„Akademickou kariéru může u nás dělat snad už jen ten, kdo vlastní byt zdědil“

Česká bytová krize v kombinaci s nedostatečnou státní podporou vysokého školství a výzkumu komplikují život nezanedbatelné části vysokoškolských vyučujících. Vysoké ceny bydlení mohou posilovat inbreeding, oslabovat možnosti mobility nebo zcela odrazovat talenty od kariéry ve vysokém školství a vědě. V pokračování tématu o tom, jak krize bydlení ovlivňuje akademickou sféru, se po prvním díle, zaměřeném na studující, nyní Universitas věnuje tomu, jak se situace zhoršila i pro vědce, vědkyně a vysokoškolské vyučující.

Může se zdát, že prostě jen pracují rádi. Nebo jsou tak trochu workoholici. Málokoho by napadlo, že jinou možnost než nonstop hledět do počítače vlastně nemají.

Na první pohled jejich domácnosti netrpí nedostatkem. Pokud ale nezdědili byt či dům, platí nájmy, které často odčerpávají příliš vysokou část příjmů. Prací proto tráví skoro veškerý čas. Mnohdy jde o takzvanou střední kreativní třídu – umělce a umělkyně, lidi pracující v kultuře nebo vysokoškolské vyučující. 

„S kolegy jsme se smáli, že máme na vrátnici defibrilátor, protože budeme muset pracovat tak dlouho, že se možná budeme muset oživovat,“ říká sociální vědkyně Edita Hoffmanová (jméno vědkyně bylo na její vlastní žádost změněno, redakce její totožnost zná – pozn. red.), odborná asistentka na jedné z fakult Univerzity Karlovy, která bydlí v nájemním bytě s partnerem a dvěma dětmi. 

 „Jsem ve středním věku, měla bych být na vrcholu kariéry. Ale fakt, že nevlastním byt, mě do budoucna velmi ohrožuje.“ 

„Jsem ve středním věku, měla bych být na vrcholu kariéry. Ale fakt, že nevlastním byt, mě do budoucna velmi ohrožuje. Vím, že si nikdy nebudu moct dovolit zvolnit tempo,“ vysvětluje. Intenzivně se teď snaží promyslet, jak se do budoucna zařídit. Moc možností nevidí. V akademické sféře už je dlouho. Mladší kolegy a kolegyně, kteří nemají vlastní bydlení a v oboru nejsou tak dlouho jako ona, situace podle ní jednoduše přiměje k odchodu.

Další respondentka, teoretička umění, pedagožka a doktorandka na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Tereza Špinková pobírá příspěvek na bydlení a k tomu se snaží poskládat si příjem prací na několika pozicích. „Multitasking a pracování o víkendech i po nocích mě ale zdrchaly až na pokraj vyhoření,“ říká. Nově ji teď ohrožuje dávková reforma. Má obavu, že po snížení příspěvku na bydlení bude muset situaci nějak řešit. Buď svůj malý byt v Praze 4 opustit a jít do spolubydlení, přesunout se na chatu, nebo si sehnat další přivýdělek.

A představu o dnešním bydlení doplňuje třetí oslovená akademička, historička Marta Edith Holečková: „My jsme s mužem příkladem bonmotu, že akademickou kariéru může dělat jen ten, kdo něco zdědil. Muž, který je také akademik, má po babičce miniaturní byt, původně družstevní. Výměra je 47,5 metru. A v něm žijeme my i naše tři dospívající děti.“ 

Přečtěte si i první díl tématu Táni Zabloudilové o krizi bydlení ve vztahu ke školství: Systém odrazuje lidi z nízkopříjmových rodin a řešení se nerýsují

Její kolegové a známí akademici si prý raději pořizují hypotéky na garsonky, než aby žili v nájmu. Od nájemnictví je odrazuje kromě vysokých cen nestabilita – v Česku je v poslední době podle analýzy ministerstva pro místní rozvoj obvyklé, že pronajímatelé vystavují pouze krátkodobé smlouvy, často jen na jeden rok. 

