Můj deník z Rakouska II: První kroky po vídeňské univerzitě

„Frau Macková, prosím do lavice.“ – i tak může začínat nový den na vídeňské univerzitě. V pokračování svého deníku popisuje naše bloggerka Jarmila Macková, studentka učitelství češtiny a němčiny, první zkušenosti z výuky, kulturní odlišnosti mezi českými a rakouskými studenty i dobrodružství, která čekají po skončení přednášek – od společenských večerů až po těžce vybojovanou dýňovou polévku.

7. října 2025

Dneska zaměříme pozornost na školu – na vyučování, jak to chodí v Rakousku a jak profesoři vedou výuku. Překvapilo mě, že studenty oslovují příjmením, v mém případě Frau Macková. První hodinu jsme měli předmět Grammatik. Probírali jsme tam základní gramatické jevy. Pan profesor nás vysloveně nakazil svojí energií. :D Odnáším si dva postřehy – první je, že Rakušané chodí vždycky na čas. Na přednášky je proto lepší chodit raději o 5 minut dříve než později (co myslíte, odnaučí mě měsíční pobyt v Rakousku chodit pozdě?). A nejen na přednášky, ale asi i celkově. Druhá věc – rakouští žáci se učí gramatiku spíše prakticky. Dostanou text k rozboru a s tím pracují. S partou jsme se shodli na tom, že zatímco my chrlíme teoretické pojmy téměř jeden za druhým, Rakušané je příliš neznají a spíše jsou mistry v praktickém použití jazyka. Dále následovala přednáška z předmětu Novelle und Erzählungen der Romantik. Ta nám nedala nic nového, v podstatě tam profesor říkal věci, které už známe. Shodli jsme se všichni na tom, že zkusíme jiný předmět, který nabídne rozšíření perspektivy. Přednáška se opět konala ve stupňovité učebně. Další zajímavostí je vnitřní uspořádání univerzity – učebny a posluchárny se zde hledají zásadně podle čísla schodiště, my nejčastěji chodíme na schodiště 7 nebo 9. Pokud nemohu najít učebnu, zeptám se místních studentů. Ačkoliv nejsou příliš komunikativní, vždy ochotně poradí, kam mám jít. V Rakousku se na konci přednášky klepe klouby prstů o stůl. Říkají tomu klopfen a je to něco jako u nás potlesk.

Večer jsem vyrazila Kristy na jednu společenskou akci. Konala se na Katholische Hochschule Gemeinde Wien – respektive na katolické koleji poblíž univerzity a k mému štěstí i poblíž našeho bytu. Šla jsem sem s cílem se seznámit s místními, pokecat a pobavit se. Na začátku měli organizátoři projev, pak jsme dostali řízek se šťouchanými bramborami a jako dezert tradiční rakouský štrúdl a asi 2 hoďky byl prostor se seznamovat a konverzovat. Jména tří Francouzek si nevybavuji (celá já, pokud si to nezapíšu, tak se je nedozvíte :D), dále se mnou u stolu seděla Brigitte z Chicaga a Marťa z Bratislavy, studentka farmacie v posledním ročníku. Kromě Brigitte byly všechny na Erasmu. Poznala jsem nové tváře, ale konverzovala jsem zásadně v angličtině a došla k poznání, že je třeba vzít prachovku a pořádně své znalosti oprášit! :D Protože se v budoucnu chci podívat i do USA. Když jsme s Kristy zhruba v půl 11 odcházely domů, přidal se k nám David, student dějepisu a politologie z Maďarska. Nebýt hustého provozu, nabídl by nám odvoz zdarma! :D A ani bychom nemusely čekat na metro (které jezdí v intervalu co 5 minut).

8. října 2025

Ráno krátce před devátou jsme s Irčou vyrazily na přednášku z didaktiky německého jazyka. Náš cíl byl jasný: trumfnout v dochvilnosti i samotné Rakušany! :D S jedním přestupem jsme poměrně elegantně dorazily před budovu Vídeňské univerzity. Překvapil nás shluk lidí. A i to rušno kolem. Prodíraly jsme se davy a před hlavním vchodem stála skupinka lidí mávající vlajkou Palestiny a několika transparenty. Zaslechly jsme pro naše uši neznámý jazyk. My je ale mohly v klidu přejít, neboť vstup na schodiště 7 se nacházel kousek opodál – a tam byl vstup čistý. :D

Ptala jsem se studentů na cestu, takže jsme učebnu v řádu několika minut úspěšně (a skoro bez námahy) našly. Učebna mi připomíná naši P7 – akorát s rozdílem, že má ještě balkón pojímající pár desítek posluchačů. Pokud to z mého popisu nechápete, představte si prostě divadlo. Na jevišti stojí přednášející, na sedadlech sedíme my s Irčou a na balkóně pan Kolek se zbytkem naší tlupy.

