Jak dětem přiblížit abstraktní a těžko uchopitelný pojem času? Odpověď nabízejí Tomáš Arnold, Karolína Melounová z Pevnosti poznání, kteří představují svou originální archeologickou časovou osu.
Když se řekne časová osa, všem se zpravidla vybaví totéž: zobrazení událostí v chronologickém sledu na lince s letopočty, často s obrázky. V učebnicích dějepisu i klasických hodinách se jí dostává velice málo invence, přestože je tak důležitá pro orientaci žáka v čase. Žáci tak musí sami náročně pochopit a vyhodnotit natolik abstraktní pojem, jako je čas, a to již na prvním stupni. Seznamují se s časem, jak ukládá Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání ve svém tematickém celku Lidé a čas, a pokračují dále obvyklou historickou periodizací.
V loňském roce jsme se v Pevnosti poznání, instituci neformálního vzdělávání, rozhodli inovovat náš školní program Římané v Olomouci pro šesté třídy základních škol. Přestože se jedná o účelově regionální téma, přepracovali jsme program s ohledem na badatelsky orientovanou výuku a se stěžejním důrazem na klíčové kompetence. Účastníci programu postupují ve stopách fiktivního archeologa, který zkoumal na základě hmotných i písemných pramenů přítomnost římské posádky v oblasti Olomouce.
Aby se žáci dostatečně zorientovali a připravili na dané téma, byla zvolena jako úvodní evokační aktivita archeologická časová osa. Samotná osa je přes metr vysoký a 30 centimetrů široký a hluboký průhledný kvádr, z jedné strany uzavíratelný.
Pro snadnou manipulaci je umístěn na dřevěném podvozku s kolečky a držadly. Je téměř celý naplněn kombinací hlíny, písku a štěrku a u stěn jsou v různých hloubkách umístěny předměty – artefakty. Jedná se například o mince, amforu, porcelánovou postavu, léčivo ve skle, pazourek, plastové autíčko nebo gramofonovou desku. Důležité přitom není skutečné stáří předmětu (nejedná se o dobové předměty) ani podoba, ve které by byly reálně nalezeny.
Účastník má nejprve za úkol nalézt a určit co nejvíce předmětů. Následuje řízená diskuze nad otázkami: „Které předměty jsou nejstarší a které nejmladší? Jaká známe časová období? Můžeme je přiřadit k některým předmětům? Jaká by pak byla jejich posloupnost a kde se nám vytvářejí hloubkové hranice v zemině?” Lektor v této chvíli může směřovat diskuzi dle potřeby a doptávat se.
Ideálně je možné už v této fázi zjistit, jaké informace účastníci z daných předmětů získají pouhým pohledem na ně (letopočet na dýce, autíčko je vlastně cisterna známého a oblíbeného nápoje, porcelánová postava se podobá Marii Terezii…). Tím se připravuje pole pro další aktivitu, během které se rozdělují podoby hmotných a písemných pramenů a krátce se diskutuje nad úkoly archeologie a historie. Poté následuje samotné bádání.
Cílem archeologické časové osy je především motivace k nalézání hmotných pramenů a s nimi spojené bádání. V souladu s principy konstruktivistické výuky je žák konfrontován se svými prekoncepty ohledně periodizace času a podobami historických období a zároveň sdílí s ostatními své představy o tématu.
Kromě využití v rámci školního programu si myslíme, že lze aktivitu využít i v rámci formálního vzdělávání, a to v hodinách vlastivědy, dějepisu a obdobných předmětů. Fyzická podoba archeologické časové osy se může podle potřeby značně lišit ať už svým obsahem, tvarem nebo velikostí. Rovněž je možné přímo aktivně zapojit žáka na vytváření její podoby například ve formě projektové výuky. Žáci by přitom například měli za úkol získat potřebné artefakty a formovat tak podobu historie.
Text: Tomáš Arnold, Karolína Melounová
Foto: archiv autorů