Sociolog Lužný: V online výuce sílí rovnostářství a mizí struktury věrohodnosti

Už druhý rok žijeme – a studujeme a vyučujeme – s covidem-19, jak neustále připomíná devatenáctka v názvu nemoci. Přinášejí vynucená online výuka a jednání po Teamsech a Zoomu akademickému světu nějaké trvalejší změny? Rozhovor se sociologem a prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci Dušanem Lužným přinesl Universitas, magazín vysokých škol.



„Mnohé se ukáže jen jako dočasné. Nicméně, určitě dochází i ke změnám, jež budou dlouhodobé. Je zřejmé, že dochází k proměně role učitele: třeba v tom, že v tomto vztahu stále více sílí rovnostářství. To má jistě pozitivní konotace, ale i negativní,“ míní Dušan Lužný, prorektor Univerzity Palackého v Olomouci, který má na starosti doktorské studijní programy.


Co vás coby sociologa na bezmála již dva roky trvající a vynucené online výuce zaujalo nejvíce? Případně co vás coby olomouckého prorektora trápí?


Co mě překvapilo asi nejvíce, byla bezproblémovost, s jakou univerzity přešly na jiné formy výuky. Ukázala se – často jakoby skrytá – adaptabilita akademického prostředí a také otevřenost vůči změnám.


Takže onliny jsme zvládli, ale…


Trápila mě naopak absence běžné komunikace tváří v tvář, která je základem jakéhokoliv společenství. Celý jeden nový ročník, noví studenti studující v prvním ročníku, neměl možnost socializovat se do akademického prostředí a neměl příležitost poznat kouzlo a tvůrčí atmosféru vysokoškolského studia. Místo toho se noví studující ocitli v izolaci a prakticky neměli možnost potkat se a seznámit se s ostatními jako osobnostmi.


Trápí mě, že se prakticky zastavila „normální“ komunikace mezi lidmi. A to nejen mezi studujícími mezi sebou a studujícími a vyučujícími, ale také mezi spolupracovníky. Život na katedrách se prakticky zastavil, či zcela eliminoval. To jistě bude mít své dopady – studující si tento zážitek absence sociální roviny fungování akademického prostředí odnesou jakožto formující zkušenost; u akademiků se to takřka jistě odrazí ve vědeckém výkonu.


Uvedl jste, že komunikace je ve společnosti nenahraditelná, při výuce a předávání znalostí zvláště. Jsou všechny ty Zoomy, Teamsy a další dostatečným kanálem učení?


Ne, to určitě nejsou. Nemohou se stát dominantní, nemohou převládat. Ale mohou být vhodně využity. Například přede dvěma týdny jsem byl na antropologické konferenci American Anthropological Association v americkém Baltimoru. Dříve by to znamenalo na týden zrušit výuku, ale teď je možné použít nějaký z komunikačních kanálů a výuku nerušit – jen je potřeba si přivstat (směje se).


Ovšem výuka v posluchárně či v laboratoři, tedy na určitém místě, je nezastupitelná, rovněž proto, že v posluchárně funguje komunikace jinak než u obrazovky počítače… Jak komunikovat s posluchači, když se vám všichni „nevlezou“ na obrazovku anebo když nemají zapnutou kameru kupříkladu v důsledku špatného připojení a vy mluvíte k černým políčkům jen se jmény? I když máte v aule dvě stě posluchačů, můžete s nimi nějak pracovat a komunikovat. Můžete reagovat na gesta, atmosféru; to ale kyberprostor moc neumožňuje.


Spatřujete už nějakou společenskou změnu v pojetí vzdělávání? Mění uplynulé dva roky tradiční vztah učitele a studenta? A případně – je to pouze dočasný výkyv?


Tím, že žijeme v současnosti, máme přirozenou tendenci aktuální dění přeceňovat. Ale mnohé se ukáže jen jako dočasné. Nicméně, určitě dochází ke změnám, jež budou dlouhodobé. Je například zřejmé, že dochází k proměně role učitele: třeba v tom, že stále více v tomto vztahu sílí rovnostářství. To má jistě pozitivní konotace, ale i negativní. Online prostředí posiluje ty negativní, dejme tomu tím, že neumožňuje zcela zprostředkovat osobnost vyučujícího a jeho auru či charisma, tedy osobnostní jedinečnost, která se vztahuje – jak pěkně napsal filozof a literární kritik Walter Benjamin ve vztahu k technické reprodukovatelnosti umění – k „tady a teď“, neboť v online prostředí vlastně pořádně nevíme, kde je „tady“ a kdy je „teď“.