Poté jsme se přesunuly do učebny 31. Probíhal seminář z předmětu Lehrwerke für Deutsch als Fremdsprache. Na úvodní přednášce jsme probírali jazykové úrovně podle CERF a dotkli jsme se výstavby učebnic, jak mají vypadat a co všechno musí obsahovat. Přednášky v Rakousku probíhají podobně jako u nás – vesměs mluví vyučující, sem tam se přihlásí nějaký student, buď se na něco zeptá, nebo sdělí svůj postřeh k tématu. U cvičení/seminářů s profesorem diskutujeme. Tato učebna byla dle mého vkusu zatím jedna z nejlepších – velká okna, světlý nábytek, lavice jako v kostele (ve světlém provedení) a za katedrou dvě zářivě zelené tabule.

Po škole jsem se vydala s Irčou na hlavní nádraží – na nástupišti 8D jsme vyčkávaly na příjezd Anet, která stráví ve Vídni jeden semestr. A hned jsme si padly do noty! :D Mít skvělý spolubydlící je fakt super! :D Dneska si dám spíš volnější den, protože v 19:00 učím online němčinu. Ale zítra si to namířím do Demel Café, kde ochutnám pravý vídeňský trhanec a napíšu, jak chutnal. :D A jaké to bylo…

Rozhodla jsem se, že si k večeři koupím dýni a uvařím si dýňovou polévku. :D Byla jsem s Anet nakupovat v Hoferu (rakouská obchodní síť, něco jako náš Lidl nebo Billa). Věděla jsem, že nemám mixér, ale přesto jsem doufala, že mi ho sousedé půjčí. :D A tak jsem obešla vrchní patro. Nejprve mi otevřel muž z Arménie. Nerozuměl ani slovo německy, dokonce ani anglicky, takže jsem do naší komunikace musela přizvat prostředníka – strýčka Google. :D Muž mi řekl, že nic takového nemá. Jeho sousedka, rodilá Rakušanka, také neměla. Nabídla mi pouze metličku, ale s tou bohužel nic nezmůžu. :D

Budu si muset poradit jinak, nebo si mohu o lahodné krémové polévce nechat jenom zdát. :D

Krémová polévka nakonec dopadla tak, že jsem všechnu zeleninu nechala rozvařit a pak to rozmačkala vidličkou. :D Není to sice perfektní, ale pořád jedlé aspoň. :D

Pomyslnou třešničkou na dortu je opravené topení. Volala jsem panu majiteli, vysvětlila mu problém (samozřejmě německy) a on o 2 hodinky později ochotně přišel, pošolichal to a budiž teplo! Nyní máme z ledového království skoro saunu. :D

9. října 2025

Dneska jsme se s Anet rozhodly, že se vydáme na Schönbrunn. K mému překvapení jsem zjistila, že je od nás 10 minut pěší chůze! Stačí sejít kopeček z naší Goldschlagstraße, dát se doprava a za chvíli uvidíte v dáli přední fasádu Schönbrunnu. Já na něm už jednou byla s gymplem, ale neviděla jsem ho v celé kráse. Nejdřív jsme s Anet obešly zahrádku, viděly svatbu a pak se krátce zastavily u monumentální kašny Neptunbrunnen. Jak už napovídá její název, je inspirovaná řeckou mytologií. Stojí hned naproti Schönbrunnu. S Anet jsme zjistily, že když ji obejdeme z druhé strany, můžeme se dívat na Schönbrunn skrze okénko. Výhled nám ale zaclání proud tekoucí vody – což jsem si natočila na video a zjistila, že je to vlastně boží. :D Že pohled na Schönbrunn zakrytý proudem vody je parádní. :D

