Zajímavosti českého vzdělávání podle ČŠI

Co nám může říct zpráva České školní inspekce o skutečných problémech českého vzdělávání? Jaroslava Ševčíková se dívá na výsledky inspekční analýzy z pohledu praktikující učitelky a hledá v nepříznivých zjištěních nejen problémy, ale také příležitosti ke změně. Zamýšlí se nad kvalifikací učitelů, vlivem rodinného zázemí žáků i nad nekázní ve třídách a připomíná, že některé věci není třeba zahalovat do složitých pojmů – někdy je dobré je prostě pojmenovat.

Česká školní inspekce (ČŠI, https://www.csicr.cz/cz/) vydala v nedávné době zajímavý dokument, který zřejmě zůstal praktikujícími učiteli, ale i velkou části akademiků, téměř nepovšimnut.

Škoda.

Kromě až populistického názvu Zajímavosti českého vzdělávání, nese i podtitul Vybrané faktory ovlivňující podmínky, průběh a výsledky vzdělávání pohledem pěti let sekundárních analýz.

Moje část vědce a badatele se trošku „naježila“, když jsem název četla, ale mám za to, že badatel z textu dokáže data vytěžit i přes prapodivný, nejednoznačný podtitul a praktikujícího učitele by to mohlo zaujmout. Ale asi moc nezaujalo, protože v diskusních fórech téma nijak nerezonuje.

Co to ta ČŠI vlastně zjistila za zajímavosti?

Pod pojmem zajímavost většinou čekáme cosi pozitivního, atraktivního.

Tak ne!

Tady je to naopak. Jde o negativa, problémy.

Ale! Jak se učíme v didaktice, problém má dvě extrapolární tváře, jedna je „potíž“ a druhá je „příležitost“. Pojďme se podívat na příležitosti, které nám inspekcí zjištěný neradostný stav některých vybraných problémů českého vzdělávání nabízí.

Jedním z problémů je „přílišná souvislost mezi výsledky žáků a jejich socioekonomickým statusem (SES) a rodinným zázemím“. Zjednodušeně to znamená, že děti z chudších rodin vykazují dlouhodobě horší výsledky ve vzdělávání. Metodika, kterou to bylo zjištěno, je dohledatelná a informace má pro mne výpovědní hodnotu.

Nepříznivé zkušenosti se vymyká Zlínský kraj.

Přiznám se, že mám svou teorii, proč tomu tak je, proč právě Valaši a školy na Slovácku se dokázaly vyrovnat s tím, jak hledat žákův potenciál bez vazby na jeho socioekonomické zázemí. Protože toto byl odjakživa kraj chudý, charakteristický lopotou a pracovitostí (promiňte nadsázku).

Jednou z využitých příležitostí je podle mě kvalitní vzdělávání učitelů i dalších pedagogických pracovníků v oblasti environmentu, kde odvádí obrovský kus práce Líska, z. s., ale i další instituce a také snaha zavádět do škol pozici sociálního pedagoga, díky snaze UP; druhou využitou příležitostí je to, že někteří (mnozí) učitelé sami vzešli ze „slabších“ ekonomických podmínek, kdy jejich rodiny patřily k nižší socioekonomické třídě, ale svým dětem poskytly možnost vystudovat. Vím, o čem mluvím.

Dalším problémem, který byl identifikován sekundární analýzou, je nedostatek kvalifikovaných učitelů, přičemž bylo prokázáno, že „kvalifikovanost a aprobovanost přímo souvisí s výsledky žáků“.

Za toto zjištění jsem ráda a oceňuji, že bylo vysloveno nahlas.

Škoda, že v textu zprávy zapadlo. Snad dolehne i k uším ředitelů škol, kteří jsou těmi, kdo formují své pedagogické sbory. Doufám, že to mírně smaže nadšení z přístupu „oboroví odborníci do škol, klidně bez pedagogické kvalifikace, hlavně že mají rádi děti a kdysi do školy také chodili“.

Být učitel vyžaduje kromě nadšení také odbornou psychodidaktickou kvalifikaci. Předpokládám, že tento text čtou studenti učitelství, proto připomínám, část vaší SZZ se zabývá pedagogikou a psychologií, nepodceňujte tuto část. Oborová znalost je jednou z podmínek, didaktická a psychodidaktická zdatnost a dovednost je druhou částí vaší budoucí učitelské práce. A věřte, až v praxi ji oceníte.

A poslední zajímavost, problém i příležitost, kterou vnímá Zpráva ČŠI jako podstatnou, je, že, „čeští učitelé nejsou dostatečně metodicky podporováni k tomu, jak zvládat zhoršené kázeňské klima třídy“.

Velmi dobře víme, že to není žádná novinka. Už v odborné monografii z roku 2017 Chtějí zůstat nebo odejít, která je dostupná online zde, se uvádí, že jako důvod svého odchodu z povolání začínající učitelé označují nezvládnutou nekázeň žáků, to že si prostě neví rady.

Osobně se domnívám, že je to jistou ostrakizací tématu kázně a nekázně a její maskování za jiné, rádoby odbornější pojmy.

Dnes se provádí výzkumy na management třídy, upozorňuje se na prevenci, protože pokud je dobrá, tak nekázeň prý nemůže existovat, a je přece jasné, že dobrý/kvalifikovaný/zdatný učitel s dobrým managementem problém s kázní ve třídě nemá... A pod těmi tvrzeními a pro řadové učitele nejasnými pojmy, které mnohé odstraší, se prostě jen skrývá slabé kázeňské klima, jak to ve zprávě ČŠI autoři nazvali. Prostě nekázeň, prostě zlobení, prostě vyrušování...

Osobně se jako učitelka z praxe označení nekázeň ani zlobení nebojím. Ráda pojmenovávám věci a jevy tak, jak jsou, jak je vnímám. A ujišťuji vás, že i v mých hodinách občas nekázeň vypukne, a to přesto, že se maximálně snažím zvládat management třídy, vytvářet proaktivní klima, nabízet žákům dostatečné výzvy k učení a aktivizovat je inovativními přístupy a dokonce didaktickou hrou. ČŠI to označuje za didaktický přístup kognitivní aktivace.

Snažím se v té věci šířit osvětu. Nabízím v rámci CCV kurz Když žáci zlobí. Je třeba si na rovinu ukázat intervenční zásahy při nekázni žáků. Každá zvládnutá situace podpoří řešení dalších situací nekázně a zvedne sebevědomí jak učiteli, který ji zdárně vyřešil, tak i zbytku učícího se společenství, které by mělo poskytnout podporu řešení nekázně, a ukáže cestu i tomu zlobidlu, co se chová neukázněně.

Ono mezi námi, ale moc tu informaci nešiřte, taková drobná a občasná nekázeň ve výuce je kořením, které dodá výuce šmrnc. Samozřejmě, koření musí být vždy přiměřeně.

Proto a nejen proto, doporučuji pročíst Sekundární analýzu ČŠI, kterou najdete v tomto odkazu.

Protože vzdělávat se, poučit se, zamyslet se je součástí naší učitelské práce.

Nebo to vidíte jinak?

Jaroslava Ševčíková