Marta Edith Holečková

Nejen, že se s takovou smlouvou nedá spolehnout, že bude moct člověk říkat bytu domov i po vypršení smlouvy – vlastníci bytů se tak vyhýbají omezení, které při smlouvách na dobu neurčitou platí pro zvyšování nájmů. Drahý byt tak může být za rok ještě výrazně dražší. 

„V cizině jste aspoň doceněný společensky, ale to nájem taky nezaplatí“ 

Environmentální ekonom Tomáš Baďura, který vyrostl v Praze, ale kariéru nastartoval v Británii, je po návratu do Česka naprosto rozčarovaný. „Do Prahy jsem se vrátil, protože jsem v ní vyrostl, miluji ji a nechci přispívat k brain drainu,“ říká Baďura, který je ze svého návratu kvůli bytové krizi, jak říká, zatrpklý. 

„Moje kariérní volby tahle šílená situace ovlivňuje na denní bázi. Od té doby, co jsem se stal otcem, na mě vytváří obrovský tlak. Je to v podstatě každodenní zvažování, jestli nejsem idiot, že pracuju ve vědě, která je v Česku placená mnohem hůř než v cizině, kde jsem měl to štěstí být dřív. Tam jste alespoň doceňovaný v tom smyslu, že pracujete na společensky přínosné věci,“ shrnuje Baďura, který se také zahlcuje prací, aby si víc vydělal. „Nevím, jak dlouho tohle vydržím.“ 

Do zahraničí si šel dělat doktorát kvůli tomu, že jeho obor v Česku není na tak dobré úrovni. „Ale zároveň jsem nějak automaticky počítal s tím, že by se mi to mělo i vyplatit. Poté, co jsem se vrátil, jsem ale zjistil, že si v Praze žádné bydlení, kde bych mohl být se ženou a dítětem, pořídit nemůžu. Tenhle vlak prostě ujel, ceny šly strmě nahoru,“ shrnuje. „Aktuálně přemýšlíme, jestli by nebyla cesta investovat do bytu v zahraničí, kde jsou ceny jiné.“

Baďurovi zbylo podle jeho slov jen privilegium dělat to, co ho baví. „Jsem naštvaný, protože makám jako blbec, a i přesto, že mám velmi dobré výsledky a top granty, tak nemám šanci si nic pořídit,“ vysvětluje.

Další sociální vědec, který si přál zůstat v článku anonymní, zvládá kariéru díky nižšímu nájmu v bytě vlastněném Akademií věd ČR. Bydlení na okraji Prahy za dostupnou cenu mu umožňuje nejen žít v drahém hlavním městě i s rodinou, ale mohl si dovolit i stipendijní pobyt v zahraničí bez toho, aby za sebe musel shánět jiného nájemníka.  Bytový fond Akademie věd čítající 331 bytů s netržním nájemným je však v Česku ojedinělá záležitost.

Antropolog Michal Lehečka nedávno odjel na měsíční výjezd do Kolína nad Rýnem, kde s rodinou bydlí v tamějším univerzitním ubytování za přátelskou cenu, na kterou však stejně padne skoro celé jeho stipendium. Kdyby jel na delší dobu, není si jistý, zda by se mu podařilo přepronajmout byt, aby doma nemusel platit nájem. Udržet si jinak byt v Česku by pro něj bylo nemožné – a shánět po příjezdu jiný je při současných cenách a poptávce velmi náročné.

Mobilita se očekává, jenže bydlení není

Mobilita se přitom od vysokoškolských vyučujících a výzkumných pracovníků a pracovnic očekává: kvůli jejich kariérnímu rozvoji, ale i proto, aby lidé na katedrách takzvaně „nevrůstali do židle“ – a nestagnovala kvalita výuky i výzkumu na pracovišti.