Následně jsme si to vyšláply ke Gloriette – to je ta budova tyčící se nad Schönbrunnem. Před ní se nachází jezírko s kachničkami – my viděly pouze jednu jedinou. Zaujala mě kavárna uvnitř – chtěla jsem jít, ale nakonec jsem si řekla, že to zatáhnu příště se svými přáteli. Ale každopádně toto chci zažít! :D Dále nás zaujala zoo – chtěla jsem hlavně vidět pandičku a ledního medvěda. Vstup byl kolem 27 Euro – a my měly 3 hodinky. A na zoo si chci vynahradit víc času. :D Takže se stává dalším místem k navštívení! Takové moje must visit. :D

Obcházely jsme zoo a před námi se tyčila skleněná budova – známý Palmenhaus! Vstup stál 9 Euro, což není vůbec špatný. Tak jsme se tam nakonec s Anet vydaly. A nelitovaly jsme, naopak! Budova sestává ze tří sálů – Kalthaus, Warmnaus a Mittelpavilon. V Mittelpavilon, největším sálu, bylo k vidění nespočet různých dýní a chilli papriček. Můj zrak zaujal dřevěný vozík naložený oranžovými dýněmi. Místo k focení! <3 Poté jsme zamířily do Warmhausu – ten zase připomínal deštný prales. Ale jako fakt! Cítila jsem se, jako kdybych přijela někam do Amazonie nebo Bornea. V tu chvíli říkám Anet, že až bude příležitost a hlavně peníze, tak si zajedu i tam, prozkoumat opravdový prales. :D Ten vzdoušek tam! A ta sauna! :D (Ano, se saunami se nám trhá pytel). Kdybych byla biolog, měla bych zážitek umocněný ještě poznáváním různých dřevin. Jenže já poznala leda tak banánovník a nějakou palmu a dál se musela pouze kochat očima. :D Poté jsme už odcházely, jenže mě zaujala brožurka. Sáhla jsem po ní, mrkla na nějaké fotky a zjistila, že jsme zapomněly jít do Kalthausu! Okamžitě jsem ji položila a hned tam Anet zatáhla. Tam nás čekal příjemný chlad a přehled různých studenomilných dřevin a rostlin. Naproti dveřím stál dřevěný můstek přetínající potůček.

Po opuštění Palmenhausu jsme si to štrádovaly domů. Jenže mě zaujal ještě Wüstenhaus (pouštní dům). Tentokrát jsem šla dovnitř sama, Anet se přiznala, že prohlídky nejsou příliš pro ni. Nejdříve mě fascinovaly kamenité chodby lemované nejrůznějšími terárii – s různými menšími plazy, štíry a květinami, například jsem viděla naživo pouštní růži! :D O té jsem hodně slyšela, ale teď už i vím, jak vypadá. :D Nejdéle jsem se zdržela u želvího výběhu. Pozorovala jsem celkem čtyři suchozemské želvy – tři menší se mi ukázaly, jedna se dokonce předvedla, jak doslova vysává potravu ze země. A ta čtvrtá, největší z nich, byla zalezlá. Otočila se ke mně zadkem a odmítala vylézt. :D Tak jsem si ji aspoň vyfotila zezadu. I tak jsem ale viděla, jaké je to obřisko. U výběhu jsem potkala rodilého Vídeňana a prohodila s ním pár slov. Nejdřív jsem si postěžovala na želvu. On mi vyprávěl, že sem chodí hodně často, že ho to fascinuje. A doporučil mi, abych si koupila nějakou roční vstupenku, že sem mohu několikrát za rok a bude to pro mě levnější. Otázkou je, zda bych to využila, když mě od Vídně dělí několik stovek kilometrů…

Večer mě čekala prohlídka naší univerzity. Šla jsem tam s holkami z druháku – Noemi, Klárka, Verča, Maky a Niky. O Rakušanech se povídá, že jsou spíše rezervovaní a nepříliš komunikativní. Naše paní průvodkyně tento stereotyp popřela! Byla velmi milá, příjemná a jak řekly holky, taková bobinka. Provedla nás prostory univerzity, zastavovaly jsme u památníků rektorů Vídeňské univerzity a velkých osobností. Jejich busty byly pověšené na zdech hlavní chodby. Mezi nimi jsem poznala také našeho T. G. Masaryka a Františka Palackého. Nepamatuji si jméno, ale v hlavě mi utkvěla jedna fyzička a chemička, taktéž studentka Vídeňské univerzity, která objevila nový prvek vyskytující se v periodické soustavě prvků. Jeho název se mi taktéž zatoulal v hlavě. :D

Do velkých sálů jsme se nedostaly, konala se v nich nějaká událost. Tak nám aspoň paní průvodkyně ukázala, jak vypadá. Honosně, jako stvořený pro promoce nebo pasování prváků.

