„Pro šikovné děti není nic nemožné. Na harfu se naučí hrát na rozdíl od dospělých s přehledem.“ | Rozhovor s Vendulkou Vaňkovou

Vendulka Vaňková se dlouhá léta věnovala orchestrální hře a působila jako sólo harfistka Státní opery. Od roku 2005 se věnuje také pedagogické práci, v níž nachází své největší profesní naplnění. Za svůj dlouhodobý přínos hudebnímu vzdělávání a práci s mladými talenty letos získala od Akademie MenART ocenění pedagožka – legenda. V rozhovoru hovoří o specifikách výuky hry na harfu, hledání cest k nejmenším žákům i o tom, proč by si přála, aby se tento nástroj stal součástí stipendijního programu MenART.

Studovala na Pražské konzervatoři ve třídě prof. Libuše Váchalové a na Hudební fakultě AMU v harfové třídě prof. Karla Patrase. Po absolutoriu nastoupila do orchestru Státní opery, kde působila do roku 2019 jako sólo harfistka. Jako členka orchestru hostovala v mnoha tělesech, například v Národním divadle, SOČR, FOK nebo v Symfonickém orchestru Stavanger. Od roku 2005 se věnuje pedagogické činnosti, z jejího podnětu vznikla Harfová sekce ZUŠ ČR, jíž byla do roku 2024 předsedkyní. Založila Mezinárodní harfovou soutěž prof. Karla Patrase, v lednu 2027 proběhne její 6. ročník. Hru na harfu vyučuje v ZUŠ na Zbraslavi a v ZUŠ Jana Hanuše v pražském Břevnově.

Na harfu hrála s radostí a plným nasazením ve Státní opeře i v SOČRu, největší naplnění ale cítí, když vidí, jak se posouvají její žáci. Harfistka Vendulka Vaňková ze ZUŠ Jana Hanuše letos dostala od MenARTu cenu pro pedagožku – legendu. A jak říká, byla by šťastná, kdyby se do stipendijní akademie „probojovala“ právě i hra na tento nástroj.

Změnil se za dobu vaší pedagogické praxe způsob, jakým je potřeba přistupovat k žákům?

Ano, a hodně. Dřív totiž byly k dispozici jen velké pedálové harfy, na které nemohly hrát malé děti. Od druhé polovině 90. let ale do České republiky začaly přicházet keltské háčkové harfy s různým počtem strun vhodné třeba i pro pětileté děti. S tím se pak začala pojit potřeba nově promyslet výuku. Když hru na harfu učíte dvanáctileté děvče, věci mu přeci jen vysvětlujete trochu jinak předškolákovi.

Jak jste na výuku nejmenších dětí šla?

Postupovala jsem systémem pokus – omyl. Na harfu se hraje všemi prsty kromě malíčku, zapojit čtyři prsty už je už hodně obtížné. Vymýšlela jsem tedy různá prstová cvičení, hrála jsem s dětmi třeba lidové písničky na dva prsty a další jsme postupně přidávali. Dohromady jsem dala i interaktivní sešit přípravné hudební nauky. Tenhle výukový základ funguje dodnes.

Co je na hře na harfu pro začátečníky úplně nejtěžší?

Když s harfou začínají zhruba osmileté děti, které dobře cítí rytmus, žádné větší problémy většinou nemají. Když ovšem s harfou začnete bez jakékoliv předchozí průpravy v sedmnácti, nenaučíte se to. Měla jsem několik takových slečen. Vydržely tří měsíce, půl roku, rok… a vzdaly to.

Čím to je?

Během hry na harfu se ruka musí vždycky alespoň jedním prstem dotýkat struny. Hlava pracuje na plné obrátky, je neustále o krok vpředu, abyste prst správně přesunuli. Pro dospělé to bývá problém. Moc přemýšlejí a nezvládnou udělat tolik věcí najednou. Děti jsou tabula rasa, nic jim nepřijde nemožné. Zvládají to s přehledem.

Kytara, flétna nebo klavír jsou nástroje, na které si dítě může zahrát třeba s kamarády u ohýnku anebo v kapele. Harfa je ale dost specifický nástroj. Jaký typ dětí si jej vybírá?

Většinou jsou to děti, které nástroj zahlédly na koncertě, v televizi nebo v divadle, případně si to přejí jejich rodiče. Když mi bylo osmnáct let, učila jsem hru na harfu dcerku amerického velvyslance. Tehdy jsem poprvé viděla tu menší, háčkovou harfu a pochopila jsem, že na Západě na ni děti hrají tak, jako se u nás hrává na flétnu. Nebylo to nic neobvyklého. Dneska už se ale i u nás dá harfa vzít třeba i k ohni. Ta háčková má metr dvacet a transportní obal a zahrajete na ni i písničku od Pokáče. Notová sazba je stejná jako u klavíru.

Zdá se mi to, anebo je hra na harfu vesměs ženská záležitost?

