Zamyšlení: Proč se v muzejní edukaci stále vracíme ke knihám

Cyklus Od Rubense po plejtváka tentokrát obrací pozornost k médiu, které v době digitálních obrazovek působí téměř nenápadně – ke knize. Kristýna Ševčíková ve svém textu ukazuje, proč má analogová publikace v muzejní edukaci stále pevné místo a jak může podpořit rozvoj vizuální gramotnosti i hlubší porozumění umění. Nabízí pohled na knihu jako na prostředníka mezi dítětem a obrazem – pomalého, soustředěného a překvapivě současného.

Děti dnes vyrůstají v prostředí, kde je obraz neustále v pohybu. Posouvá se prstem, střídá se v rychlém sledu a málokdy zůstává dost dlouho na to, aby se do něj dalo skutečně zahledět. Muzea i školy na tuto proměnu reagují. Digitalizují sbírky, vytvářejí aplikace, pracují s multimédii. Přesto jedno médium z muzejní edukace nemizí.

Je to kniha.

Možná proto, že nabízí zkušenost, kterou digitální prostředí snadno neposkytne. Stránka se sama neposune. Zůstává otevřená tak dlouho, jak dlouho se na ni díváme. Tempo neurčuje technologie, ale čtenář. Tento jednoduchý princip má v edukaci větší význam, než se může zdát. Výzkumy čtenářství i vizuální percepce opakovaně ukazují, že delší čas věnovaný jednomu obrazu podporuje hlubší zpracování informace a lepší zapamatování.

Analogová kniha je hmotný objekt. Dítě ji drží, otáčí stránky, vrací se k předchozímu obrazu, někdy si pamatuje, kde na stránce byl určitý detail. Vjem není jen vizuální, ale i haptický a prostorový. Právě tato více smyslová zkušenost je blízká tomu, jak funguje setkání s autentickým muzejním objektem.

Současná muzejní pedagogika zdůrazňuje, že učení v muzeu je výsledkem souhry osobního prožitku, sociální situace a fyzického prostředí. Návštěvník si významy neskládá pouze z textových informací, ale z toho, co vidí, sdílí s ostatními a jak se v prostoru pohybuje. Kniha v tomto kontextu funguje jako zprostředkující médium. Nenahrazuje originál, ale připravuje půdu pro pozorování a interpretaci.

Z hlediska rozvoje vizuální gramotnosti má pomalejší práce s obrazem zvláštní význam. Vizuální gramotnost neznamená jen obraz rozpoznat, ale umět ho číst, porovnávat, klást otázky a hledat významy. Tyto dovednosti se nerozvíjejí ve spěchu. Potřebují čas na pozorování, návrat k detailu i možnost změnit názor. Kniha tento proces přirozeně podporuje.

V muzejní praxi se navíc ukazuje, že děti s knihami pracují jinak než s obrazovkami. Samolepkové publikace, pracovní sešity nebo pop up knihy zapojují manipulaci, rozhodování a tvořivost. Dítě není jen příjemcem informace, ale aktivním účastníkem. Právě tato aktivita posiluje zapamatování i osobní vztah k tématu.

Nejde přitom o stavění digitálních a analogových prostředků proti sobě. Digitální technologie rozšiřují dostupnost sbírek, umožňují přiblížení detailů a propojení informací. Kniha však přináší jiný typ zkušenosti. Ne tolik založený na množství podnětů, ale na jejich hloubce a kontinuitě.

Kniha může být prvním setkáním s uměním ještě před návštěvou muzea. Může sloužit jako průvodce během exkurze i jako návrat k zážitku po ní. V edukační praxi se často využívá jako nástroj reflexe, kdy se děti k obrazům vracejí a pojmenovávají, co si zapamatovaly nebo co je zaujalo. Právě reflexe je přitom považována za klíčovou součást zážitkového učení.

Nestojíme tedy před otázkou, zda děti vést k používání aplikací, nebo k četbě knih. Analogová kniha v tomto smyslu nepůsobí jako přežitek. Spíš jako protiváha k rychlosti, na kterou jsme si zvykli. Nabízí soustředění, kontinuitu a osobní kontakt s obrazem. 

Kristýna Ševčíková