Víte, že máme v Olomouci oceňovanou spisovatelku knížek pro děti? Vrátila se z dalekých cest za poznáním sebe i velkého světa a přivezla si ze svých zámořských objevů plno zážitků, které pro nás přetavila v napínavé, laskavé, často legrační, lehce naučné a jazykově vytříbené příběhy. Zakotvila v rožku Dolního náměstí, na pár metrech čtverečních, z nichž nás umí přenést do nespočtu pečlivě vybraných, přitažlivých světů. A nejen to…
V pátek 17. února jsme ji v jejím knihkupectví navštívili. Kdo my? Studenti rozšiřujícího studia Učitelství českého jazyka pro střední školy. Sladěná skupinka deseti učitelů, jedné asistentky a jedné knihovnice lačnící po vědění, jejímž přáním byla právě hodinka povídání s činorodou reformátorkou kulturně-knižního života v Olomouci. Pěkně jsme poprosili a ona nám bez zaváhání dobročinně otevřela své dveře dokořán!
Samozřejmě jsme měli otázky na Terezu Pařízkovou, spisovatelku. Jak k ní přichází náměty na knížky, zažila odmítnutí z nakladatelství, a co ji z celého procesu vzniku nové knihy těší nejvíc? Štěstí z ní nepřehlédnutelně prýštilo, když popisovala křty svých knih, zejména reakce dětí. Nechejte se na další křest zlákat také! Podělíme se s Vámi o praktické doporučení: „Nejvhodnější obuví do uleptaného dětského šampusu jsou gumáky!“
Snažila jsem se naši hostitelku s hlavou plnou nápadů a odhodláním je všechny uskutečnit dotlačit k sebepropagaci, k výčtu nezpochybnitelných důvodů, které by nás přiměly k útratě (osobní i školní) v jejím království, ale nedala se. Sdílela s námi zkušenosti z úspěšných akcí, které bychom mohli napodobit a nestály by víc než náš zájem a příjemně strávený čas. Nabízela nám, co bylo dobré pro nás, ne pro ni.
Okouzlila nás, dospělé návštěvníky, stejnými vlastnostmi, kterými si získává publikum každého věku. Září ve svém knihkupectví, ve svém splněném snu, je bezprostřední, pohotová, nápaditá, upřímná a milá.
Po půlhodince povídání nás zvedl mezi učiteli i rodiči oblíbený dotaz na čtivo pro pubertou procházející chlapce a přesunuli jsme se k zaplněným policím. Tereza Pařízková brala do rukou knihy dle našich zadání, na těch pár vět o každé se vrátila do příběhu a svým zápalem nás vtáhla s sebou. Se zaujetím jsme naslouchali, zapisovali si a doplňovali své postřehy a prožitky s představovanými kousky spjaté. Nechávali jsme se unášet do nepoznaných světů a těšili se, až se sami seznámíme s pozoruhodnými hrdiny.
S Mojenkou v ruce otevřela paní knihkupkyně téma smrti v literatuře pro děti a mládež. Objevuje se teď hodně, v různých obměnách, říkala, a umožňuje nám prožívat konce životů s postavami, které si během čtení oblíbíme, mnohdy až zamilujeme, ale můžeme je v jejich světě kdykoli zavřít a vrátit se, až budeme připraveni. Porcovat si to bolestné poznání, které nás všechny čeká, dokud se nás netýká. Takto jsem nad příběhy o umírání, smrti a truchlení nepřemýšlela, vy ano?
Okouzlila nás, dospělé návštěvníky, stejnými vlastnostmi, kterými si získává publikum každého věku. Září ve svém knihkupectví, ve svém splněném snu, je bezprostřední, pohotová, nápaditá, upřímná a milá. Reaguje na své společníky, naslouchá, inspiruje svou láskou k lidem i ke knihám, jíž se nelze nenakazit.
Děkujeme, že jsme to mohli zažít!
Za studijní skupinu CŽV Český jazyk – Učitelství pro SŠ Marta Tlamychová