„Má to samozřejmě více úrovní. Z mé zkušenosti vysokoškolští pedagogové dnes určitě přistupují ke kariérním volbám i s ohledem na to, zda jsou schopni se na určité místo přestěhovat a bydlet tam,“ myslí si Edita Hoffmanová, která poslední roky bydlí v Praze.  

„Člověk by se měl rozvíjet i přesunem do zahraničí. A potřebujete minimálně tři měsíce, abyste se habilitovali. Když nemáte vlastní byt, je to leckdy těžko proveditelné. Stipendium by vám tak muselo pokrýt dvě místa k životu, abyste mohli bez obav jet. Tedy místo, kde máte domov, a pak ještě bydlení v zahraničí, kde je krize a vysoké ceny taky,“ vysvětluje akademička.

Nejvíce podle ní krize bydlení zasahuje mladé. „Doktorandi, kteří nejsou z Prahy, zjišťují, že jim ani zvýšené doktorské stipendium nestačí na živobytí. A zjišťují to hned na začátku kariéry, kterou si pak mohou rozmyslet,“ dodává.

Musíte se „nagrantovávat“, ale pak žijete jen prací

Hoffmanová přiznává, že ji její finanční situace více a více tíží. „Vize zvýšení platu je nulová. Musíte mít hrozně grantů, abyste se drželi nad hladinou. Všude se škrtá, v humanitních a sociálních vědách obzvlášť. Znamená to, že se musíte pořád takzvaně nagrantovávat,“ shrnuje čtyřicátnice. „V určitém věku jste ale už i unavení a rádi byste žili i jinak než prací.“ 

Vědkyni by pomohl alespoň výhled na možnost bydlení v městském bytě. „Teď je to pořád ještě relativně oukej, ale jak to bude dál, mě děsí. Nevadilo by mi na netržní nájemní byt čekat, protože zatím oba s partnerem energii máme. Až budeme starší, tak to ale bude jiné,“ komentuje možnost, která dělá klidnější spaní například Švédům a Švédkám čekajícím v pořadnících na městské byty s regulovaným nájemným či Francouzům a Francouzkám, kde v některých městech při výstavbě obytných čtvrtí vznikají netržní byty určené nejen nízkopříjmovým, samoživitelkám či seniorům, ale také právě vysokoškolským vyučujícím, postgraduálním i běžným studujícím.

V Česku však v některých městech (příhodně i těch vysokoškolských, tedy v Praze nebo Brně) není ani městský byt zárukou výrazně nižšího nájmu, navíc i zde je častá praxe, že se smlouvy řetězí jen po roce či dvou. Městské bytové fondy jsou navíc velmi malé – čítají pouze kolem 3,5 procenta celkového českého bytového fondu.

„Moji situaci znesnadňuje i to, že jsem sendvičová generace. Podporuju jak své děti, tak maminku, která také nemá vlastní bydlení,“ nastiňuje další vrstvu problému Hoffmanová.

„Akademická sféra už podle mě není pro mladé vůbec atraktivní. Oni si to zažijí, zjistí, že je to prekérní, a pak je velmi těžké je v tom vůbec udržet. Chvíli vás drží granty, ale to je pár let.“

„Akademická sféra už podle mě není pro mladé lidi vůbec atraktivní. Oni si to zažijí, zjistí, že je to prekérní, a pak je velmi těžké je v tom vůbec udržet. Chvíli vás drží granty, ale to je pár let, nemůžete se prograntovávat stabilně mnoho let a setrvávat v tomto výkonnostním stroji,“ uzavírá.

Bullshit joby místo akademických pozic? 

I Tereza Špinková se kvůli bydlení cítí v poslední době v pasti. „Určitě to ovlivňuje i můj kariérní život,“ říká expertka na téma rezilience, které se věnuje její nedávno odevzdaná disertace.

