriková, která centrum vede. Jako podpora pro celou univerzitu funguje letos desátým rokem, ale historii má delší, navazuje na práci svého předchůdce na pedagogické fakultě a na práci Centra aplikovaných pohybových aktivit na fakultě tělesné kultury, které existuje dodnes.


Koho?


Koho centrum tedy vlastně podporuje? Na to existují předpisy a metodické pokyny, které definují konkrétní kategorie. „Jde o studenty se zrakovým, sluchovým, tělesným postižením, s poruchou autistického spektra, s narušenou komunikační schopností a s psychickým a somatickým onemocněním,“ vyjmenovává Lucia Pastieriková. Centrum se dnes stará o zhruba pět stovek studentů, kteří spadají do všech kategorií. „Máme zhruba třicítku zrakově postižených, stejně tolik s poruchou sluchu, více než třicet studentů s omezením hybnosti, asi osmadvacet autistů, na dvě stě studentů s poruchami učení a aktuálně asi stovku s psychickým onemocněním.“ Mimochodem zrovna posledně jmenovaná kategorie v poslední době narůstá.


Jak?


Podpora se v praxi odvíjí od typu a rozsahu omezení. „Například v případě zrakového postižení záleží na tom, zda student bude schopen do nějaké míry přijímat informace zrakem. Primární podpora je zpřístupnění literatury, kdy mu můžeme například materiály ke studiu digitalizovat, zvětšit, půjčit nějaké pomůcky. Další pomocí je průvodcovská služba, která je důležitá pro ty, kteří Olomouc neznají. Musí se naučit pohybovat po městě, znát cestu do menzy, na koleje, do knihovny… Existuje i možnost zapisovatelské služby, ale student se zrakovým postižením by měl být schopen si poznámky z přednášek dělat sám.

Samozřejmě záleží, jaký program studuje, do jaké míry využívá kompenzační pomůcky a podobně. Takže zapisovatelská služba není standardní. Ale není vyloučená,“ dodává Lucia Pastieriková. Důležité je vědět, že i když jakýkoli student dostane podporu třeba při správném formátování textu, nikdy za něj nikdo neupravuje obsah. Tedy – studium je na studentovi. Přeneseně řečeno: bonbony do bonboniéry musí dodat sám, s krabičkou mu pomůže centrum.


Náročná je i podpora studujících se sluchovým postižením. „To je nejdražší servis, protože student využívá při výuce hned tři pomocníky: dva tlumočníky do znakového jazyka, kteří se střídají, a ještě zapisovatele. Protože pokud by si zapisoval sám, nemohl by sledovat tlumočení.“ V případě psychických problémů zase centrum může poskytnout psychologické poradenství.


Postižení není výhoda


Podpora studentům zahrnuje třeba i to, že dostanou více času na přípravu, s předstihem materiály ke studiu a podobně. Centrum proto musí aktivně komunikovat s pedagogy. Není snadné mít bez zkušeností ve skupině někoho, kdo nevidí nebo neslyší. Jak k němu přistupovat? Co od něj chtít? „Pokud jde o studenta se specifickými potřebami, máme povinnost informovat pedagoga, že ho bude mít ve výuce. Můžeme ho například požádat, aby byl tolerantnější v případě, že se u studenta zhorší zdravotní stav a on není schopen přijít do výuky. Vysvětlíme, že to není proto, že by se někde flákal, ale proto, že jeho psychický stav mu to nedovolí.“


Jak ale Pastieriková zdůrazňuje, centrum dává doporučení. „Pokud vyučující řekne, že profil absolventa má dané požadavky a on nemůže snížit laťku až do té míry, jak by student potřeboval, my to respektujeme. Postižení není výhoda, stu­dium má své nároky a ty musí každý splnit. Výsledkem podpory nesmí být pozitivní diskriminace na úkor ostatních.“ I proto centrum aktivně oslovuje střední školy a nabízí informace na dnech otevřených dveří univerzity. „V tom spočívá naše role konzultantů jak pro studenty, tak i pro rodiče ještě před tím, než si podají přihlášku. Řeknou nám, co chtějí studovat, a my představíme obor, mluvíme o možných rizicích a zároveň vysvětlujeme, jak jsme schopni pomoci. Někdy se totiž bijí ambice s rea­litou. Student si dost často neuvědomuje, jaké předměty bude muset při studiu splnit a jak je studium náročné.“


Má to smysl


Lucia Pastieriková vede zhruba stočlenný tým, který zahrnuje jak zaměstnance, tak externí spolupracovníky a studenty, kteří se na chodu centra podílejí. Každodenně jsou konfrontováni se složitými osudy mladých lidí. Ne vždy dopadne vše podle jejich představ a ne vždy se vložená energie vrátí. „Člověk je občas zoufalý, že nemůže víc pomoct, ale když se za těch deset let ohlédnu, tak to byly tisíce studentů, které jsme podpořili, a mě těší, že jsme jim pomohli studium zvládnout. Když se pak ozvou a napíšou, jak se jim daří, a pochlubí se, co dokázali, vím, že to stojí za to. To mě žene stále kupředu a také to, že je kolem mě skvělý tým.“


Text: Ivana Pustějovská Foto: Jakub Čermák

24 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše

K.O.nflikty

K.O.nflikty