Titul bakaláře jsem si dal jako dárek k šedesátinám | Náš blogger Jiří Rudolf se představuje

Jiří Rudolf je propagátorem technického zájmového vzdělávání a polytechnické výchovy. Jeho cesta k dětem a mládeži začala netradičně: vyučil se truhlářem, podnikal, nakonec se stal odborným pedagogem na střední škole, kde vyučoval v rámci oboru truhlářství a designu nábytku. Po dalších – tentokrát pedagogicky zaměřených – studiích se vrhl na své životní dílo, jímž se stal Technický klub mládeže, jedinečná platforma pro technické zájmové vzdělávání. Dnes působí jako vedoucí tohoto projektu a ředitel Institutu technického vzdělávání. Své bohaté zkušenosti bude sdílet ve svém blogu pro portál Učitel21. Přečtěte si jeho úvodní příspěvek!





Jmenuji se Jiří Rudolf, ale dost často mě oslovují Rudo, takže slyším na oboje oslovení. Moje cesta k učitelství byla velice křivolaká. Na základní škole jsem nepatřil u pedagogů a hlavně u třídní učitelky na druhém stupni mezi oblíbené. Ne, že bych se učil špatně, ale jako dyslektik jsem to neměl jednoduché, a tak trojka z jazyka českého a ruského mě nějak v hlavě mé třídní nenominovala na doporučení na střední školu.



No, a jelikož jsem od šesti let stavěl modely letadel a lodí, a dokonce publikoval v časopise Modelář, tak moje volba byla celkem snadná. Vyučil jsem se truhlářem nábytkářem. Už na učňáku se můj třídní Ing. Maroušek podivoval, co tam hledám, že jsem měl být na střední škole – a byl to právě on, kdo mě motivoval k tomu přihlásit se na Střední umělecko-průmyslovou školu v Praze.


Ta cesta nebyla opravdu snadná. Hlásil jsem se a přijímačky dělal čtyři roky – a teprve po vyučení a roční praxi jsem byl nějakou zvláštní přízní osudu přijat do experimentálního ročníku na obor Technologie a konstrukce nábytku. Byli jsme celá třída vyučených kluků kolem 20 let a jedna dívka. Lívie Flanderková, která nebyla žádná „květinka“, hezká dívka, ale pěkně od rány. Je pravda, že vydržela jen do třetího ročníku a pak nás opustila ke smutku nás všech, a především našeho třídního Ing. Kratochvíla, kterému jsme přezdívali Otecko. Byl opravdu skvělý, ne jenom odborník, ale i člověk.


Právě on mě zachránil před vyloučením ve čtvrtém ročníku po konfliktu s jedním stranickým aktivistou školní organizace KSČ. Po maturitě jsem na vysokou už přijat nebyl. Byla taková divná doba sedmdesátek a kádrový profil mých rodičů nebyl pro tu dobu úplně ukázkový. Už na SŠ jsem vedl modelářské kroužky a věnoval se dětem – a to mně už zůstalo až do dnešních dnů. Dva roky vojny se mně podařilo „promodelařit“ a měl jsem možnost opět vést kroužky, ale taky reprezentovat v armádním modelářském sportu. Docela fajn doba, když pominu tu zelenou složku.


Zapojení se do pracovního procesu jsem zvládnul celkem v pohodě. Pracoval jsem v oboru, založil rodinu, narodily se dva synové a znovu jsem se zapojil do vedení modelářských aktivit.


Práce s dětmi vyžadovala i na tu dobu nějaké studium, takže jsem začal získávat i teoretické vědomosti. Čas běžel velice rychle a přišla doba roku 89 a „Sametová revoluce“. Podnikání, založení několika firem, cestování po Evropě a USA a celá řada dalších, ne vždy příjemných okolností skončila kolapsem, zástavou srdce; vyzkoušel jsem si, jaké to je jet v záchrance s houkačkou.


To byl přesně ten čas pro zásadní změnu. Zase nejspíše zasáhla přízeň osudu a já dostal nabídku jít profesionálně učit. Nějaké zkušenosti jsem již měl jako externí učitel na odborné střední škole, a tak jsem se stal „profesionálem“. V 54 letech jsem naskočil do rozjetého vlaku edukace. Musím říci, že to bylo skvělé. Opět jsem se věnoval své profesi „dřevaře“ a poměrně rychle si vybudoval respekt jak u kolegů a kolegyň, tak u žáků.


Začal jsem se věnovati technické zájmové činnosti a dovedl tým svých žáků na řadu modelářských podniků s vyvrcholením na Evropském šampionátu F1D ve španělské Valencii. Nějak ve slabé chvilce jsem po diskuzi s ředitelem školy prohlásil, že bych klidně i studoval, a tak jsem po třech letech odpromoval na Masarykově ústavu ČVUT Praha. Titul Bc. jsem si dal jako dárek k šedesátinám. Abych se nenudil, tak v roce 2012 jsem vytvořil projekt technického zájmového vzdělávání a ve spolupráci s městem Litoměřice jsme spustili Technický klub mládeže.


Deset let trvání projektuje pro mě velké zadostučinění, především proto, že se potvrdily teoretické předpoklady a projekt je inspirací pro vznik podobných klubů nejen v Ústeckém kraji (v současnosti vzniklo17 středisek), ale i v celé ČR.


Jsem velkým obhájcem a možná i rebelem vzniku technických základních škol. Dle mého názoru neobstojí teze, že to dělají a v budoucnu budou dělat ZŠ. Vždyť na základních školám máme také výtvarku a hudební výchovu a přesto máme ZUŠ. Máme tělesnou výchovu na ZŠ. Ano máme, ale přitom existuje systém výchovy sportovců ve sportovních klubech. Podporuje tyto aktivity stát zastoupený MŠMT a řadou pobídek krajů a měst? Ano, to všichni víme. No a existují profesionálně vedené technické platformy? Jsou systémově podporovány? Těch pár „bílých vran“ v ČR najdeme, ale podpora je zatím pouze na papíře a v proklamacích politiků. Tak to je můj boj již více jak deset let, boj za to, aby technické zájmové vzdělávání bylo rovnocenné zájmovému vzdělávání uměleckému a sportovnímu. Aby bylo bráno jako rovnocenný partner vzdělávání primárnímu. Třeba se toho dožiji. Věci se pozvolna mění k lepšímu, ale k ideálnímu stavu vede ještě hodně klikatá cesta. Stejně tak jako má cesta k pedagogické práci.


Pokud jste vydrželi až do konce, tak vám děkuji.

Krásné dny Jiří Rudolf