Odpovědnost | Co mě napadá, o čem si povídám se studenty a co s nimi řeším

Aktualizováno: kvě 25

Hana Vacková o tom, co ji napadá, o čem si povídá se studenty a co s nimi řeší. Další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů – tentokrát na téma odpovědnosti. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.



Jsme na workshopu Knihovny Václava Havla, řešíme se studenty Moc bezmocných. Na otázky lektorky studenti třetího ročníku odpovídají rychle, vše vědí, když ne, vygooglují.

Lektorka se ptá, co se stane zelináři, když do výlohy nevyvěsí Proletáři všech zemí, spojte se? Reakce jsou opět pohotové – může mít potíže, jeho děti se nemusí dostat na střední školu, neviditelní pánové mohou působit různé drobné ústrky. Až potud dobře. A co vede tedy zelináře k tomu, když všechno zváží, že nevyvěsí? Ticho až bolavé. Jsme uprostřed etiky a etických kodexů a nic. Nakonec pro mě bolavé mlčení protrhne jeden student a řekne: svědomí.


A pak následující debata – svědomí má každý jinde, pro někoho vyvěsit je přijatelné, pro někoho nepřijatelné. Většinou pragmatické postoje. Dokonce jsem už v jedné jiné hodině slyšela „a vy byste to neudělala, když vám to může přinést peníze“?


Jak máme jako učitelé v dnešní složité době budovat postoje, když za každým argumentem ze strany učitele stojí, když může ten, můžu přece i já. Co není zakázáno, je dovoleno, přece.


Demokracie je přece vláda lidu a většiny, vždyť jste to říkala… Narážíme na pojmy odpovědnost ve škole… Je fér, že všichni opíšou, a já ne – a mám horší známku? Já se naopak ptám: a je fér, že sedím doma nad písemkami, které většina opíše? To je přece ztracený čas. Není to fér, ale tak to je, říkají studenti. Je to fér, že já mám zapnutou kameru, a vy ne? Není, paní učitelko, ale tak to v životě chodí, říkají žáci.


Jinde se ptám, přemýšlíte někdy o tom, jak se cítí učitel ve třídě, že to může mít vliv na jeho učení? Nepřemýšlíme, proč máme o tom uvažovat. Ale když si o tom déle povídáme, najednou říkají, už víme, proč se učitel má cítit dobře. No přeci proto, že spokojený učitel je lepší učitel.


A když chvíli počkám a nechám studenty psát, jsem velmi překvapena jejich reakcemi: odpovědnost je, že za činy nesu následky, umím přiznat chybu a nevymlouvám se, což je dospělé; a nakonec citát ze Spidermana – velkou sílu provází velká odpovědnost. Moje skepse je ta tam a říkám si, tohle si musím zapsat, vždyť to je citát nad citáty.


A když si prohlížím reakce na další pořad knihovny Václava Havla Každý může změnit svět, neubráním se dojetí.


„A proto se někdy musíme pokoušet pomoct druhým, podpořit je a postavit se za ně. A kdoví, třeba někdy zase oni pomůžou nám, protože svět je malý a o náhody není nouze. Takže si prosím pamatujte jednu věc – nikdy se neotáčejte zády k člověku, který potřebuje pomoc.“

„Všímat si potřeb druhých je znakem dobrého a milého člověka. Děkujme Havlovi, že uvolnil řetězy, abychom se mohli pohybovat.“


„Ne vždy jsme si jisti, jestli věci děláme dobře, a ne vždy očekáváme to nejlepší. Má-li ale tahle snaha nějaká pozitiva, věříme v to nejlepší, věříme, že má smysl se pokoušet, nehledě na to, jak to dopadne. Je důležité zůstat optimistickým a věřit v nejlepší. Každá snaha, která má smysl, se cení, ne?“


Klobouk dolů, mám se pořád co učit. I naději.



Hana Vacková

Související příspěvky

Zobrazit vše