Od Hanušovic po Prátr: Moje první dny v Rakousku

V sérii osobních zápisků zve naše nová bloggerka Jarmila Macková, studentka učitelství českého a německého jazyka, čtenáře do života na Vídeňské univerzitě i mimo ni. Prostřednictvím jejích textů nahlédneme do každodenního studia, poznávání kultury i drobných dobrodružství, která doprovázejí zahraniční mobilitu.

Zdravím vás, milí čtenáři! Díky, že se chystáte číst mé každodenní zápisky z Vídně! Strávím zde celý říjen. Vyjela jsem si sem na měsíční mobilitu – budu studovat na Vídeňské univerzitě na katedře germanistiky předměty související s výukou německého jazyka. Jedná se v podstatě o kratší formu Erasmu. Vedle pilování němčiny mám ale další velkolepý plán – poznat pořádně Vídeň a své poznatky předávat dál!

Můj deník z Rakouska

5. října 2025

Můj první den ve Vídni začal už v 5 hodin ráno. Táta mě hodil na vlak v Hanušovicích, já si ještě v Olomouci odskočila na byt pro kufr nacpaný až k prasknutí a v 11 dopoledne vyrazila. Již v Břeclavi jsem potkala spoustu německy mluvících lidí – a právě zde začal rakouský vibe. :)

Ve Vídni na hlavním nádraží jsem se sešla s Irčou. Po krátkém bloudění jsme dorazily na metro, jednou přestoupily a vylezly na stanici Johnstraße. Asi 200 metrů od ní bydlíme, v takovém světle žlutém městském domě. Po peripetii s hledáním klíčů od hlavních a bytových dveřích jsme se ubytovaly, vybalily si a pokecaly.

Zjistila jsem dvě zásadní věci. Zaprvé, že ze mě bude pradlenka Madlenka, neboť na bytě nemáme pračku. Budeme si muset prát v ruce. A zadruhé je dobré vědět, že v celém Rakousku mají v neděli zavřené obchoďáky. Naštěstí tu ale máme menší obchůdky na stanicích metra. V jednom takovém jsem si za 5 euro koupila luxusní ovocnou směs (a naše lednička mi z toho udělala zmrzlinu s kousky čerstvého ovoce :D).

Večer jsme se ještě sešly v kavárně Hummel s panem doktorem Kolkem, aby nám podal informace týkající se studia. Já tam ochutnala místní cappuccino (jsem klub cappuccino i latté :D). S Irčou jsme se dohodly, že po výstupu z metra popojedeme tramvají č. 12. Tramvaj byla liduprázdná, za 5 minut čekání přišel řidič a my se rozjeli. S překvapením jsme ale zjistily, že tato tramvaj pouze obkroužila náměstí a vyhodila nás kousek od místa, kde jsme nastoupily. Byla to taková Stadtrundfahrt, jak by řekli (v našem případě) Rakušané.

Po krátkém boji s vodou na bytě jsme nakonec zvítězily a dopřály si relativně teplou (Irča vlažnou) koupel.

6. října 2025

Ve Vídni jsem se vyspala, řekla bych, skoro do růžova. Jediný diskomfort v ložnici bylo saténové povlečení, v říjnovém počasí není dvakrát záhřevné. Ale i přesto jsem s chutí vyrazila na Vídeňskou univerzitu. Byla jsem překvapená, jak je obrovská. I architektura a interiér mě okouzlily. Univerzita je laděná do šedobílé kombinace, v jejím centru se nachází kamenné schodiště. Zábradlí a stěny jsou plné nejrůznějších soch. Podél zdí narazíte na výklenky. Pan doktor Kolek nám naštěstí dělal první den doprovod – dovedl nás až do podkroví budovy, kde byla přednáška s doktorem Dvoreckym. Předmět se jmenuje Einführung in Deutsch als Fremdsprache/Zweite Sprache. V kostce pojednává o tom, jak vyučovat cizí jazyk. Vzhledem ke klasičtějšímu stylu budovy mě překvapila poměrně moderní posluchárna, s promítačem a jasně zelenou tabulí, kam psal pan doktor praktické poznámky týkající se výuky. Michal Dvorecky je původem Slovák, ale nějakým způsobem skončil ve Vídni. Jeho němčina je srozumitelná, v pohodě jsem chápala, o čem mluví. A překvapilo mě, jak Němci čtou datumy, pokud jsou napsané řadovou číslovkou. Řeknou např. zwanzigsten zehnten (20. 10.). Nejlepší ale bylo, jak jsem se ocitla na přednášce, kterou vedl německy mluvící profesor, navíc na Vídeňské univerzitě, mezi absolutně novými spolužáky, v rámci nové kultury… Wow!! <3