Zaznamenal jsem případy, kdy vysokoškolský pedagog dává hlasovat o formě výuky: zda online, hybridně, nebo prezenčně… Je to demokratizace přístupu k výuce?


Záleží vždy na konkrétní situaci. Je na vyučujícím, aby posoudil vhodnost různých forem výuky… Je to součástí jeho kompetencí a také zodpovědnosti. On anebo ona sleduje ve výuce nějaký cíl a k tomu používá různé nástroje. O tom studující nemají rozhodovat. Podle mě to není demokratizace, ale spíše příklon k populismu – a indikátor selhání pedagoga.


Jak pak vnímáte online zkoušení, tedy testy a udílení atestací přes virtuální prostředí? Je plnohodnotné v porovnání s klasickým modelem?


Vaše otázka má dvě roviny. Existuje obecný trend ke standardizaci zkoušení, tedy například k využívání testů. Ale to je dáno spíše tlakem na „objektivizaci“ zkoušení a na možnost doložit v případném sporu konkrétní podobu toho zkoušení. To někdy vede k poměrně bizarní podobě, třeba když musíte připravit test v rámci studijního programu filozofie, který nabízí studujícímu výběr z pěti variant odpovědí… Pokud chceme posílit kritické myšlení, nedosáhneme toho testem, ale rozpravou během zkoušky. Ale ta nemůže být standardizovaná a výsledek zkoušky nemůže být přezkoumán administrativním postupem.


Druhou rovinou je možnost online zkoušení, tedy dialogu mezi zkoušejícím a zkoušeným prostřednictvím nějaké komunikační platformy. Já jsem k tomu nepřistoupil, takže nemám bezprostřední zkušenost. Nicméně někteří kolegové mi říkali, jak během takového zkoušení bylo zřejmé, že zkoušenému někdo radil a nebyl při tom vidět. Jinak řečeno: nemůžeme dopustit, aby nové formy výuky a zkoušení podporovaly podvádění a snižování kvality.


Jste rovněž religionista, sociolog náboženství. Má náš přesun do oněch virtuálních prostorů nějaký náboženský aspekt, víru v techniku či víru v bezpečí?


Náboženství, stejně jako každá jiná část kultury, je technologickým vývojem rovněž zasaženo. Pronikání elektronických komunikačních médií do náboženství bylo očividné přibližně od šedesátých let 20. století, kdy náboženství začala používat televizních přenosů. Zformoval se takzvaný teleevangelismus, tedy evangelizace prostřednictvím televizního vysílání, třeba i v podobě samostatných televizních stanic. Nástup internetu vedl pak ke vzniku cyberchurches, „kybercírkví“ či online náboženství, náboženských aktivit, jež existují jen v kyberprostoru.


Toto online náboženství souzní s obecným procesem individualizace, který je základem modernity. Nicméně, online setkávání fungují jinak než setkání offline a budují jinou vazbu jedince na společenství a oslabují pevnost i stabilitu sdílené identity. Sociologicky řečeno: každá pospolitost či skupina potřebuje ke své existenci takzvané struktury věrohodnosti a online svět přináší další oslabení tradičních struktur komunit a posiluje individualizaci.


A ty náboženské aspekty?


Nejprve jsem odpověděl na první rovinu vaší otázky. Druhou rovinou je, že kyberprostor vytváří nový typ imaginace. Kyberprostor je odlišná realita, která funguje jinak než běžný „materiální“ svět. Orientovat se v nové realitě, v kyberprostoru, vyžaduje jiné vidění, jiné myšlení a jiné chování. A to včetně náboženského.


V oblasti náboženství jde o dlouhodobý proces již zmíněné individualizace na jedné straně a na straně druhé univerzalizace. Je to proces od náboženství vázaných na lokální společenství směrem k náboženstvím translokálním – zatímco u lokálních, typicky kmenových, náboženství je spása vyhrazena příslušníkům daného kmene, u translokálních všem lidem. Je zřejmé, že bůh určitého kmene je jiný než univerzální bůh. Kyberprostor vede k jiné imaginaci a ke vzniku jiného boha – v kyberprostoru se tak rodí nový „bůh“.


