Tereza Žváčková: Představte si Hrabku jako hravou krabku


Baví ji učit výtvarku. A nechtěla to vzdát ani v době pandemie. I proto nedávno přišla s originálním způsobem, jak děti vyučovat na dálku – nabídla jim Hrabku. S Terezou Žváčkovou, absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, jsme si povídaly nejen o speciálních výtvarných krabicích, které děti motivují ke kreativní činnosti, ale především o profesi učitele, v níž se našla dávno před studiem na UP.


Na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého absolvovala Tereza Žváčková magisterské studium Muzejní a galerijní pedagogika a Učitelství výtvarné výchovy pro střední školy. Je zároveň i absolventkou bakalářského studia Ruský jazyk na Filozofické fakultě UP. Dnes učí výtvarnou výchovu gymnazisty v Uničově.


Jak se stalo, že jste začala přemýšlet o studiu učitelství výtvarky?


Kreslím odmala. Možná to mám v genech, a když ne, pak tomu jistě přispělo prostředí, ve kterém jsem vyrostla. Máma učí ve výtvarném kroužku a já jsem jej od dětství navštěvovala také. Pamatuji si, že jsem v pokojíčku dokonce pořádala výstavy svých obrázků.

Na moment, kdy jsem se rozhodla, že půjdu studovat učitelství do Olomouce, si vzpomínám přesně. To mi bylo asi dvanáct. V Uměleckém centru UP jsem tehdy pomáhala připravovat výstavu Studia Experiment a prostor bývalého jezuitského konviktu mne ohromil. Celý den jsem se procházela po jeho chodbách a představovala si, že právě v těchto místech studuji…


A sen se vám splnil. Dnes výtvarku vyučujete, a to nejen na gymnáziu, ale i v zájmovém kroužku. Je výtvarná výchova stále vnímána jako okrajový předmět tak, jak si to pamatuju ze své školní docházky?


Více méně ano. Od mých gymnaziálních let se toho moc nezměnilo. Když jsem tehdy chtěla maturovat z výtvarné výchovy, dalo celkem zabrat, aby mi to bylo umožněno. Výtvarná výchova byla vnímána jako únikový předmět a my byli považováni za lajdáky, kteří si chtějí maturitu usnadnit. S tímto postojem se bohužel setkávám i dnes.


Mrzí mě, že výtvarku učí každý, komu chybí hodiny do plného úvazku. Studenty je potom těžké přesvědčit, že ji každý učit nemůže. I proto jsem velmi ráda za všechny konference, projekty, semináře, které veřejnost nabádají, aby výtvarnou výchovu vnímala jako obor, který by měl mít rovnocenné místo mezi ostatními předměty.


Výtvarná výchova je předmět, který nabízí širokou diskuzi. Studenti v ní mohou rozebírat různá témata, na která v jiných předmětech prostor není. Mohou tak více poznávat nejen své spolužáky, ale i sami sebe. Je to předmět, který nabízí prostor k sebevyjádření, ať už je jakékoliv. Jsem přesvědčená, že je velmi důležité, aby tento prostor studenti dostali…

Co tedy dětem, ale i studentům gymnázia výtvarka přináší?


Odpovím trochu zeširoka. Pokaždé, když se seznamuji s novou třídou, bavím se se studenty, co je baví, a co ne. Přitom diskutujeme také o jejich vztahu k výtvarné výchově. Jen několik nadšenců se mi pravidelně přihlásí k tomu, že ji mají rádi. Většina se o ni spíš nezajímá nebo ji v lásce nemá, a tvoření dokonce nesnáší. To je právě moment, který mám ve své práci ráda. Je to chvíle, kdy mám prostor přesvědčit tuto skupinu studentů o opaku, tedy o tom, že skutečně každý si ve výtvarné výchově může najít svůj prostor. Snažím se studentům ukázat, že výtvarná výchova není jen o vystřihování šablon, tvoření podle předloh a že každé dílo musí být jako přes kopírák. Jsou překvapeni, když pak spolu natáčíme filmy, tvoříme GIFy, chodíme tvořit ven a zkoušíme různé nové techniky. Doslova pak miluji moment, když student, který o sobě tvrdil, že je výtvarkou nepolíben, objeví techniku či činnost, o které řekne, že ho baví a že je se svým dílem spokojený. Je to důležitá chvíle v jeho rozvoji.