Pracuje v kultuře a je také projektovou pracovnicí na AVU, kde bere za půl úvazku kolem třinácti tisíc korun. „Mám skvělé rodinné zázemí, ale nemám žádnou nemovitost. Žiju v hlavním městě a platím komerční nájem. Paradoxem je, že kvůli potřebě vydělat si na život si protahuji doktorát, který jsem, především z finančních důvodů, nestihla dodělat ve standardní době. Už dva roky mi tudíž nechodí pravidelné stipendium – a nebýt jednorázového stipendia, které jsem teď od univerzity dostala právě na dodělání disertace, musela bych žádat o výpomoc rodinu.“

Tereza Špinková

Špinková dodává, že doktorát začala původně zvažovat teprve poté, co se doktorská stipendia zvedla. Dosáhne tak místo šesti tisíc na dvanáct.

„Nevím ale, co bude dál. Jednopokojový byt jsem teď utáhla jen díky příspěvku na bydlení. Podle kalkulačky na superdávku na něj však po jejím zavedení nemám nárok. Zdá se, že těch pár tisíc, které od státu dostanu, je jen malá částka, ale pro mě jsou to zásadní peníze na každoměsíční přežití,“ vysvětluje.

Její příjmy jsou navíc každý měsíc mírně jiné – podle toho, kolik si vydělá prací v kulturní sféře závislé na každý rok jinak vysokých grantech. „Celkově měsíčně vydělám lehce přes třicet tisíc. Nájem v Praze v posledních letech, jak všichni víme, raketově stoupá až ke dvaceti tisícům za měsíc. Přemýšlím proto v poslední době, co jsem udělala špatně a zda nemám úplně změnit práci. Nevidím ale ani u svého okolí, pracovnic a pracovníků například ze sociální práce, zdravotnictví či státních služeb, že by měli vysoké platy.“

Třicátnici z Prahy to vede k úvahám, proč v Česku není respektováno právo na bydlení. „Budou ti, kteří nemají možnost někde výhodně bydlet, muset odejít ze svých pozic? Akademických, kulturních, vzdělávacích, ale i z dalších? A dělat práci, ve které nejsou kvalifikovaní, ale přinese víc peněz? Budou tuto práci moct dělat jen ti, kteří byty zdědili? Neztratíme tím celou generaci talentovaných lidí v zaměstnáních, která nejsou společensky prospěšná?“ vyslovuje nahlas otázky, které se jí v poslední době honí hlavou.

Akademici a akademičky se nezkoumají

Jan Klusáček z Platformy pro sociální bydlení se sice přímo situací vyučujících na univerzitách nezabývá, detailně se však věnuje parametrům zdejší bytové krize a je spoluautorem několika posledních Zpráv o vyloučení z bydlení, které přinášejí data o situaci nejchudších.

Podle jeho odhadů jsou čeští akademici a akademičky ve velmi nevýhodné situaci na trhu bydlení zejména proto, že v univerzitních městech jsou v Česku nejvyšší ceny bydlení.  

„Jde o velká města, kde je to dražší vždy. Zároveň u nájemního bydlení zvyšuje poptávku studenstvo, a to významně kvůli malým kapacitám kolejí. A také jde o města, kam současně v Česku směřovala a bude směřovat silná vnitřní migrace i v souvislosti s přechodem na vzdělanostní společnost, nárůstem vysokoškolsky vzdělaných v populaci. Velká část z těch, co přišli za studiem, chce zůstat, což dále zvyšuje poptávku a ceny,“ shrnuje Klusáček. 

Jan Klusáček z Platformy pro sociální bydlení.

„Významným důvodem je pak i to, že platy v akademické sféře jsou hluboce pod úrovní mezd vysokoškolsky vzdělaných lidí v soukromém sektoru.“

Klusáček je stručný i proto, že adekvátní data k tématu zatím nejsou k dispozici. Nedisponuje jimi ani žádný jiný oslovený odborník či odbornice.