Hovořil jste o „struktuře věrohodnosti“. Co to přesně je? Ztrácíme onou virtualizací našich setkávání něco z prestiže, z hierarchie či z puncu lidské pravosti?


Struktury věrohodnosti jsou „místa“ setkávání a společné komunikace, v nichž si účastníci potvrzují a upevňují společné vidění světa. V oblasti náboženství to jsou typicky společné bohoslužby, meditační setkání, společné rituální praktiky. V politice jsou to různé schůze, demonstrace a sjezdy. V akademickém prostředí jde třeba o konference, sympozia, kongresy, ale také vědecké rady a četná další setkávání. Během takových setkávání si jejich účastníci potvrzují, že to, co dělají, je správné. A tyto struktury jsou základnou individuální a skupinové identity, a pakliže nefungují, nebo se jich lidé nezúčastňují, identita se oslabuje.


K tomuto oslabení dále přispívá pluralita vidění světa, v níž si různé světonázory konkurují. A jak jsem již řekl, v okamžiku omezení komunikace slábnou struktury věrohodnosti, oslabuje se identita a dochází ke ztrátě orientace ve světě… Ale za této situace nastupují nové formy prestiže a hierarchie – vzory a názorovými vůdci se stávají kupříkladu youtubeři a podobně.


Závěrem osobní a snad pozitivnější dotaz: přineslo vám online učení v éře covidu i něco kladného? Dá se něco z toho rozvíjet do budoucna pro lepší výuku a výzkum?


Naše online fungování, nejen učení, podotýkám, přineslo poměrně hodně pozitivního. Ve výuce jsme se naučili pracovat s novými technologiemi a používat daleko více elektronických zdrojů. Ukázalo se, že výuku můžeme obohatit jak po formální, tak i po obsahové stránce. Do online výuky si tak můžeme klidně například jako hosty pozvat lidi, kteří se nemusejí fyzicky přemisťovat. Svět se zase více „zmenšil“. A výrazně zrychlil, dodávám.


Každá nová technologie zrychluje fungování akademických institucí. Vzpomeňme si, jak se proměnil akademický život s příchodem kopírek. Následně s osobními počítači. Pak přišlo používání PDF, elektronických dokumentů. Sociální život se výrazně zrychlil s nástupem mobilů. Internet a elektronické dopisy, e-maily, představovaly další zásadní zrychlení „dělání vědy“. Masové rozšíření online komunikačních platforem typu Zoom či MS Teams tudíž představuje další krok ke zrychlení akademického života a vědecké produkce – stačí, abych si dnes po mailu domluvil online setkání, poslal někomu svůj text a zítra mohu konzultovat odborný problém s někým na druhé straně planety; pokud má připojení. Dnes už je jisté, že online formy výuky budou běžně používány, poněvadž mohou vést ke zlepšení výuky.


Kdo je Dušan Lužný?

Dušan Lužný je sociolog a religionista, věnuje se sociologii a antropologii náboženství. Sociologii vystudoval na Masarykově univerzitě v Brně (dříve Univerzita J. E. Purkyně). Na téže univerzitě působil v letech 2001 až 2010 jako docent religionistiky, věnoval se mimo jiné novým náboženským hnutím a sektám. Kromě jiného byl náměstkem MŠMT, členem Rady Národního akreditačního úřadu a dnes se zaměřuje především na studium proměn náboženství v moderní společnosti a v podmínkách globalizace. V rámci projektu excelentního výzkumu Sinophone Borderlands při Univerzitě Palackého uskutečnil terénní šetření v Indii, na Papui Nové Guineji, Filipínách a ve Vietnamu. Momentálně působí v Olomouci jako prorektor pro (doktorské) studijní programy a projekty, je rovněž garantem studijního programu Management vědy na olomoucké UP.


Text: Universitas, magazín vysokých škol; universitas.cz

Foto: universitas.cz


26 zobrazení0 komentářů

Související příspěvky

Zobrazit vše