Jiří Rudolf je propagátorem technického zájmového vzdělávání a polytechnické výchovy. Jeho cesta k dětem a mládeži začala netradičně: vyučil se truhlářem, podnikal, nakonec se stal odborným pedagogem na střední škole, kde vyučoval v rámci oboru truhlářství a designu nábytku. Po dalších – tentokrát pedagogicky zaměřených – studiích se vrhl na své životní dílo, jímž se stal Technický klub mládeže, jedinečná platforma pro technické zájmové vzdělávání. Dnes působí jako vedoucí tohoto projektu a ředitel Institutu technického vzdělávání. Své bohaté zkušenosti bude sdílet ve svém blogu pro portál Učitel21. Přečtěte si jeho další příspěvek!
Když uvažuji, co napsat jako úvod mého blogu, tak si vezmu inspiraci z otázky, která na mě vyskočí vždy po otevření Faceboku.
Honí se mně toho opravdu hodně, ale poslední dobou pořád jedno a to samé.
Co vlastně dělám špatně? Asi divná otázka, ale je zcela na místě. V listopadu tohoto roku oslavíme deset let činnosti projektu Technického klubu a budeme bilancovat. Určitě se máme čím pochlubit a není toho málo, čeho jsme v technickém zájmovém vzdělávání dosáhli. Vytvořili jsme místo, kde mohou děti, ale i dospěláci realizovat své technické nadání a sny. Místo, které navštěvují školní skupiny se svými pedagogy. Podařilo se nám dát dohromady partu profesionálních pedagogů volného času a lektorů, nadšenců do technických disciplín – počínaje řemeslem a konče robotikou a 3D tiskem. To je určitě úspěch, ale za jakou cenu?
Tou cenou je zatvrzelost a neustálý boj o prosazování myšlenky, že technické zájmové vzdělávání má smysl. Každoroční boj o finanční prostředky, abychom mohli dělat to, co je neustále proklamováno. Podpora technického vzdělávání a kreativního technického myšlení. Musím zodpovědně říci, že mě to po deseti letech zmáhá.
Někdy v roce 2013 jsem dělal analýzu zájmového vzdělávání v ČR s použitím databáze v té době ještě funkčního NIDV. To zjištění nebylo pro technické aktivity nikterak lichotivé. Ze všech aktivit, které se ve střediscích volného času v té době realizovaly, bylo pouze 7 % nějak technicky zaměřených. To zjištění bylo dosti alarmující. Myslím, že nebudu nijak daleko od pravdy, když budu tvrdit, že to dnes nebude nijak výrazně lepší.
Deset let hledáme zdroje po podporu technického zájmového vzdělávání, a jak jsem již uvedl, je to každoroční boj a stres. Deset let píšu projekty a granty a za tu dobu jsem nenarazil na žádný grant nebo nadační podporu, která by byla určená primárně pro podporu této oblasti. Možná nějaké existují, ale jsou asi nějak zašifrované a skryté. Vypisují se výzvy na ledasco a někdy kroutím hlavou, k čemu jsou vlastně dobré. Nerad bych někoho urazil nebo se někoho dotknul, ale je nepochopitelné že oblast technického zájmového vzdělávání nikoho nezajímá. Někdo možná namítne, že MŠMT vyhlašuje granty na podporu talentovaných dětí a mládeže. To je sice pravda, ale to může být i podpora talentu uměleckého nebo sportovního. Prostě systémová podpora technické kreativní činnosti dětí není.
Chápu, že oblast technického zájmového vzdělávání není mediálně tak atraktivní jako třeba běh pro podporu čehokoliv nebo mediální dosah velkých sportů, ale jak říká klasik: „Sebelépe vstřelená branka neposunula lidstvo ani o píď.“
Tak když se vrátím k původní otázce „Co se vám honí hlavou, Jiří?“, tak třeba to, zda se dožiji chvíle, že nebudu muset každý rok „žebrat“ o finanční podporu, nebudu muset trávit spoustu času při psaní grantů, které z 90 % stejně nevyjdou, ale co kdyby. Že se budu moci více věnovat dětem a konečně i své manželce, která mě podporuje. Že se třeba dožiji dne, kdy především politici dostanou tuto oblast technického vzdělávání do svého zorného pole a zvětší si svou rozlišovací schopnost o to, co je opravdu důležité.
Jiří Rudolf