Někteří odpovídají, že je tento úhel pohledu neobvyklý. Mírně ho problematizuje například Šimon Stibůrek z Institutu pro rozvoj vysokého školství (a v době vzniku tohoto textu působil ještě v organizaci Govlab.cz). „Myslím, že je fér předně říct, že obecně nevíme nic. Průzkumy akademických pracovníků se systematicky nedělají. S výjimkou občas nějakého individuálního projektu, kde ale většinou nejsou reprezentativní vzorky. Pokusy o jejich zavedení ztroskotaly mimo jiné na pocitu, že všichni jsou předotazníkovaní už teď a nemůžeme po nich chtít další,“ začíná Stibůrek, ale upozorňuje také na to, že mzdy akademiků a akademiček se velmi výrazně liší mezi fakultami, a nejspíš i uvnitř fakult. 

Z dat pořízených Govlab.cz pro rok 2024 lze vyčíst, že například na lékařských fakultách se průměrná měsíční mzda pohybuje mezi 68 a 80 tisíci korunami. I na Masarykově univerzitě je průměr lékařské fakulty kolem 86 tisíc. Průměr fakulty informatiky stejné univerzity se pohybuje kolem 112 tisíc. Víc je to už jen u informatiků na brněnském Vysokém učení technickém, tady se průměrně bere kolem 130 tisíc korun.

Průměr nám však mnoho neřekne o tom, kolik zde berou nejchudší zaměstnanci a zaměstnankyně. A data také prozrazují obrovský rozdíl v průměrných mzdách například ve srovnání s filozofickými, teologickými fakultami nebo uměleckými vysokými školami. Na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy je průměrná měsíční mzda pouze kolem 42 tisíc korun. Stejné je to na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě se průměrně bere kolem 40 tisíc korun.  

Stibůrek pak odkazuje také na Informace a statistiky o průměrném výdělku, podle nichž ze zhruba dvaadvaceti tisíc na vysokých a vyšších odborných školách má jedna desetina plat do třiceti osmi tisíc hrubého a celá čtvrtina má maximálně pětačtyřicet tisíc korun. 

„Obecně si myslím, že pro většinu akademiků neplatí, že by mzdy byly tak nízké, že se z nich nedá zaplatit bydlení,“ říká Šimon Stibůrek. „Určitě se ale problém může dotýkat specificky některých skupin, zejména doktorandů, lektorů a juniorních akademiků bez velkých výzkumných výkonů, obzvlášť v některých oborech, a dvojnásob ve městech s nejvyšší cenovou hladinou bydlení.“

Problém je i ubytovat u nás zahraniční pracovníky či pracovnice s rodinou

Ani sociální geograf Alexandr Nováček z Ostravské univerzity, který se v poslední době zabývá mimo jiné i tématem bydlení, nemůže poskytnout přesná data, která by nastínila, jaký vliv mají vysoké ceny bydlení na kariérní volby akademiků a akademiček. Může však sdílet zkušenost.

„U nás vidíme, že je to problém zejména u zahraničních pracovníků s většími rodinami, tedy se dvěma nebo třemi dětmi, kdy najít větší byt za cenu, která by odpovídala platu nastupujícího akademika, může být náročné. Paradoxně jsou však celkově svolnější žít i v částech měst, které místní hodnotí jako horší čtvrti. Často jim to jako horší čtvrť nepřijde,“ říká.

Přesídlení jako benefit 

Právě Ostravská univerzita disponuje několika služebními byty, jsou však plně obsazeny. Proto s městem jedná o tom, aby v rámci připravované koncepce politiky bydlení bylo pár bytů vyčleněných právě pro případ, že bude třeba ubytovat zahraniční pracovníky či pracovnice velkých institucí, jako je univerzita nebo nemocnice.

