Bylo mi 13 let, seděla jsem ve třetí lavici v drobné jazykové učebně. Ruština. Můj druhý cizí jazyk. A nejen to. Přesně tam se zrodil jeden velký sen téhle třináctileté holčičky, která si přála jednou být taková, jako je její paní učitelka ruštiny. Vypráví o své zemi, o zvycích, kultuře, přírodě, dějinách a učí nás její jazyk. Snila jsem, že jednou budu jako Češka v zahraničí učit děti češtinu. Pouštět jim Tři oříšky pro Popelku, seznamovat je s pro mě naprosto základními a běžnými věcmi, jež se vážou k mojí vlasti. Jenže kdo se učí česky ve škole? No. A tak můj sen ztroskotal.
Ale ne tak úplně. Jednoho dne jsem zavítala na přednášku o výjezdech během VŠ studia. A jedna ze studentek mluvila o své zkušenosti se stáží v České škole v Londýně. Učila tam češtinu! Jo! Češtinu! Ve své hlavě jsem si postavila nový koráb, který měl na palubě sen z mého dospívání. A tentokrát měl jasný cíl: NA MAGISTROVI NA STÁŽ DO ČESKÝCH ŠKOL V ZAHRANIČÍ.
Světe div se, osud zamíchal kartami trochu jinak a já už v druhém ročníku během Erasmu ve Slovinsku psala do Madridu, jestli bych mohla k nim vyjet na stáž. A ono to klaplo. Na začátku září jsem kupovala jednosměrnou letenku směr Španělsko. Ve třetím ročníku na bakaláři. Se zkušenostmi z brigád, táborů nebo doučování.
Světe div se, osud zamíchal kartami trochu jinak a já už v druhém ročníku během Erasmu ve Slovinsku psala do Madridu, jestli bych mohla k nim vyjet na stáž. A ono to klaplo.
Teď tu přede mnou stál jeden velký úkol – třídnictví v šesté třídě. Na tematické plány a výstupy jsem koukala… no, řekla bych, jak husa do flašky. Domácí práce, třídní schůzky, mimoškolní aktivity a akce, mezipředmětové vztahy a mnoho dalšího. A především vykulení šesťáci. I když vykulená jsem spíš byla já. Taková zodpovědnost.
Párkrát jsem musela narazit, abych se naučila ve své nové roli fungovat. Učila jsem se chápat rozmanitosti vzdělávání bilingvních dětí, španělskému systému i výchově, výukovým metodám a všemu dalšímu, co práce pedagoga obnáší.
A tak jsem každou sobotu chodila do České školy Madrid, kde jsme se s mými třemi kluky učili češtinu, dějepis, zeměpis a občanskou nauku. A to samé jsem učila online i děti, které nebydlí v blízkosti Madridu. Seznamovala jsem se s tím, jak se připravují akce, jako byly obědy s rodinami, tradiční vánoční dílny, nebo třeba vedení kroužku.
Práce bylo dost, ale v dosti případech záleželo čistě na mě, kdy se jí budu věnovat – měla jsem pevná data výuky a porad, zbytek byl na mém uvážení a rozvržení. Což mi dost otevřelo oči. Najednou jsem byla pánem svých dnů. Mohla jsem se svobodně rozhodnout, zda vstanu brzy ráno a vrhnu se do práce, nebo budu pracovat po večerech. Důležité bylo si ale uvědomit, že celá organizace stojí na dobrovolnické činnosti – proto většina našich kolegů a nadřízených s námi stážisty komunikovala především po jejich práci, tedy večer. Byl to zprvu oříšek, ale můžu s klidným srdcem říct, že mě stáž naučila time managementu a tomu, že je potřeba se umět oddělit od práce, když ji máte pořád na dosah – v telefonu na Whatsappu.
Abych tu ale nemluvila jen o stáži. Co mi dalo Španělsko? Kromě spálených tváří od sluníčka, spousty utracených eur za tinto de verano a tapas v 100 Montaditos mi dalo nová přátelství nebo nespočet výletů a návštěv kamarádů z mého Erasmu ve Slovinsku, o kterém jsem Vám tu už vyprávěla. Naučil mě místo kávy si dopřát odpolední siestu (čti (ne)plánované dvě hodiny spánku), nová španělská slovíčka, protože v Madridu skoro nenarazíte na člověka, který by bez problému mluvil anglicky.
Především jsem si ale uvědomila to, jak krásně v Česku je. Že bych ho jen stěží vyměnila za jinou zemi. Dospěla jsem tam. Pochopila jsem podstatu předmětů, které mi do této chvíle skoro nedávaly smysl a připadaly mi jako ztráta času. Těžila jsem z nich, brala v nich inspiraci a aplikovala vědomosti. A naučila jsem se učit. Nebo alespoň vykročila této velké kapitole vpřed. Takže hurá za sluníčkem a češtinou v zahraničí!
Tereza Machková, tým Erasmačky z pajdy