Moje cesta k českému občanství

Je tu další příspěvek naší bloggerky a studentky Inky Wesołowské! Ve čtyřdílném textu Inka čtenářům představí své zkušenosti se získáním českého občanství. Jak sama říká, tomuto tématu se rozhodla věnovat, protože má své vlastní osobní zkušenosti a také jí přijde, že většina Čechů nemá vůbec tušení, jak vypadá byrokratická realita všech cizinců v České republice.



Chci také zdůraznit, že nechci, aby tento článek vyzněl tak, že cizinci jsou v České republice utiskovaní a neustále se potýkají s nějakými komplikacemi, chci ale pouze poukázat na některá úskalí tohoto systému.


První věcí, ke které bych se ráda vyjádřila, je samotný název instituce, která se dlouho zabývala všemi cizinci v ČR, tou je Cizinecká policie. Díky bohu to bylo změněno a v dnešní době se již bavíme o Odborech azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky. Cizinci ale nezapomněli na staré pojmenování tohoto orgánu a nadále tomu říkají „cizinecká policie“. Proč mám problém s tímto pojmenováním? Ihned to působí na cizince tak, jako kdyby byl nějaký kriminálník, a to jenom proto, že je imigrant. Když jsem tedy třídní učitelce ve škole říkala, že jsem nebyla na dvou prvních hodinách ve škole, protože jsem byla na „cizinecké policii“, tak její otázka zněla: „A copak jsi udělala?“ Nejednalo se o nic příjemného, tak jsem velice ráda, že to česká vláda změnila.


Když jsme tedy vyřešili záležitost se samotným pojmenováním instituce, která „se stará“ o cizince, můžeme se také podívat na praktické záležitosti.


Obrovský rozdíl v přístupu vůči cizincům z EU a z tzv. zemí třetího světa


Řekněme si to tady na rovinu, cizinci z EU to mají daleko jednodušší než např. cizinci z Ukrajiny. Proto bych ráda upozornila, že se především budu v tomto článku věnovat lidem z EU, protože s tímto mám přímou zkušenost, ale ve své třídě na střední jsem také měla spolužáky z Ukrajiny, takže mám představu, jak to vypadá i pro tyto cizince.


Cizinec vs. Pojištění


Pro cizince, ať jsou z EU nebo ne, je naprosto klíčové pojištění. Pokud nejste v ČR pojištění, tak nedostanete přechodný pobyt.


Co musí cizinec z EU udělat, aby dostal pojištění?


  • Musí být někde ubytovaný, tzn. musí mít podepsanou smlouvu o ubytování. Pro neplnoletého bydlícího se svým zákonným zástupcem je lepší, když je také zahrnut ve smlouvě.

  • Pokud je pracující, tak musí donést již podepsanou pracovní smlouvu, aby měl důkaz na to, že jeho zaměstnavatel bude odvádět sociální a zdravotní.

  • Pokud se jedná o studenta, tak musí dostat od školy potvrzení o přijetí/nástupu na školu a přijít na pojišťovnu se svým zákonným zástupcem. Po celou dobu jeho studia bude za něj pojištění platit ČR.


Pro cizince z EU platí, že jakmile mají pojištění, je o tom informováno i Ministerstvo vnitra ČR a tímto pro ně jakákoliv byrokracie končí.


Pro cizince mimo EU zde začíná opravdová legrace. Lze je rozdělit do dvou skupin:


1. Cizinci ze států, které mají v ČR vízovou povinnost

2. Cizinci ze států, které nemají v ČR vízovou povinnost


Každý cizinec ze státu mimo EU bez rozdílu musí do 3 dnů ještě jít na pobočku azylové a migrační politiky, kde dostanou přechodný pobyt na omezenou dobu. Pro cizince ze států s vízovou povinností platí, že bez přechodného pobytu mohou na území ČR pobývat maximálně 90 dnů.


Větší problém je s cizinci mimo EU, kteří musí nejdřív požádat o krátkodobé vízum, aby se dočkali dlouhodobého víza. Je to vlastně neustálé střídání těchto dvou období krátkodobého a dlouhodobého víza, kdy si během platnosti krátkodobého víza cizinec vyřizuje dlouhodobé vízum.


Důležité je zmínit, že velice dlouhou dobu měla svého druhu monopol na „čerstvé cizince“ VZP, ale poměrně nedávno se to změnilo a již je možné využívat služby i jiných pojišťoven.


Cizinec žák vs. Škola


Většinou se žák z ciziny dá o ročník níže, aby se naučil česky. Potom by mu měla být teoreticky poskytnuta odborná pedagogická pomoc s učením českého jazyka, ale moje osobní zkušenost je taková, že žák cizinec je ve škole podřadným typem žáka. Učitelé mu raději spoustu věcí prominou, než aby mu s něčím pomohli a vysvětlili mu to. Možná jsem měla prostě smůlu, ale sama jsem od své učitelky češtiny slyšela, že „jsem jenom cizinec, a že to nevadí, že to ‚ř‘ neumím,“ ve chvíli, když jsem za ní přišla, aby mě to naučila.


Češtinu jsem se tedy naučila zcela sama a škola mi vlastně vůbec s učením českého jazyka nepomohla. Obávám se jen, že i ostatní cizinci na školách mají podobnou zkušenost.


Cizinec vs. Češi


Mám svou osobní teorii, která se týče přístupu Čechů vůči cizincům. Přístup Čechů vůči cizincům totiž závisí nejen na praktických znalostech češtiny cizince, ale především na jeho slyšitelném přízvuku.


Na začátku se mi totiž velice často stávalo, že jsem mluvila česky a věděla jsem, že věta byla gramaticky správně, ale kvůli tomu, že jsem ještě mluvila s polským přízvukem, mi údajně nikdo nerozuměl. Dodnes tomu nevěřím. Jednalo se o pouhou neochotu vnímat cizince, který nemluví perfektně česky. Dnes, kdy už vlastně skoro nikdo nepozná, že jsem cizinka, protože mluvím s českým přízvukem, je přístup vůči mně úplně jiný.


Narazila jsem také na obrovské rozdíly v přístupu dle věku. Čím byl Čech starší, tím jeho ochota poslouchat cizince s cizím přízvukem mluvícího česky klesala. Párkrát se mi i stalo, že na mě někdo začal křičet, že se mám vrátit tam, odkud jsem přišla.


Teď už to bude asi 6 let, kdy se mi osobně taková situace stala. Jedná se tedy o poměrně dlouhou dobu a během 10 let se česká společnost hodně změnila.


Inka Wesołowska

113 zobrazení0 komentářů