top of page

Učitelka a záblesk poznání aneb učitelka v profesních situacích

Je tu další příspěvek Jaroslavy Ševčíkové, zkušené učitelky a didaktičky z Ústavu pedagogiky a sociálních studií PdF UP. I tentokrát máme možnost pomyslně navštívit jednu z jejích hodin! Co je to „tichý sdílený výklad“ a jak tato metoda vypadá v praxi? Nejen to se dozvíte v dnešním textu!



Dnes bych se s vámi chtěla podělit o profesní situaci, kterou záměrně plánuji, připravuji a vždycky se na ni moc těším. Pokaždé mě svou silou a intenzitou pohltí.

 

Situace: hodina fyziky v šestém ročníku, téma pohyb a klid těles a účinky síly, přičemž směřujeme k následnému vyvození Newtonových pohybových zákonů. Jsme na začátku, ale už si připravujeme půdu. Pro mne je to velké dobrodružství a vím, že pro mnohé žáky také. Vbíhám do třídy. Záměrně. Před tabulí se prudce zastavím.

 

Třídou proběhne vlna různě motivovaného zájmu: Učitelka běhá a cuká sebou, co se bude dít? V očích jim čtu: Zbláznila se. Nebo ne? Postupně se v očích žáků objevuje poznání: Že by na nás zas něco chystala? A v některých očích vidím jisté těšení se a vzrušení.

 

„Napadlo vás někdy, že fyzika nás označuje za tělesa?“ Zeptala jsem se a sedla si k počítači, abych zapsala absenci do třídní knihy. Téma hodiny tam už je zapsáno a žáci to vědí.

 

„Hanko, pojď zapsat na tabuli téma hodiny a doplň prosím i stránku v učebnici!“ Vyzvala jsem jednu žákyni. Měla službu a nebyla nijak zaskočena. Chci, aby žáci měli téma výuky na očích. Někdy jim napíšu i přesné znění cíle výuky. Dnes ale ne. Záměrně.


Jsme na začátku, ale už si připravujeme půdu. Pro mne je to velké dobrodružství a vím, že pro mnohé žáky také. Vbíhám do třídy. Záměrně. Před tabulí se prudce zastavím.

„Jsem teď těleso v klidu?“ zeptala jsem se. Byla to řečnická otázka, věděli to.

 

Smích. Někde rozpačitý, jinde veselý. Čekali, co bude.

 

Vstanu a jdu třídou dozadu. Při tom kontroluji, zda mají žáci pomůcky na stole, připravené sešity a otevřené učebnice. Kdo nemá, tomu lehce klepnu na stůl a on to hned napraví. Taková je mezi námi dohoda.  „Jsem teď těleso v pohybu?“ zopakovala jsem otázku.

 

Přikývnutí celé třídy. Začali doopravdy přemýšlet, už se naladili na dnešní výuku.

 

Položím pár dalších otázek, prověřím, co si zapamatovali o síle a pohybovém stavu těles z minulé výuky. Pak se dostanu ke stěžejní otázce, k dalšímu novému poznávání světa kolem nás.

 

„Když se v roli tělesa tady uvedu do klidu, budu v klidu absolutním?“

 

Někteří kývají, že ano, jiní vehementně že ne… Rozhlíží se. Touží korigovat své poznání podle reakcí spolužáků.

 

Tu výzvu přijímám: „Poraďte se!“

 

Radí se mezi sebou, dychtivě ale tichounce si šeptají. To proto, aby je neslyšeli sousedé, řeší přece učební zadání, problém. A každý má mít šanci problém vyřešit. Taková je dohoda.

 

„Jaké je řešení? Jsem tedy v klidu absolutním?“ Vrtí hlavami, že ne, a potvrzují mi, že ani když se zastavím, nejsem jako těleso v absolutním klidu.

 

„Proč!? Vysvětlete mi to prosím! Bylo by to stejné, kdybych ‚visela‘ ve středu vesmíru, pokud má vesmír střed?“ Myslím, že některé to pobavilo, dovedu si představit, jak si mě vizualizovali v tom středu vesmíru zavěšenou v prostoru. Ale mysleli! Uvažovali. Zvažovali, analyzovali… Hledali řešení zadání.


A teprve tehdy první žáci promluví. Do té doby probíhala naše komunikace od nich ke mně jen nonverbálně. A frontálně. Ale všichni se zapojili, přemýšleli a byli zaujatí řešením dílčích drobných problémů.

„Kdo to vysvětlí a objasní nám v této souvislosti pojmy absolutní a relativní pohyb těles na Zemi i ve Vesmíru?“

 

A teprve tehdy první žáci promluví. Do té doby probíhala naše komunikace od nich ke mně jen nonverbálně. A frontálně. Ale všichni se zapojili, přemýšleli a byli zaujatí řešením dílčích drobných problémů. Měla jsem kontrolu nad jejich prací a zapojením, viděla jsem jim do tváří a tam četla jako v knize

 

Byl to sled otázek a jejich reakcí. A pak přišla ta chvíle, na kterou se při výuce nejvíc těším. A prokazatelně nejen já, ale celá třída. Po posledním zadání a letmé poradě žáků TO přišlo: Třídou proletěl ohromující blesk společného poznání. Zašumělo to, zajiskřilo a bylo to tam!

 

Fyzicky jsem cítila, jak soukolí myšlenek docvakla, spojila se a stalo se to! Zázrak! Užaslé pohledy žáků mi říkaly: Jo! Teď už víme. Teď nám to došlo, poznali jsme! Heuréka!

 

Byla to část výuky, kde je realizováno nové učivo. Šlo o expozici, kdy se žák intenzivně učí, poznává nové díky propojení s dřívějšími vědomostmi, vlastně při tom odhaluje tajemství, která před ním byla dosud skrytá, přestože jejich řešení někde v dosahu jeho mysli leželo.

 

Metoda, které říkám tichý sdílený výklad je předem důsledně připravený soubor učebních úloh, intenzivně promýšlených a zpracovaných v několika variantách, protože očekávám, že sdílení, řešení dílčích problémů, kterými takto žáky provázím, se může vydat různými cestami. Musím být připravena na všechny cesty, kam mě žáci svým přemýšlením zavedou. I tak mnohdy improvizuji, a to je právě tím dobrodružstvím i pro mne.

 

Největší odměnou za vynaloženou práci je spontánní zpověď žáků, třeba: „Paní učitelko, to bylo dnes bezva, hodina mě bavila. My jsme vlastně všechno věděli.“

 

Dodala jsem: „Takže jste mě ani nepotřebovali a sami jste se učili a naučili.“

 

Anebo to bylo jinak?

 

Jaroslava Ševčíková

Comments


bottom of page