Po devadesátiminutové přednášce jsem s Irčou a Kristy vyrazila do Mekáče, kde jsme se posilnily burgerem. Já to ještě zapila lattéčkem s matchou (mňamka). Následovalo cvičení z téhož předmětu. Nejvíc mě překvapilo, kolik různých národností se zde sešlo – studentka ze Švédska (a zajímalo by mě, zda ze skutečného, nebo zda ze stanice Swedenplatz :D), pár lidí ze sousedního Německa a z daleké Asie. Kristy se posadila vedle místní studentky Anny – a já se po chvíli přidala do debaty. Chtěla jsem mimo jiné vědět, zda Rakušané a Němci obecně říkají Ich gehe in die Arbeit nebo Ich gehe zur Arbeit (= jdu do práce). Pro němčináře – říká se zur Arbeit, mě samotnou to překvapilo, ale vím aspoň něco nového – a ještě od rodilé mluvčí! Učebna na cvičení byla menší – vešlo se sem cca 50 lidí. Překvapilo mě, že byla bez oken. Jediné osvětlení zajišťovala světla na stropě (srovnatelné s naším suterénem :D).

Po škole jsem vyrazila s Irčou do New Yorkeru – napadlo nás zajet do stanice Stadion (vrtalo nám hlavou, zda se to čte stadión nebo štadión, ale já to po chvíli rozsekla a zeptala se náhodného pána, co čekal vedle nás na metro – a ten nám sdělil, že druhá varianta je ,„richtig“). Irča se podívala do Thalie (knihkupectví hrající různými barvami nejrůznějších knížek, a nejen toho – i hrnečků, kalendářů, motivačních diářů a plno dalšího! :D Prostě co hrdlo ráčí…). Ve snaze zachránit naše peněženky před prázdnotou jsme raději vzaly nohy na ramena a zamířily si to na Prátr. Ten jsem chtěla vidět už x let! A teď se mi to splnilo – plno kolotočů, stánků, v pozadí energická hudba, poměrně hodně lidí. Jako milovnici adrenalinu mě přilákal řetízkový kolotoč. A ne tak ledajaký – tento nabízel výhled na Vídeň z výšky 95 metrů. :D Když jsem ho spatřila, srdce mi zaplesalo! Když jsem ale seděla na sedačce (Irča mě raději fotila :D), pocit štěstí vystřídal strach, že se utrhne řetěz a já sletím volným pádem na dlažbu/trávník. Arabský provozní mě uklidňoval, že nemám mít keine Angst. :D Já se ho ptala (německy), zda se sveze se mnou a on, že to má zakázané. Tak jsem jela na dvojsedačce sama. :D Když jsem vyjela nahoru, padala z mých úst nejrůznější pojmenování týkající se mé osoby, proč jsem tam sakra lezla. :D Nestačila výška, ale i poměrně silný vítr, který zážitek ještě umocnil. Ale i tak jsem se dívala na okolí Vídně. A zkoumala, kam vyrazím příště!

Adrenalin mi nestačil. Tak jsem šla na Extreme stojící opodál. I když je Prátr vyhlášený a chodí tam plno lidí, na Extreme nikdo nechtěl. Čekala jsem snad 10 minut a modlila se, aby mi přišel nějaký společník. Nechtěla jsem jít na atrakci sama. A dočkala jsem se! Přišly další 2 odvážné dámy z Hesenska (jména po mně nechtějte! :D). Ale aspoň jsem si s nimi pokecala německy. A sedla si vedle nich. A společně s nimi ječela, když Extreme zrychloval a do toho foukal chladný vítr. :D

Kdybych neměla v 19:00 lekci němčiny (učím v jazykovce), tak tam ještě chvíli jsem a moje peněženka zapláče!

Jsem zvědavá, co dalšího uvidím. Toto je první den a taková dobrodružství!

Jarmila Macková

O autorce

Jarmila Macková (dále prosím Mia :D) se narodila roku 2001. Studuje učitelství českého a německého jazyka na Pedagogické fakultě UP. Za 2 roky z ní bude plnohodnotná paní učitelka těchto předmětů, chtěla by učit na víceletém gymnáziu. Její celoživotní vášní je sdílení – ráda sdílí svůj každodenní život a dělí se o nové věci, které zažívá a zároveň vyhledává. Ve volném čase si ráda zajde s přáteli do kavárny nebo zamíří do fitka na trénink. Nelze říci, jaké má koníčky, protože neustále zkouší něco nového. Čas od času se ráda mrkne na hokej, především na NHL. Zajímá se o módu, barevnou typologii. V budoucnu by ráda cestovala po světě a psala o tom. A samozřejmě se stala skvělou učitelkou, která své žáky motivuje a vzbuzuje v nich zápal pro své předměty.