Chcete pochopit neslyšícího? Podívejte se na film Marlee Matlin: Už nejsem jediná

Oscarová herečka Marlee Matlin je pro mnohé symbolem úspěchu neslyšících ve světě filmu. Nový dokument ale ukazuje i druhou stranu jejího života – osamění, neustálé vyjednávání vlastní identity a boj o přijetí mezi slyšícími i neslyšícími. Naše bloggerka Kristýna Mariáková píše o snímku, který podle ní dokáže divákům mimo komunitu zprostředkovat zkušenost, již nelze jednoduše vysvětlit, a připomíná, že skutečná inkluze nezačíná deklaracemi, ale porozuměním každodenní realitě lidí se sluchovým postižením.

Pokud bych měla uvést jakéhokoliv člověka bez znalosti a zkušenosti se sluchovým postižením do života a nitra osoby se sluchovým postižením, pustila bych mu film Marlee Matlin: Už nejsem jediná. Tento aktuální dokumentární snímek pojednávající o životě slavné oscarové (!) neslyšící herečky Marlee Matlin to ve svých 94 minutách totiž umožňuje. Ačkoliv se jedná o autobiografický snímek, film se dotýká mnoha univerzálních témat, která člověk s různým typem sluchového postižení řeší konstantně celý život. Neznalé nebo nevědoucí diváctvo je díky této poctivé a podrobné dokumentaci uvedeno do stavu mnoha aha momentů. A já tento filmový počin kvituji s velkým povděkem! Kéž by tento film viděl každý rodič, který pečuje o neslyšící dítě, a každý pedagog, který učí neslyšící děti.

Jsou věci, které se nedají přenést a ani pochopit. Musíte je bytostně zažít. A tento film poskytuje divákovi super zrcadlo. Zachycuje vnitřní rozpoložení neslyšící hrdinky, její stavy zklamání, rozhořčení, zoufalství, vzteku, které vyvěrají z každodenního nepochopení od okolí a neustálého vyjednávání vlastní identity. O svou pozici se hrdinka musí všude nějakým způsobem rvát, a to jen proto, že je neslyšící a má odlišné komunikační potřeby. O své místo musí bojovat dokonce ve své rodině (Rodiče se nikdy do konce života nesmířili s tím, že jsem neslyšící. (…) Hádejte, kdo první snědl večeři? Já. Protože jsem nerozuměla diskuzím u stolu a nemohla jsem být jejich spoluúčastník.) a v komunitě neslyšících (Bála jsem se komunity neslyšících, byli ke mně opravdu zlí. Dali mi pořádnou sodu, když jsem začala během předávání ceny mluvit, neznakovala jsem.).

Dokument dokonale zaznamenává veškeré spletitosti existence neslyšící osoby. Ukazuje, jak se hlavní hrdinka musí celoživotně domáhat svých práv na to být přirozeně přijata, přirozeně uznána a přirozeně pochopena, a to ve všech sférách života. To je logicky frustrující situace, která dává prostor vnitřnímu vzteku – na sebe i na druhé. Mezi slyšícími je málo vhodná, mezi neslyšícími je moc vhodná. Nikde nejste coby neslyšící nikomu dost. Někde jste pro někoho příliš vzdělaný, ambiciózní a zastupujete spíše zájmy slyšících. Někde jste pro někoho příliš složitý na komunikaci, představujete pro něj velkou překážku a zastupujete spíše zájmy neslyšících. Jste vyvrhel, když jako neslyšící mluvíte? O co se snažíte, když vaše řeč není čistá?

Nikde nejste coby neslyšící nikomu dost. Někde jste pro někoho příliš vzdělaný, ambiciózní a zastupujete spíše zájmy slyšících. Někde jste pro někoho příliš složitý na komunikaci, představujete pro něj velkou překážku a zastupujete spíše zájmy neslyšících.

Nejdůležitější poselství z filmu je zřetelné: a to že není úplně jedno, co si o vás myslí okolí, protože přesně tímto se zabýváme zbytečně moc a celý život. A přece by nám to spíš mělo být jedno. Jenže když se láme identita na všech stranách, je to extrémně silný zásah do osobnosti, který má navíc celoživotní následky. Přitom všichni víme, že komunikace je základní složkou lidské důstojnosti. A někde tomu z různých důvodů tak není. Ne každý vnímá odlišnost jako normu. Ve světě, který stále nenormalizuje potřeby neslyšících a jejich právo na znakový jazyk, přepis a titulky, je taková odlišnost hlavně překážkou.

Marlee Matlin dokázala, že nejdůležitější je jít svou cestou, pečovat o svou vnitřní sílu a nenechat si ji od nikoho vzít. Protože je jedno, jací jste, nikdy nikomu nebudete dost. Nakonec každý z nás má nějakou minulost a rodinné zázemí, potlesk jednou pomine, kritika jednou ztichne, kamarádi se vám během života vždy nějak prostřídají a jediné, co skutečně máme, jsme my sami a čas, který je právě teď.

Když k tomu ještě přidáme boj za lepší (něčí) práva, může být svět lepším místem, než je teď. A v oblasti práv pro neslyšící je stále dost toho, co se dá vylepšit. Už jen fakt, že se filmy s problematikou sluchového postižení, které jsem tento rok navštívila v kinech (Slyšíš mě? a zmiňovaná Marlee Matlin: Už nejsem jediná), promítaly v poloprázdných sálech, ukazuje a dokazuje, že deklarovaná inkluze je v naší zemi spíše stále pouhopouhou (dez)iluzí. A není to jen názor můj, ale i diváka, který zanechal recenzi k filmu Slyšíš mě?! na Csfd.cz.

Kristýna Mariáková