Celkově je podle Alexandra Nováčka pro univerzitu krize bydlení problémem, na který ale reaguje. „Pokud je to možné, snažíme se nabízet příspěvek na přesídlení jako benefit – viz program Global Experts –, což je také příklad, jak nás město podporuje. Bez spolupráce s místními samosprávami toto univerzity nevyřeší. Jediné, co by mohly nabízet, je dočasné ubytování na kolejích, ale vzhledem k tomu, že ceny bydlení trápí i studující samotné, tak je problematické nabízet tato místa akademikům.“

Ještě jiný pohled na věc má expert na trh s nemovitostmi z Vysoké školy ekonomické v Praze David Mazáček, který také pracuje pro developerskou společnost Crestyl. „Čeští vyučující na vysokých školách jsou sice placeni lépe než dříve, ale pořád to nedostačuje a je to buď motivuje odcházet do soukromého sektoru, nebo tam odejít zkrátka musejí. Tak je to ale i jinde, jenže například v Německu dokážou univerzity experty z tohoto sektoru pak zase přitáhnout zpět,“ vysvětluje.

V určité společenské bublině je podle jeho zkušenosti dokonce nutnost, aby měli lidé z byznysu zkušenost i z akademické sféry. „Tohle my v Česku neumíme. Na VŠE sice přibývá těch, kteří jsou takto rozkročeni, ale stále je to málo,“ shrnuje Mazáček fakta, která mírně kontrastují se zkušeností lidí například z filozofických nebo uměleckých fakult. Ti bývají rozkročeni mezi sektory z nutnosti se uživit často, v jejich případě jsou však často i jejich doplňkové příjmy nízké.

Podle Mazáčka problém netkví jen v nízkých mzdách vysokoškolských vyučujících, ale i v tom, že univerzity málo komunikují s privátním sektorem.

I podle Mazáčka je škoda, že naše školy nemají vlastní bytové fondy. „To je velká škoda, to by mohlo přitahovat talenty ze zahraničí.“

Co s tím? Regulace nájmů a požadavky na developery

Těžko předpokládat, že by se bytová situace akademiků mohla zlepšit, aniž by český stát začal výrazněji intervenovat v oblasti bydlení jako celku. Možností, jak novou bytovou politiku vést, je přitom celá řada.

Mnohé evropské státy, které prožívají srovnatelnou bytovou krizi, v posledních letech vsadily na regulování nájmu (Nizozemí, Francie nebo Španělsko), zcela standardní je pak ve velkých developerských projektech vymezovat procento sociálních a dostupných bytů, v nichž se neplatí tržní nájem. Z tohoto podílu je v některých městech část určená studujícím a vyučujícím.

Dobrým příkladem je před několika lety dokončená nová pařížská čtvrť Clichy-Batignolles, kde vzniklo téměř tři a půl tisíce bytů v místech někdejšího železničního depa. Celou polovinu z nich tvoří byty sociální, u kterých se počítá s několika cílovými skupinami včetně seniorů, nízkopříjmových, studujících, postgraduálních studujících i vyučujících – do této úrovně detailu se v Paříži, kde je celá čtvrtina bytů v režimu sociálního bydlení, zachází běžně.

V Česku by se nabízel větší důraz na výstavbu a získávání netržních bytů doplnit také vyšší a jinak nastavenou daní z nemovitostí, která dnes paradoxně víc dopadá na chudší domácnosti, i zmiňovanou regulací nájmu.

Velkým tématem zůstává právní postavení nájemníků – v porovnání s jinými evropskými zeměmi je u nás křiklavě nevýhodné uzavírání krátkodobých nájemních smluv. Parametry bytové politiky je zkrátka možné nastavit různě, inspirativních evropských příkladů je dost a nacházíme se teď navíc v období, kdy se investice do dostupného bydlení rozhodla poprvé systémově podpořit Evropská unie.

Programové prohlášení současné vlády však nenaznačuje, že by byla naladěná podobně. I když obsahuje zmínku o tom, že zajistí podporu výstavby studentských kolejí. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na dotaz v této souvislosti odpovědělo, že od roku 2018 poskytlo celkem 2,2 miliardy korun na rekonstrukci kolejí veřejných vysokých škol, ale s ohledem na krácení investičních prostředků ze strany ministerstva financí v současnosti nepočítá s další dotační podporou.

