Reflexe: Jak se žije v Olomouci…

Naše bloggerka Nikola Havránková ve svém dalším příspěvku popisuje slasti a strasti studentského života v prvních týdnech nového semestru. Jako čerstvá studentka navazujícího programu se Nikola vrátila do role prváka. Plný rozvrh, nedostatek času mezi přednáškami, ale také posezení s přáteli a procházky po městě – to všechno je studentský život.



Už ani nevím, po jak dlouhé době jsem se ocitla zpět v Olomouci. V ruce držím klíč od nového bytu a za dveřmi slyším své nové spolubydlící, jak se dohadují, zda otevřou červené nebo bílé. S chutí strkám klíč do zámku, abych zjistila, že můj klíč protestuje. Naštěstí mě zachraňuje jedna z mých spolubydlících. Než sevřu v rukou sklenku vína a kus pizzy, pomyslím si, že problém s klíčem musím vyřešit, abych po přednášce nestepovala před zavřenými dveřmi jako Jirka Korn.


První den školy se plná entuziasmu, odpočatá a opálená po nedávné dovolené vydávám s novými sešity vstříc studiu. Všude míjím rozesmáté tváře, stoupající páru z kelímků kávy, a i přes striktní hygienické opatření si neodpouštíme vřelé objetí. Vracím se na univerzitu opět jako prvák. Prvák v navazujícím studiu. Potkávám se se spolužačkami a cítím se jako přeživší. Jako ten silnější, který se dostal až sem a má tu kuráž pokračovat ve studiu. Mé nadšení trochu brzdí, že i po třech letech svého studia, a tudíž i mého mazáctví na fakultě mám rozvrh opravdu jako ten prvák. Pokud si chci dojít na toaletu mezi přednáškami, vždy na tu další přijdu už pozdě. Beru to však jako budoucí přípravu na život ve školství. Přebíhání z jedné budovy na druhou v minimálních intervalech beru jako cvičení, na které mi po škole už nezbývá energie.


Ve volných chvílích se spolužačkami míříme na MeetUp. Že je něco špatně, poznám, když se za rapu Prago Union bavíme o odevzdávání diplomky a pracovním uplatnění.


Přebíhání z jedné budovy na druhou v minimálních intervalech beru jako cvičení, na které mi po škole už nezbývá energie.

Euforii z návratu do školy vystřídalo vyčerpání již po prvních čtyřech dnech. Po státnicích jsem odpočívala celé dva měsíce bez intelektuálně náročných situací, ale stačily pouze obyčejné čtyři dny, abych ve čtvrtek večer bezduše zasedla k seriálu a nechala mozek odjet na víkendovou dovolenou.


Druhý týden jsem začala přemýšlet nad tím, kolik toho můžu vynechat, aniž by to způsobilo větší potíže. Po zevrubném ohledání jsem zjistila, že nic. Musím ale uznat, že se mi do rozvrhu podařilo vtěsnat dvě pauzy na oběd během čtyř dnů. Problémem je, že menza je dva dny dopředu vyprodaná a fronta se může směle poměřovat s frontou před Primarkem.


Nastává třetí týden. Stojím v narvané tramvaji o jednom voze v ranní špičce a přemýšlím, co by se stalo, kdybych jeden den prostě nevstala. Záhy to nečekaně po vydařeném večeru zjišťuji a do konce semestru si na svůj to do list zapisuji hlídání docházky, aby mě vůbec pustili do dalšího semestru.


Druhý týden jsem začala přemýšlet nad tím, kolik toho můžu vynechat, aniž by to způsobilo větší potíže. Po zevrubném ohledání jsem zjistila, že nic.

Krásné na mém dalším studiu je, že cítím jak mě přednášky, semináře a cvičení naplňují novými důležitými poznatky a informacemi. Horší je, že po několika hodinách si musím vzít brufen, abych je vůbec dokázala vstřebat.


Jako vrchol třetího týdne seznávám, že už jsem stará. Setkávám se s mladšími ročníky, kteří živě diskutují o maturitě a společenské situaci v České republice. Já zase přemýšlím o tom, co si dám k večeři a jestli mám v obchodě do košíku přihodit kyblík zmrzliny. Z mého stařectví mě však sesazuje hned několik seminářů, na které poctivě každý týden vypracovávám domácí úkoly.


I přes to všechno miluji, když se můžu nadechnout čerstvého vzduchu, nastavit tvář sluníčku pod sloupem Nejsvětější Trojice, dát si špagety, projít se parkem, jít na chupito, diskutovat, plkat a jen tak žít, jako to už dlouho nešlo.


A proto stačí jenom říct: děkuji Ti Olomouci a fakulto!


Nikola Havránková

113 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše