Každodenní budíček ve čtyři ráno, mnohahodinové meditace, úplné přerušení kontaktů se světem a útlum všech možných tužeb a přání. Životu askety se na deset dní v thajském buddhistickém chrámu oddal Dominik Voráč, doktorand Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.
Říká, že hlavním důvodem, proč do thajského chrámu odcestoval, byla meditace. „Přestože jsem o takové cestě přemýšlel už na gymnáziu, doposud jsem meditoval jen doma. A moc mi to nešlo,“ přiznává Dominik Voráč. Vždycky vydržel jeden, dva měsíce a pak nic.
„Meditace vyžaduje motivaci a disciplínu,“ zdůrazňuje devětadvacetiletý posluchač doktorského studijního programu Čtenářství a mediální výchova ve vzdělávání na PdF UP. Vystudovaný učitel českého jazyka a společenských věd se v doktorském studiu věnuje oboru, který rezonuje společností: mediální výchově a digitálním technologiím.
„I z tohoto hlediska byl pro mě desetidenní pobyt v buddhistickém chrámu velmi zajímavou zkušeností. Přestože učím o sociálních sítích a o tom, jak nás ovlivňují, upřímně přiznávám, že jsem na nich stejně jako mnozí jiní také závislý. I proto bylo velmi zajímavé odevzdat při příchodu veškerou elektroniku a zkusit si, jaké to je se na deset dnů zcela odpojit od světa kolem. S odstupem několika dní je to opravdu zvláštní pocit nevědět nic o tom, co se děje kolem.
Přestože učím o sociálních sítích a o tom, jak nás ovlivňují, upřímně přiznávám, že jsem na nich stejně jako mnozí jiní také závislý. I proto bylo velmi zajímavé odevzdat při příchodu veškerou elektroniku a zkusit si, jaké to je se na deset dnů zcela odpojit od světa kolem.
Nevědět, jestli mi někdo náhodou nepsal na messenger, instagram či neposlal nějakou zprávu. O to zvláštnější a osvobozující je pak vědomí, že se za těch několik dní vlastně vůbec nic nestalo.“
Pro cestu do buddhistického chrámu se Dominik rozhodl v lednu 2023. Zhruba deset let o ní přemýšlel, pak se rozhodl velmi rychle. Říká, že nazrál čas. Jeho život byl prý plný kumulujících se stresů jak v zaměstnání, ve studiu, tak i v osobním životě. Jednoho dne si prostě řekl, že se bude věnovat sám sobě.
„Ve své podstatě nejsem člověk, který by se vrhal do nových situací, do nového prostředí. Tentokrát to ale byla naprosto spontánní akce. Rozhodl jsem se a během čtrnácti dní jsem odletěl do Bangkoku, odtud následovala asi desetihodinová cesta vlakem do chrámu. Z celého světa se nás tam sjelo asi osmdesát. A co mě čekalo? Kamenná postel, polštář ze dřeva, jídlo dvakrát denně, vždy v osm třicet rýžová kaše a ve dvanáct třicet rýže a tofu. Náplň dne: meditace.“
Dnes vzpomíná na to, jak jej vždy ve čtyři hodiny ráno budil zvon a jak od půl páté začínala první meditace založená na pozorování dechu.
A co mě čekalo? Kamenná postel, polštář ze dřeva, jídlo dvakrát denně, vždy v osm třicet rýžová kaše a ve dvanáct třicet rýže a tofu. Náplň dne: meditace.
„Meditovalo se osm, devět hodin denně, částečně v sedě, částečně v chůzi. S nikým nemluvíte, jste sám se sebou, ponořený sám do sebe,“ popisuje realitu dlouhých deseti dní a dodává, že člověku, který omezí své potřeby, přicházejí na mysl častěji zajímavé myšlenky. „Je však podstatné, že si jich začnete víc všímat a uvědomovat si je. Od některých se dokážete i lépe oprostit. Během deseti dní jsem zažil i pár silných momentů, řekl bych až spirituálních zážitků, při nichž jsem nejprve cítil bolest a poté velké uvolnění, svobodu a štěstí.“
Připomíná také, že cesta hledání a objevování sama sebe není pro každého. „Pokud tuto potřebu ale člověk má a má i dostatečně velkou motivaci, posune jej takový pobyt v mnohém dál. Bezprostředně poté, když jsem chrám opustil, jsem cítil neuvěřitelnou vděčnost. Za všechno. Mnohem víc nyní vnímám i to, jak je vděčnost v životě vlastně důležitá. Víc jsem si uvědomil, že žiji v té části světa, kde je hojnost, že všechny mé potřeby jsou uspokojovány. Kdybych měl mluvit o tomto pobytu jako o dovolené, tak bych řekl, že byla nejsmysluplnější, jakou jsem kdy zažil. Naučil jsem se meditovat. Meditaci se nyní i víc věnuji a myslím si, že mě tato znalost a schopnost hodně posouvá. Jsem přesvědčen, že je dobré, abychom se hodně učili, někdy i trochu trpěli. Jedině tak můžeme mnohé najít, ať už ve světě kolem nás nebo v tom našem vnitřním.“
Zkušenost Dominika Voráče přineslo aktuální vydání tištěného magazínu Žurnál UP.
Text: Žurnál UP
Foto: Žurnál UP