Strachy matky učitelky

Je tu další příspěvek naší bloggerky Regíny Oczkové, mladé speciální pedagožky a maminky na rodičovské dovolené. Jak říká, mateřství jí změnilo pohled jak na školství, tak na rodiče dětí, s nimiž se setkává. To je také hlavním tématem jejího blogu: osobní výpověď o tom, jak mateřství ovlivnilo její osobu jako učitelku, čím ji tahle zkušenost obohatila do praxe nebo jak maminky přicházejí o iluze a čekají na zázrak. Aneb jak to vypadá, když se učitelka stane mámou.



Sedím na lavičce na dětském hřišti a koukám na dceru. Nadšeně běhá po schodech na skluzavku, s hlasitým „uuííí“ sklouzne dolů, rychlý pohled na mě, jestli tam ještě pořád jsem, a zase znova nahoru. Léto v plném proudu. Užívám si tyhle chvíle, kdy mě nepotřebuje. Většinou si totiž ve svých necelých třech letech vybere tu největší a nejvyšší prolézačku, kde potřebuje pomoct. Nápis ‚od šesti let‘ mě vždycky znervózní, takže obcházím kolem, v hlavě si opakuju zásady z kurzu první pomoci u dětí a na telefonu mám vytočené číslo 155.


Možná jsem moc přecitlivělá úzkostná matka kvočna, možná se až moc bojím. A možná se jen, vycvičená třídou dětí s autismem, snažím předejít ošklivým úrazům.

Možná jsem moc přecitlivělá úzkostná matka kvočna, možná se až moc bojím. A možná se jen, vycvičená třídou dětí s autismem, snažím předejít ošklivým úrazům. Jasně, dítě si musí občas rozbít koleno a zkoušet své hranice, nemůže mít matku za zády až do puberty. Ale představa velmi aktivního dítěte, které musí trávit léto se zlomenou nohou, mě děsí. Přemýšlím, jestli jsem se tolik bála i o děti, které mi svěřili jako učitelce. Nejspíš ano. Nejspíš ještě daleko víc, protože ta zodpovědnost za cizí děti je veliká.


Říká se, s nadsázkou, že učitelky jsou neustále jednou nohou v kriminále. Určitě se tak cítí. Děti se vracejí ze školky často s modřinou nebo rozbitým nosem a ne všichni rodiče to berou sportovně. Upřímně, které dítě doma nikdy nespadlo? Strach z toho, že se vlastní dítě zraní, mají snad všichni rodiče. Že se dítě zraní a já tam pro něj nebudu, to je noční můra především nás, maminek.


Můj úkol na tohle léto – více věřit schopnostem svého dítěte a nepřenášet na něj moje strachy. Uff.

„Nelez tam, spadneš!“ Věta, kterou slýchávám na hřišti každou chvíli. Sama ji říkám možná až moc často. Opravdu spadne? Nebo si jen nechci kazit příjemné odpoledne strachem z rozbitého kolena? Možná si jen moc dobře pamatuju, co jsme prováděli jako malí my, a zpětně se divím, že jsem nespadla z nějakého stromu nebo si nezlomila vaz při jízdě na bobech v pískovém lomu.


Paradoxně čím víc budeme kolem dětí běhat, tím častěji upadnou, když je náhodou pustíme. Takže můj úkol na tohle léto – více věřit schopnostem svého dítěte a nepřenášet na něj moje strachy. Uff.


Regína Oczková

142 zobrazení0 komentářů