Vděčnost

Ve svém nejnovějším autorském dialogu Hany Vackové a Jiřího Vymětala se naši bloggeři věnují vděčnosti. Adventní čas nám mohl pomoci zamyslet se a říct si, za co jsme vděční. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát mimo jiné na téma reflexe pandemií poznamenaného období. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.


Zapálíš svíčku jako symbol vděku, pak druhou jako naději. A třetí a čtvrtou jako víru, že stres – temnota tě celého nemůže pohltit.


A po tmavém adventu, s Vánocemi to světlo přijmout a být jím ve chvílích, kdy je třeba: Mít odvahu tvořit nový rok světlejší. Takový rok, kdy se s námi budou druzí cítit bezpečně, a my budeme cítit bezpečí v sobě.


Hani, i já jsem vděčný za mnoho věcí. Zvláště za práci, kterou dělám, za geny, které mě k ní dovedly, a za lidi, kteří mě v ní drží.


A učím se nepodléhat neřesti vděčnost a pochopení očekávat od druhých. A učím se nesfoukávat ty svíce, co v sobě nosíme. A pokud ta moje někdy zažehne tu tvou, vděk proměň v úkol pokračovat v řetězení.


Školou teď vibrují vánoční pocity být součástí společenství, být povzbuzením a umět obdarovat. Jsem vděčný za toto roční období – jak je třeba a jak si ho lidé nenechají vzít! A jsem taky vděčný za to, že my učitelé jsme ti, kteří zapalují svíce, svítí na cestu, ukazují směr. A v skořápkách ořechů posílají ty malé svíčky do světa. A nečekají vděk, jen plní úlohu nejlépe, jak dovedou.


Jiří Vymětal

183 zobrazení0 komentářů