Nedokážu říct proč, ale v současné době to tak u nás opravdu je. Sama učím jen dva chlapce, kolegyně jednoho. Pak jsou v České republice ještě dva bratři s výjimečným talentem. Jejich rodiče jsou hudebníci, starší bratr studuje na umělecké škole v Haagu. Jsou to jediní čeští chlapci, kteří mají mezinárodní budoucnost. V zahraničí je ale špičkových harfistů výrazně víc než u nás.

Co k harfě zlákalo vás?

Jako malá jsem hrála na klavír, bavilo mě to. Pak — to mi bylo asi dvanáct — babička přišla s tím, že by se jí líbilo, kdybych hrála na harfu. Souhlasila jsem, protože už tehdy jsem věděla, že kolem mě je o dost lepších klavíristů, než jsem byla já. Tatínek byl flétnista v libereckém Divadle F. X. Šaldy, poprosil tedy kolegyni, aby mi dávala lekce. Když přišel čas přijímaček na konzervatoř, připravoval mě na ně profesor Karel Patras z Akademie múzických umění, nesmírně laskavý a trpělivý člověk. Byla jsem dokonce první adeptka hry na harfu, která na přijímačkách na ten nástroj opravdu hrála. Všechny ostatní dívky hrály na klavír, což se tehdy tak dělávalo. Harfistek bylo obecně potřeba ještě o dost méně než teď.

Co je na hře na harfu oproti klavíru lepší?

Je to zvláštní nástroj. Když se na ni podíváte, máte příjemný pocit. Vypadá elegantně, ale hrát na ni je dřina. Fyzická i technická. Potkala jsem studentku, která studovala na konzervatoři flétnu a v pozdějším věku se dala na harfu. Říkala mi, že kdyby na flétnu cvičila tak, jako cvičí na harfu, byla by z ní světová hvězda.

Po Karlu Patrasovi jste pojmenovali mezinárodní harfovou soutěž pro studenty do 26 let. Je Česká republika ve hře na harfu konkurenceschopná?

Je to stále lepší. Dám příklad. Soutěž pořádáme jedenáctým rokem. Zpočátku byl rozdíl mezi českými a polskými harfistkami velký. Poláci jsou pořád o trochu dál než my, ale je to i tím, že tamní propagátorka hry na harfu, paní Ewa Jaślar-Walická, je o dvě generace starší než já, což má za důsledek, že každá polská hudební škola už dnes disponuje velmi kvalitní harfou. Na polských základních uměleckých školách mají navíc ne jednu hodinu hry týdně, ale dvě. Znamená to, že už i nejmenší polské děti jsou oproti těm českým vpředu. Polští anebo němečtí studenti konzervatoří si pak na soutěž často přivezou vlastní harfu za milion korun. To je u nás naprostá výjimka. I proto bych si moc přála, aby se hra na harfu stala součástí MenARTu. Naše Základní umělecká škola Jana Hanuše má totiž  - díky panu řediteli Miloslavu Tenglerovi - vedle hudebního gymnázia a konzervatoře jako jediná v republice k dispozici opravdu špičkový nástroj značky Lyon & Healy.

Vy jste si s harfou vyzkoušela skoro všechno: orchestrální, sólovou i komorní hru, hrála jste dokonce i na svatbách, hru na harfu vyučujete. Co z toho vás naplňuje nejvíc?

Nejdéle jsem hrála v orchestru Státní opery, to mě bavilo moc. Hostovala jsem ale také ve FOKu a v SOČRu, a i to mě bavilo. Když jsem pak ale začala učit, zjistila jsem, že právě výuka mě naplňuje nejvíc. V orchestru se snažíte, odvedete skvělý výkon, ale potleskem všechno skončí. Oproti tomu na dětech vidíte výsledek. Vidíte, že to, co děláte, má smysl. Mám žačku, jmenuje se Josefina Holečková, učila jsem ji od pěti let. Teď je v šestém ročníku na konzervatoři. Z toho se velmi těším.

Jaký je rozdíl mezi háčkovou a pedálovou harfou?

Háčková harfa existuje v různých velikostech zhruba od 70 do 150 cm a má 22 až 40 strun. Většinou je naladěná do tóniny Es dur. Další tóniny lze nastavit pomocí háčků, které posunutím jednotlivou strunu zkrátí a ona pak zní o půltón výš. Háčková harfa vyjde na zhruba 15 až 120 tisíc korun, záleží na výrobci.

Pedálová harfa je mnohem větší, její sloup měří 160 až 185 cm. Má 40 až 47 strun a díky složité mechanice vyrobené většinou z mosazi je mnohem těžší: váží 40 až 60 kilogramů. Pedálová harfa má sedm pedálů, které se ovládají nohama. Pravá noha ovládá pedál E, F, G, A, levá H, C, D. Harfy jsou laděné do tóniny Ces dur. Sešlápnutím pedálu o jeden zářez se pomocí táhel ve sloupu struna zkrátí a zní tak o půltón výš. Sešlápnutím do 2. zářezu se stane to samé a struna zní o celý tón výš. Pedálová harfa je výrazně dražší než háčková, její cena začíná na zhruba 400 tisících a končí na několika milionech korun.