Jak se dívat na současné umění, kterému nerozumíme
Současné umění nemusí být na první pohled srozumitelné – a právě v tom může být jeho největší přínos pro výtvarnou výchovu. V dalším textu z cyklu Od Rubense po plejtváka naše bloggerka Kristýna Ševčíková ukazuje, jak při práci s uměním začít pozorováním, otázkami a vlastní reakcí místo hledání jediné správné interpretace. Nabízí také konkrétní podněty, jak vést žáky od prostého „líbí se mi“ k argumentovanému názoru a využít rozpaky či neporozumění jako příležitost k hlubšímu přemýšlení o uměleckém díle.
Jak se dívat na současné umění, kterému nerozumíme
Při návštěvě Benátského bienále se člověk opakovaně dostává do situace, kdy před uměleckým dílem stojí bez jasné odpovědi. Některé práce zaujmou materiálem, prostorem nebo způsobem instalace, jiné vyvolají rozpaky a zůstávají na první pohled obtížně srozumitelné.
Právě tato nejistota však nemusí být překážkou. Naopak může být důležitou součástí setkání se současným uměním a zároveň podnětnou situací pro výtvarnou výchovu.
Ve školním prostředí často pracujeme s díly, jejichž význam a historický kontext jsou již ustálené. Známe autora, období, ikonografii i důvody, proč je dílo součástí dějin umění. Současná tvorba však často funguje jinak. Význam není vždy jednoznačný, médium nemusí odpovídat tradiční představě uměleckého díla a ani učitel nemusí mít předem připravený jediný správný výklad.
To ale neznamená, že s takovým dílem nelze pracovat. Naopak. Právě otevřenost interpretace může být jedním z nejzajímavějších momentů.
Nejdříve pozorovat, potom vysvětlovat
Při práci se současným uměním může být užitečné nezačínat okamžitým výkladem, ale samotným pozorováním.
Žáky lze nejprve vést k tomu, aby pojmenovali, co skutečně vidí. Jaké materiály autor použil? Jak je dílo umístěno v prostoru? Čeho si všimli jako prvního? Jak na ně působí?
Takový postup mění roli učitele. Nestává se pouze tím, kdo předává hotovou interpretaci, ale vytváří podmínky pro vlastní pozorování a formulování názorů.
Pomoci mohou například otázky:
Co před sebou skutečně vidíme?
Jaký prvek nás zaujal jako první?
Jakou roli zde hraje materiál, prostor nebo způsob instalace?
Co nás na díle překvapuje nebo znejišťuje?
Co bychom potřebovali vědět, abychom mu lépe porozuměli?
Teprve následně může přijít informace o autorovi, názvu díla nebo širším kontextu.
Nejde totiž o to, zda žák nejprve „uhodne“ význam díla. Důležitější je sledovat, jak se jeho interpretace proměňuje ve chvíli, kdy získá nové informace.
„Tohle bych zvládl také“
Jednou z nejčastějších reakcí na současné umění bývá věta: „Tohle bych zvládl také.“
Namísto okamžitého odmítnutí může být tato reakce zajímavým začátkem diskuse.
Podstatná totiž není pouze otázka, zda bychom dokázali vytvořit podobně vypadající objekt. Důležité je také přemýšlet o rozhodnutích, která za dílem stojí.
Proč autor zvolil právě tento materiál? Proč má dílo určitou velikost? Proč je umístěno právě na tomto místě? Jaký vztah vytváří mezi dílem a divákem?
Současné umění tím otevírá širší otázku, podle jakých kritérií umělecká díla hodnotíme. Hodnota díla nemusí spočívat pouze v technické dokonalosti nebo řemeslné zručnosti. Může vycházet také z myšlenky, procesu, způsobu instalace nebo schopnosti vyvolat otázky.
Od „líbí se mi“ k argumentovanému názoru
Při setkání s uměním často začínáme osobním hodnocením: líbí se mi, nebo nelíbí.
Osobní reakce je důležitá, sama o sobě však neposkytuje dostatek prostoru pro hlubší interpretaci. Současné umění může být záměrně nepříjemné, znepokojivé nebo vizuálně neatraktivní, přesto může mít výrazný význam.
Ve výuce proto můžeme otázku „Líbí se ti to?“ rozšířit:
Co konkrétně na díle vyvolává tuto reakci?
Jakými prostředky autor tohoto účinku dosahuje?
Co v díle funguje a co naopak ne?
Změnil by se náš pohled, kdybychom znali širší kontext?
Cílem není potlačit subjektivní názor. Smyslem je vést žáky k tomu, aby dokázali svůj názor formulovat a opřít jej o konkrétní pozorování.
Učitel jako prostředník mezi dílem a divákem
Práce se současným uměním připomíná, že úloha učitele nemusí spočívat pouze v předávání informací.
Učitel může být prostředníkem mezi dílem a žákem. Může upozornit na detail, nabídnout souvislosti, položit otázku nebo vytvořit prostor pro různé interpretace.
To samozřejmě neznamená rezignovat na znalosti dějin umění. Kontext, informace o autorovi i odborné pojmy zůstávají důležitou součástí porozumění. Nemusí však být vždy prvním krokem.
Někdy může být cennější nejprve umožnit vlastní zkušenost s dílem a až poté ji rozšířit o další informace.
Nemusíme rozumět všemu
Benátské bienále zároveň připomíná důležitou skutečnost: není nutné porozumět každému uměleckému dílu.
Některá díla nás osloví okamžitě, k jiným si vztah vytváříme postupně a některá pro nás zůstanou otevřená i po doplnění kontextu.
Právě tato zkušenost může být pro výtvarnou výchovu velmi cenná. Cílem návštěvy současného umění nemusí být získání jediné správné odpovědi. Mnohem důležitější je schopnost pozorně se dívat, formulovat otázky, porovnávat různé interpretace a uvědomovat si, že umělecké dílo může mít více významových rovin.
Možná proto není nejdůležitější, aby si žák z výstavy odnesl seznam autorů a názvů děl. Podstatnější je, aby si odnesl zkušenost s několika díly, o kterých dokáže přemýšlet, diskutovat a ke kterým se bude vracet.
Tip na knihu: K tématu současného umění doporučuji knihu Jana H. Vitvara Umění, kterému rozumějí úplně všichni: Historky ze zákulisí české výtvarné scény. Autor prostřednictvím konkrétních příběhů, osobností a situací přibližuje prostředí současného českého umění bez zbytečně komplikovaného odborného jazyka. Kniha může být inspirativní právě pro ty, kteří mají pocit, že současné umění je obtížně přístupné nebo že k jeho pochopení potřebují znát jediný správný výklad.
Autor textu a fotografií: Kristýna Ševčíková