Náš den jsme zakončily v místním baru, kde jsme s panem doktorem Kolkem reflektovali výuku za uplynulý týden.

10. října 2025

S Anet jsme ráno pátraly, kam se vydáme. Bylo pod mrakem, takže navštívit Welt des Meeres (vodní svět) padlo – nad Welt des Meeres je totiž rozhledna, odkud můžete vidět celou Vídeň jako na dlani. Co místo toho? Napadlo nás navštívit Ikono – je to něco jako galerie moderního umění. V první místnosti se prodíráte visícími žlutými tyčinkami – vypadají zdáli jako špagety. :D Následuje černočerná místnost plná visících a houpajících se lampionků – podle popisu tato místnost člověka nabíjí pozitivní energií. Dále místnost plná visících pestrobarevných pružinek – stačilo za ně zatahat, pustit a divadlo bylo na světě! :D Završením této exkurze byl bazének s chladivými míčky! Dalo se mezi ně skočit, vlézt nebo sklouznout po minitobogánu. Já využila všechny 3 možnosti, Anet se obešla bez skoku. :D Připomínalo to koupel v bublinkách. Málem bych zapomněla! Ještě jsme si s Anet zahrály fotbal se stříbrnými nafukovacími dýněmi. :D Ležely totiž v jednom sálku na podlaze a smutně čekaly, až si s nimi někdo zahraje! :D Nesmím opomenout ani létající konfety a hrací automaty. Nebo kreslení světýlky. Do rukou si vezmete různě barevná světýlka, získáte kód, zadáte do systému a můžete kreslit dle vaší fantazie! :D Můj pokus o dinosaura skončil abstraktní malbou typickou pro 21. století.

Pak následovalo procházení po obchodech – Ikono se nachází na frekventované Neubaugasse, kde se to obchody a obchodními domy jen hemží! Já si skočila do Starbucks pro obří latté, Anet si vyzvedla avokádové sushi. A pak trádá domů! :D

11. října 2025

Naše ponocování do 2 ráno si vybralo svou daň – z postele jsem vylezla až v půl 12. :D Plán na dnešek byl jasný – vidět Hundertwasserhaus. Ten dům, u nějž jsem si na gymplu musela pamatovat, kdo je architektem a do jakého období patří. Na to jsem jaksi nebyla, ale chtěla jsem ho navštívit. :D Naživo…

Anet se necítila ve své kůži, tak jsem se vydala na výlet sólo – což plánuji! Láká mě se vydat do světa jen tak, spontánně a objevovat sama, jít si po své trase.

Překvapilo mě, že se k němu dostanu pouze jedinou linkou metra, bez přestupu. A jako bonus ještě s kilometrovou chůzí tam. A zpátky také. Před samotnou návštěvou jsem se ještě posilnila matcha latté a vyrazila. Šla jsem podle navigace a vyhlížela, kde ten barák je. A došla jsem! Po pravici jsem viděla zvláštní barevný mix nejrůznějších domů. A i ty kouzelný balkónky! Ptala jsem se paní ze suvenýrů, jestli mohu dovnitř a řekla mi, že ne, že se mám jenom dívat zvenčí. Zaujaly mě schody vedoucí do místní kavárničky. Mám nové místo, kde si dát ve Vídni (pěkně drahé) kafíčko. :D

Slyšela jsem něco o nějaké Hundertwasserhaus Garten – a asi 15 minut jsem ji hledala! Ptala jsem se turistů. Jedna skupina z Asie mi nerozuměla, ani anglicky a ani německy. Dále jsem potkala maďarského chlapce. Dovedl mě k jeho paní učitelce, ta sice mluvila anglicky, ale o žádné zahrádce nevěděla. Tak jsem obdivovala rozmanitou fasádu a fontánku. Dále jsem šla prozkoumat Hundertwasserhaus Village – dvoupatrový obchod se suvenýry. Různobarevné hrnečky, oblečení se symbolikou Vídně, snad milion různých pohlednic, plyšáků, magnetek, zkrátka co hrdlo ráčí. :D Bych tam nechala výplatu!

