Zakažte jim mobily!

Má zákaz mobilů ve školách skutečně řešit problém, nebo jen jeho důsledky? Jaroslava Ševčíková se zamýšlí nad tím, zda místo dalších zákazů nechybí především výchova k odpovědnému používání technologií. V osobně laděném textu obhajuje sílu dialogu, uvědomění i schopnost naučit děti být pány svých mobilů, nikoli jejich otroky.

Jsem učitelka a jsem na to hrdá. S velkou nadějí, ale i znepokojením sleduji současné trendy ve výchově a vzdělávání. Obávám se, že stále více zakazujeme a přikazujeme, často pod pohrůžkou trestů či sankcí, a tím pádem stále méně vychováváme. A to nejen ve škole, prostě obecně.

Svoboda je nádherná věc a my ji máme v naší zemi už šestatřicet let, ale stále s ní neumíme zacházet. A to ani ve školách. My ke svobodě nevychováváme, my ji omezujeme zákazy a příkazy, anebo naopak za svobodu (v některých školách) vydáváme bezbřehou zvůli a anarchii.

Aktuálně řeší české školství, mimo dalších závažných problémů, zákaz mobilů ve školách nebo povinný dress code, tedy zákaz tepláků a podprsenkových triček.

Nedá mi to, abych se také nevyjádřila.

Dětem prokazatelně škodí závislost na mobilu a pobyt v online prostředí, často do něj vstupují před dosažením povinného věkového limitu, neumí bezpečně užívat online sítě, prokazatelně je mobil v ruce (v klíně, na lavici, v aktovce) odvádí od učení, od kamarádů, od zdravých vrstevnických sociálních kontaktů, ruší při výuce.

Tak co s tím?

„Zakážeme mobily ve výuce!“ volá část veřejnosti.

A já se ptám: Kde je proces výchovy?

Zákaz přece není řešení. Zákaz je omezení a vlastně v tomto případě trest. Ale takový trest, který nemaže vinu. Nedává mi výchovně smysl. I když… tam, kde selže (rodinná) výchova, může zákaz mobilů pomoci navrátit dětem ve škole duševní i tělesné zdraví a vrstevnickou interakci tváří v tvář. Ale až jako krajní řešení!

Osobně bych raději zapracovala na výchově. Bez výhružek a trestání. Posilováním pozitivních jevů a apelem na rozum i emoce.

Mobil a online svět je skvělý sluha, ale zatraceně zlý pán. Devastátor. Ničitel.

Zeptala jsem se jednou žáků: „Kdo si myslíte, že je mobilní telefon (mobil) váš sluha? A kdo má obavu, že už se mobil stal vaším pánem? Napište si to.“

Pak jsem pokračovala: „Popište mi, kdy a v jakých situacích je mobil sluhou, kdy nám slouží. A pak… Popište mi, kdy a v jakých situacích je mobil naším pánem, kdy a jak nás ovládá.“

Když si žáci své poznatky, podněty a inspirace zapsali, vyměnili si je ve dvojicích a pak ve skupinách a nakonec je sdíleli s celou třídou.

Tuto aktivitu jsem doporučila kolegyni, která vyučuje ve škole, kde se chystal zákaz mobilů.

Musím říci, že v její třídě prošel zákaz mobilů vlastně bez rebelantství, protože žáci si uvědomili a sami si přiznali, že je mobilní telefony a aplikace v nich ovládají. Také si přiznali, alespoň většina, že se nedokážou bez zákazu sami ovládnout a od online světa odpoutat. Zkoušeli den, dva mít mobil v tašce, nesahat na něj ve výuce. Ale nedařilo se to. Tak nakonec na zákaz mobilů ve výuce a jejich odkládání do skříněk přistoupili. Uznali ten proces jako očistu, detoxikaci.

Fascinoval mě výrok jednoho deváťáka, který spontánně vyhrkl: „Ježiši, my jsme si mysleli, že ovládáme technologie, a bojíme se, že nás jednou ovládne umělá inteligence, ale my jsme už vlastně dávno otroky svých mobilů. Takový primitivní krám a má nade mnou moc! Tak na to bych se podíval! Já nechci být ničí otrok.“

Nejsem si zcela jistá, jak s tou myšlenkou ti žáci naložili dál, ale budu se občas ptát, abych jim ten prožitek znovu a znovu připomínala. Nebýt otroky, ale pány svých mobilů i online světa, je podle mě důležité.

Anebo na to všechno máte jiný názor?

Jaroslava Ševčíková