KACPU

Ve svém dnešním příspěvku náš student a blogger Han Snow představil vlastní zkušenosti a pocity z dobrovolnictví v olomouckém KACPU. Ve svém textu popisuje zoufalství uprchlíků, náročnost práce dobrovolníků, ale také světlé momenty, které zažil. Text tradičně doprovází Hanovy autorské ilustrace.

Když jsem zjistil, že Rusko začalo válku proti Ukrajině, nemohl jsem se ubránit smutku. Ten obraz z hlavy dlouho nedostanu; babička se starou, roztrhanou taškou utíkala, aby si zachránila život. Šla, co nejrychleji mohla, ale přesto šla pomalu. Ve věku, kdy si měla užívat stáří. V pozadí byly slyšet sirény. Na konci března jsem na KACPU začal pracovat jako dobrovolník. Na začátku bylo uprchlíků mnoho, centrum muselo fungovat 24 hodin denně, a lidé často čekali v dlouhých frontách. Svou práci na KACPU si užívám. Věnuji se ukrajinským dětem v době, kdy jejich rodiče vyřizují potřebné dokumenty. Děti si v té době mohou hrát v dětském koutku, kde máme lego, panenky a puzzle. A hodně kreslíme, protože to je můj obor.

Já sám jsem někdy kreslil, většinou portréty těch, kdo procházeli kolem, včetně ukrajinských babiček, maminek, dětí, tlumočníků, policistů, psychologů… Jedna roztomilá ukrajinská holčička, Natalia, za mnou z ničeho nic přišla, a dala mi pusu na tvář. Měl jsem pocit, jako kdybych dostal pusu od anděla. Velmi mě to potěšilo, a hned jsem se rozhodl, že nakreslím její portrét. Některé ukrajinské děti umí překvapit, jsou velmi malé, ale mluví dobře anglicky, což mě upevňuje v tom, že Ukrajina má před sebou světlou budoucnost.

Jedné ukrajinské mamince jsme pomáhali s ubytováním, které ji poskytla pětičlenná česká rodina. Ve svém vlastním pokoji ubytovali maminku se dvěma dětmi. Maminka z české rodiny s námi telefonovala, a ptala se, co musí připravit, jestli jsou třeba věci denní potřeby, kdy je hasiči dovezou do místa bydliště, nebo jestli má připravit večeři.

Jedna ukrajinská babička vzala svou vnučku na kreslení do dětského koutku. Věděl jsem, že čekají na víza. Vypadala velmi unaveně, a bylo na ní vidět, že má spoustu starostí. Mluvil jsem s ní česky, anglicky i rukama nohama. Říkala, že si dělá starosti o domov a rodinu.

Naši dobrovolníci se je snažili uklidnit a zlepšit jim náladu. Možnost poskytnout jim útěchu má své limity, ale je to také velmi důležité. Jednou jsem viděl tlumočnici, studentku rusistiky z naší univerzity, jak se rozplakala během tlumočení, a nebyla schopna dále tlumočit…

V posledních třech měsících jsem získal spoustu zkušeností. Zažil jsem spoustu šťastných i smutných příběhů, lidskou laskavost i tvrdohlavost. Do centra přichází spousta Romů, někteří z Ukrajiny, někteří z Maďarska, a někteří mají dvojí občanství. Všichni z nich mají své vlastní problémy. Osobně jsem s těmito lidmi nikdy nepracoval. Působí na mě jako nomádi ze starých času, a zachovávají si svůj způsob života, který je vzdálený současnému životnímu stylu. Mám k nim lepší vztah než většina Čechů, protože rozumím rozdílům ve vzdělávání, nebo možná proto, že mám jinou zkušenost.

Když jsem jim předával jídlo a ostatní produkty, zjistil jsem, že kromě toho, že se chovají nepochopitelně, v sobě mají určitou tvrdohlavost a silný temperament, který umí rozesmát i rozplakat. Ale když se nad tím klidně zamyslím, možná je to lidská přirozenost. V současné době přichází do centra mnoho Romů, ne všichni z nich utíkají před nebezpečím, někteří mají nomádskou povahu, a přicházejí, aby dostali finanční podporu, a odejdou. Česká republika poskytuje ukrajinským uprchlíkům sociální dávku 5000 Kč měsíčně.

Někteří lidé přicházejí jen proto, aby získali tuto dávku. Nejprve jsem nechápal podstatu tohoto problému. Jak přicházelo více a více lidí, měl jsem z toho smíšené pocity. Romské rodiny přicházejí nejčastěji ve skupinách. Matka může mít mnoho dětí, a některé matky přijdou i s jinými dětmi, a předstírají, že jsou to jejich vlastní děti. V dokumentech nemají žádnou fotku nebo informace potřebné k identifikaci. Mám pocit, že peníze jejich problémy nevyřeší, nebo možná jejich "problémy" jsou problémy pouze z mého pohledu, ale oni to tak nevnímají. Někteří Romové mají maďarské občanství, a hádají se s policií, protože nemají nárok na finanční podporu. Děti pozorují, jak jejich rodina žije, a podvědomě se tento způsob života stačí napodobovat. Z mého pohledu je toto největší problém. Mladá generace nemůže získat dostatečné vzdělání, nemohou se integrovat do společnosti, a zlepšit svou životní úroveň. Přemýšlel jsem o tom, a nenapadá mě, jak to změnit! Stejně tak nemůžu zastavit tuto stupidní válku. Jediné, co mohu udělat, je to, co dělám teď.

Autor：Han Snow

Foto: archiv autora

Překladatelka： Kamila Liedermannová