Pak jsem ještě prošmejdila pár obchodů a vyrazila domů. S Anet jsme šly nakupovat jídlo do Hoferu. Je to místní obchodní síť, kde se dá nakoupit levněji než v Bille. Po cestě jsem s Anet řešila, proč mají Rakušané tak dlouhé ulice – například naše Goldschlagstraße by měla vést pouze rovně (je jedno, jak je dlouhá). Pokud se z ní ale odbočí (v našem případě doprava), měla by následovat jiná ulice. Ale i poté jsme zůstaly na té samé ulici. Jak to tedy je? Nemůžu zatím dělat závěry, je to jenom můj postřeh. :D Až to ověřím a zjistím víc, teprve pak to mohu napsat jako fakt.

V Rakousku bych čekala, že nemocnici označí jako Krankenhaus. Na Neubaugasse jsem mířila k metru a opodál jsem si všimla rozcestníku ukazujícímu na nemocnici. Překvapilo mě použití slova Spital. Taktéž označuje nemocnici, ale spíše jej používají Švýcaři. Tedy aspoň myslím, že to tak je. :D Pokud ne, tak aspoň víte, že pro nemocnici existují rovnou dva výrazy! I když se jeden zapomene, tak zůstane ten druhý… :D

12. října 2025

Dneska dopoledne dorazila Irča se svým přítelem Štěpánem. Ten se vydal do Prátru, chtěl okusit místní kasino. S holkami jsme plánovaly, co podnikneme – Anet chtěla navečer na bazén a my s Irčou chtěly vidět Schmetterlinghaus, pro neznalé němčiny Motýlí dům. Plán byl jistý – motýlí dům, poté chvíli na Prátr. Anet šla nakonec s námi – takže nejdřív Prátr a pak Motýlí dům.

V Prátru se holky vydaly na ten vysoký řetězák nabízející výhled na Vídeň. Já je zdola sledovala a jejich jízdu dokumentovala. Jenže jsem poté cítila, že mi chybí adrenalin. Prvně jsem hrdinsky plánovala vyzkoušet Tower (volný pád ze 60 metrů). Po chvilce pozorování točících se nebožáků nahoře a jejich volnému pádu se mi zhoupl žaludek i za ně. Takže jsem hledala něco nového – a našla Space Shot. Je to na podobné bázi jako Tower, akorát že to prvně odvážlivce vystřelí do 60 metrů a pak následuje zpomalený volný pád. Dole jsem si říkala, jak je to pohodový. :D Když jsem seděla uvnitř a poprvé mě to vystřelilo, nemohla jsem ani řvát! :D Prostě to nešlo, nějaké fyzikální zákony zřejmě zafungovaly. A jak se katapult nahoře zastavil, cítila jsem, jak letím ze sedačky pryč. Naštěstí se mi to jen zdálo, ve skutečnosti mě pevně držela bezpečnostní závora. No a tento šok se zopakoval ještě čtyřikrát! :D

Přemluvila jsem Anet, aby se mnou šla na horskou dráhu. Jízda trvala 30 sekund, ale stálo to za to! Nejprve volný pád, pak projetí 2 smyček a relativně klidné dojetí do stanice. To vše v rychlosti 81 kilometrů za hodinu! :D Než jsem vyjela, ptala jsem se obsluhy atrakce, zda jsem pevně přivázaná. Dokonce jsem toho muže donutila, aby mi zkontroloval závoru! No a on to spešl pro mě udělal. A na konci jízdy jsem si s ním vítězoslavně plácla. :D Prátr je lákavý, zvlášť pro mě; kdybych mohla, tak tam nechám majlant. :D Ale co motýlci? Zavírali v 17:45 a my opouštěly Prátr těsně před pátou – takže by z toho nebylo nic. Nevadí, máme na to ještě 3 týdny! :D

Takže motýlci budou později, slibuji! Dále chci navštívit Haus des Meeres, Zoo v Schönbrunnu a ještě muzeum voskových figurín Madame Tussaud. A ještě i další věci! Ale to si zatím nechám pro sebe, budu vás napínat!

Tak, co schválně přinese další týden? Jste zvědaví? To já taky… 😊

Jarmila Macková