„Jako alternativní možnost financování se tak nabízí zvýhodněné úvěry, které jsou realizovány prostřednictvím Národní rozvojové banky,“ dodává komunikační oddělení ministerstva. O možné výstavbě se nezmiňuje. Zatím se tedy nezdá, že vláda tento slib myslela vážně.

Z jejích dosavadních výroků a kroků je zjevné, že je orientovaná především na podporu soukromého stavebního sektoru a bydlení je pro ni, stejně jako pro předchozí vládu, hlavně komoditou.

Na obrat ke zodpovědnější bytové politice si zřejmě ještě budeme muset počkat. Otázkou je, jak se mezitím neřešení bytové krize na kvalitě českého vysokého školství projeví.

Sehnat bydlení jako akademici? V Německu to bylo snazší, v Anglii horor 

Čtyřicetiletá psycholožka a výzkumnice Akademie věd Kristýna Anna Černíková žije momentálně s o tři roky mladším partnerem, filmovým vědcem Janem Černíkem a dvěma malými dětmi v Anglii, kde její partner působí díky stipendiu Marie Skłodowska-Curie na Royal Holloway University of London, a tak mohou srovnávat české prostředí s britským – ale i německým, kde žili předtím. 

„V Česku jsme s průměrným příjmem ještě byli schopni pořídit včas dům na vesnici na hypotéku a za prací do Olomouce dojíždět. V Anglii jsme s příjmem na úrovni 85. percentilu žili v plesnivém podnájmu a spláceli dluhy za vízum,“ říkají Černíkovi.

„Samozřejmě bychom se asi za pár let dostali k něčemu lepšímu. Jen ten šok na začátku byl velký,“ vysvětluje vědec, který považuje za zajímavé srovnání s Německem, kde oba pracovali dříve.

„Německá univerzita nám v začátcích velmi pomohla. Měli jsme od nich levné a kvalitní bydlení v centru města, poradili nám, na jaký úřad zajít, kam zavolat k doktorovi. Nic takového v Anglii nebylo,“ popisují vědci.

„Zadlužili jsme se kvůli placení víza a stěhování, kdy musíte mít našetřeno na mateřskou školu pro jedno z dětí, několik desítek tisíc na kauci, nájem a zařízení bytu, v němž byly jen dva špinavé gauče,“ dodává jeho žena. Komunikace s pronajímatelem je podle ní také náročná. „Mají více práv než nájemníci, takže se člověk raději moc neozývá. Kdyby nás vyhodil, tak co tam se dvěma dětmi?“ přemýšlí.

Podle Černíka může být jakákoliv životní nejistota faktorem snižujícím míru mobility a ovlivňujícím kariérní volby akademiků a akademiček. „Platí to hlavně pro ty s dětmi. Osobně neznám žádného českého kolegu, který by se rozhodl k podobnému přesunu rodiny do jiné země v Evropě, jako jsme to udělali my. Ostatní kolegové preferovali dojíždění do Rakouska nebo Německa nebo hybridní model, kdy rodina žije s dětmi v zahraničí několik měsíců v roce a zbytek působení jsou vědci v zemi sami nebo dojíždějí.“

Mohli bychom být lákaví pro talenty ze zahraničí, kdyby…

Problém je podle Černíkových i v tom, že zakládání rodiny se u celé řady lidí překrývá s obdobím, kdy jsou tzv. early career researcher nebo post doc.  

„Jenže to je zároveň období, kdy je asi nejsnazší vyjet do zahraničí. Z toho by ale mohla překvapivě těžit právě Česká republika, protože u nás máme levné školky, bezplatné školy, bezplatné zdravotnictví a levnou veřejnou dopravu. Nabízíme tedy přesně ty základní body jistoty, které by mohly být pro mladé badatele z některých zemí lákavé.“

Tedy až na bydlení, které je u nás ve velkých městech srovnatelně drahé jako v nejdražších evropských metropolích.

Text: universitas.cz

Foto: universitas.cz